Muž v širokém klobouku oblečený do plandavých modrých kalhot a tmavých kabátců práská bičem. Sedí při tom na břiše koně, který leží na trávě. Další dokonce na koni stojí. Položení koně na bok patří k dávným tradicím honáků na maďarské pustě. A čikošové, jak se kovbojům z pusty říká, umějí s koňmi i další kousky.
Dnes je takové představení působivým show pro návštěvníky. Jeho původ sahá do časů zbojníků, kteří se tímto způsobem ukrývali před četníky a vojáky. Kůň ležící ve vysoké trávě a jezdec přitisknutý na jeho záda nebyli vidět. Ani práskání bičem nebylo samoúčelné. Kůň si tak zvykal na střelbu, aby se jí nezalekl. Tradiční oděv čikošů pochází z 16. stol. Na pravé čikošské kalhoty je potřeba šest metrů látky, na rukáv půldruhého metru. Vesta má měděné knoflíky a klobouk zdobí jeřábí nebo dropí pera. Ani sedlo není obvyklé, tvoří ho jen kousek plstěné látky potažené kůží. Váží skoro 2 kg a nemá popruhy, není připevněno ke koni. K nejatraktivnějším jezdeckým kouskům čikošů patří maďarská pětka. Je to rychlá jízda pětice koní, tři vpředu a dva za nimi. Opratě drží v rukou čikoš stojící na hřbetech zadních koní.
„Na koni jezdil můj táta, taky byl čikošem, a u koní byl i můj děda, takže je to taková rodinná tradice. Abyste dokázali koně takhle ovládat, musíte se to učit celý život. Ale věřte mi, je to nádhera,“ říká mi maďarský kovboj, který se několikrát denně se svými parťáky předvádí turistům umění čikošů. Pro jeho předky byli koně životní nezbytností, jinak by neovládli početná stáda dobytka, která se na pustě pásla a byla jejich obživou.
K ničemu jinému než pastvě pusta sloužit nemohla. Prakticky celé východní Maďarsko od Debrecínu po město Tiszafüred je nekonečnou travnatou rovinou, která se táhne desítky kilometrů bez jediné přirozené terénní nerovnosti, jen tu a tam její uhlazenou jednotvárnost poruší řídký porost stromů. Prostě pusta. Na části tohoto rozlehlého území se rozkládá největší a nejznámější maďarský národní park Hortobágy založený v roce 1973. Představuje jedinou rozsáhlou a souvislou travnatou stepní krajinu ve střední Evropě, na níž se vyskytuje vzácná flóra a fauna.
Centrem pusty je malá obec Hortobágy známá unikátním kamenným mostem s devíti pilíři, který je nejdelším kamenným mostem v Maďarsku. Most je jedním ze symbolů národního parku. Kdysi se u něho pořádaly trhy a obchodníci úspěšné transakce zapíjeli ve Velké čardě, jež tady stojí už asi tři stovky let a stále nabízí speciality tradiční maďarské kuchyně. Csárdy, typické maďarské zájezdní hostince, vznikaly 10–12 km od sebe podél někdejších obchodních a solných cest křižujících stepní pláně. Sloužily k občerstvení a odpočinku cestujících i přepravců zboží. V protější budově, kam se na noc umísťovaly poštovní kočáry a naložené povozy, sídlí Pastýřské muzeum, jež návštěvníkům ukazuje, jak kdysi žili na pustě pastevci a starali se o zvířata.
Hortobágy patří především koním. Zdejší hřebčín Máta založilo královské město Debrecín již před 300 lety. Proslavilo ho umění čikošů a plemeno nonius. Vzhledově nepříliš povedeného hřebce jménem Nonius ukořistilo rakouské císařské vojsko během napoleonských válek z hřebčína Rosières ve východní Francii. Dostal se do vojenského hřebčína v Mezöhegyesi nedaleko rumunských hranic, který nechal založit císař Josef II. Když se ukázalo, že jeho potomci po něm nedědí vady na kráse, ale zato jsou odolní a vytrvalí, stal se Nonius zakladatelem nového plemene, jež se rychle rozšířilo po celé Uherské nížině jako tažný kůň a dostalo se také do Máty, kde vzniklo druhé centrum jeho chovu. Dnes se rozlišují dvě formy noniusů – mezöhegyeský typ je větší a zpravidla černý, typ z Hortobágy menší, houževnatější a obvykle hnědý. Koně tohoto plemene mají mohutné tělo, jsou ochotní, vytrvalí a přes své proporce velmi vitální. Za války sloužili u dělostřelectva a tahali těžká vojenská děla. Teď se vydávají s turisty na projížďky po pustě, aby jim tuto v Evropě výjimečnou krajinu přiblížili. Po vyschlé tvrdé půdě stepi vozy kodrcají a natřásají se. Míjí…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Maďarsko