Daleko od norských břehů se na svých lodích dostali legendární Vikingové. Nejspíš objevili i Ameriku. Cizí krajiny nedaly Norům spát ani později. Koncem 19. století už byly kontinenty objeveny, a tak se Fridtjof Nansen vydal na severní pól. Dalším z Norů, kteří proslavili norskou vlajku na světových mořích, byl Thor Heyerdahl. Jejich příběhy vyprávějí muzea na poloostrově Bygdøy v Oslo.
Vikingskipshuset
Po několik století se Evropa bála Vikingů, legendárních válečníků a drancovníků, kteří však také prosluli jako výteční stavitelé lodí a mořeplavci. Dlouhé, štíhlé, ale robustní čluny s charakteristickou hadí hlavou na zvednuté přídi jsou ostatně nejtypičtějším znakem vikinské éry. Vikingům sloužily za jejich života, ale měly je také dopravit do říše smrti, o čemž svědčí nálezy tří pohřebních lodí, jež jsou vystaveny ve Vikingskipshuset, Muzeu vikinských lodí. Archeologové je objevili v pohřebních mohylách v okolí Oslofjordu. Na poloostrově Bygdøy pro ně bylo postaveno muzeum, jehož půdorys má tvar kříže. Za vstupní halou je vystaven člun Oseberg, postavený kolem roku 820. Plavidlo o délce 22 a šířce 5 m leželo v jílu a nad ním byly navršeny kameny tvořící 6 m vysokou mohylu. Člun byl restaurován, dubové dřevo se z 90 % zachovalo v původním stavu. V pohřební komoře na člunu byly uloženy ostatky dvou žen a především udivující pohřební výbava pro posmrtný život, například dokonale vypracované sáně, vozík zdobený bohatými řezbami, truhly obité plechem, šperky, nářadí a spousta textilií. Některé předměty jsou vystaveny ve vitrínách v protější síni muzea a jejich dokonalé řemeslné zpracování a výzdoba udivují návštěvníky.
V levém křídle muzea stojí Gokstad, ještě o metr delší než Oseberg, postavený kolem roku 890 pro vikinského náčelníka. Odkryt byl v roce 1880 a spolu s ním i ostatky muže ve věku asi 40 let, kostry koní, psů a dokonce páva. Mezi nalezenými předměty se objevila i hrací deska s hracími kameny, kuchyňské náčiní a řada dalších předmětů. Do trojice nejlépe zachovaných lodí z vikinské éry v Norsku patří ještě Tune, vystavená v takovém stavu, jak byla nalezena. S ostatky muže se na ní nacházely též zbytky zbraní a kostra koně. Vikinské čluny jsou považovány za jedny z nejcennějších kulturních pokladů Norska, které umožňují nahlédnout do života jeho obyvatel před více než tisíciletím.
Příběh lodi Fram
Norský zoolog a oceánograf Fridtjof Nansen dal před poklidnou akademickou kariérou přednost objevování neznámých končin. Ve svých 27 letech jako první přešel na lyžích Grónsko. Další jeho metou se stal severní pól. Objev pozůstatků lodě Jeannette stovky kilometrů daleko od místa jejího ztroskotání mu vnukl myšlenku, že silný oceánský proud, který odnesl Jeannette, by mohl přemístit i jeho plavidlo k nejsevernějšímu bodu zeměkoule. Skotský lodní stavitel Colin Archer podle jeho propočtů a návrhů postavil loď s oblým kýlem, jenž jí měl umožnit vyklouznout z případného ledového sevření. Trup byl navíc od přídě k zádi pokryt kovovými pláty, kormidlo a lodní šroub bylo možné vtáhnout do trupu. Trojstěžníkový škuner o délce 39 a šířce 11 m a výtlaku 420 t byl vybaven vším potřebným na několik let trvající expedici.
Loď Fram vedená kapitánem Otto Sverdrupem vyplula z Norska v roce 1893 a podél pobřeží Sibiře směřovala nejprve na východ, pak se stočila na sever. Led ji brzy uvěznil. Jeho tlak provázelo obrovské dunění, kry loď nazdvihly na povrch ledu, ale nepoškodily. Zatímco Fram takto přezimovala až do jarního tání, její třináctičlenná posádka stále plnila vědecké úkoly. Po druhé zimě v ledovém zajetí, když už bylo zřejmé, že loď je unášena proudem na západ a míjí vytoužený cíl, se Nansen rozhodl dobýt pól na saních tažených psy. Spolu s Frederickem Johansenem se mu přiblížili na vzdálenost 400 km, ale kvůli nepříznivým povětrnostním podmínkám museli další postup vzdát. Do bezpečí se vrátili po strastiplné cestě, při níž jen o vlásek unikli smrti. Fram doplula bez problémů na Špicberky a v roce 1896 se po 1041 dnech vrátila do Norska. Loď a všechny polárníky, především pak Nansena, oslavovala celá země.
Na druhé polární výpravě Fram pobývala v letech 1898–1902. Vedl ji opět kapitán Otto Sverdrup. Úkolem vědecké expedice bylo probádat a zmapovat severozápadní pobřeží Grónska, odkud přivezla největší sbírku fosilií, minerálů a rostlin, jaká byla dosud nasbírána v arktických oblastech.
Na poslední cestu se Fram vydala na jih. Sloužila dalšímu norskému polárníku Roaldu Amundsenovi, jenž se chtěl stát prvním člověkem, který stane na jižním pólu. Cesta se uskutečnila v letech 1910–1912. Fram proplula Atlantským a Tichým oceánem do Rossova moře. Amundsen se čtyřmi průvodci a psím spřežením pól v roce 1911 dobyl v legendárním závodě s anglickým polárníkem R. F. Scottem, jenž na zpáteční cestě od pólu zahynul. Fram se pak kolem Falklandských ostrovů a se zastávkou v Buenos Aires vrátila do Norska.
Na svých plavbách urazila vzdálenost, která se rovná dvouapůlnásobku obvodu zeměkoule.
Díky několika polárníkům, zvláště Otto Sverdrupovi, se na konci 20. let podařilo Fram zrestaurovat a nakonec na poloostrově Bygdøy v roce 1936 obestavět budovou, jež se stala jejím muzeem. Expozice vypráví příběh lodi prostřednictvím dobových fotografií, listin a nejrůznějších dokumentů včetně deníků. Nejzajímavější je samotná Fram, kterou si mohou návštěvníci projít od kapitánského můstku až do podpalubí a prohlédnout si její autentické vybavení, jídelnu, kajuty i kuchyni a také oblečení polárníků, jejich osobní věci, vědecké přístroje a předměty, které používali.
Ve znamení boha Ra
Také Thora Heyerdahla, jenž se narodil v norském Larviku v roce 1914 a vystudoval zoologii na univerzitě v Oslu, zlákalo dobrodružství. První experiment podnikl jako dvaadvacetiletý, když se svojí nevěstou odjel na tichomořské Markézy, kde se živili pouze dary přírody. Zaujaly ho starobylé kultury a vyprávění o tom, že předci obyvatel ostrovů přišli z východu, po moři. Heyerdahl studoval kulturu polynéských praobyvatel a usoudil, že mají spoustu shodných rysů s obyvateli tichomořského pobřeží Jižní Ameriky. Vytvořil teorii o osídlení Polynésie z Jižní Ameriky a rozhodl se prokázat, že technicky byla taková kolonizace možná. S pěti společníky postavil v roce 1947 na pobřeží Peru vor Kon-Tiki, přesně podle postupů a z materiálů (základem bylo balzové dřevo), které používali indiáni. S pomocí Humboldtova proudu a lodní plachty z režného plátna překonal vor za víc než tři měsíce vzdálenost 8000 km k polynéským břehům. Jednoduché plavidlo vystavené v Muzeu Kon-Tiki ukazuje, že dobrodruzi podnikli odvážnou plavbu, při níž neměli ani vlastní kajuty a v případě bouřky či prudkého slunečního žáru je chránil jen skromný přístřešek. Vor je ale ani v bouři nezradil.
Další Heyerdahlovy plavby potvrdily hypotézu, že papyrusové lodě byly schopny překonat Atlantik mezi Afrikou a Karibikem, a mohly tak přivézt do Střední Ameriky kulturní bohatství nilské říše. První papyrusový člun Ra v roce 1969 ještě nedoplul, ale druhý pokus s člunem Ra II o rok později již vyšel. Heyerdahl po dvouměsíční plavbě dlouhé 6000 km přistál u břehů Barbadosu, a znovu tak v praxi potvrdil, že primitivní plavidla z dávných dob jsou schopna překonat vzdálenosti tisíců kilometrů. Člun Ra II je druhým cenným exponátem muzea. Své zkušenosti shrnul Heyerdahl do několika knih, jež vyšly po celém světě, dokumentární film z plavby voru Kon-Tiki získal v roce 1952 Oscara.
Další články z vydání o Norsku zde