Obvyklý německý výraz pro obrazárnu – Gemäldegalerie – v helénofilském prostředí bavorského královského dvora na počátku 19. století zřejmě neobstál před kultem řečtiny a všeho řeckého, a tak i v Mnichově, podobně jako v řadě dalších evropských měst, mají svou „pinakotéku“. A to hned trojí: Starou, Novou… a nyní i Pinakotéku moderny.
Z jiných článků už víme, jak ambiciózní byly plány Wittelsbachů na povznesení jejich sídelního města, zejména po povýšení Bavorska na království. Kromě velkorysých urbanistických projektů a staveb v „řeckém“ duchu (jejich architekti, dokonale obeznámení s antikou, tehdy stavěli nejen v Mnichově či Petrohradě, ale i v samotných Aténách) však usilovali též o zvelebení a nové uspořádání svých uměleckých sbírek – co jiného mohlo reprezentovat vznešenost královského dvora? K dispozici měli jak své sbírky vlastní, budované víceméně systematicky již od 20. let 16. stol., tak kolekce získávané v rámci příbuzenských odkazů a administrativních přesunů během formování moderního bavorského státu.
Evropští panovníci se věnovali sběratelským zálibám už ve středověku, ale jejich zájem se tehdy upíral spíše jen k relikviím a předmětům kultovní povahy. Pozornost k umělecké kvalitě a k tvůrčím osobnostem přichází až na přelomu pozdní gotiky a renesance – tehdy vznikají první skutečně umělecké sbírky. Bavorští Wittelsbachové nezůstávali pozadu jako sběratelé ani jako mecenáši. Už někdy kolem roku 1528 si vévoda Vilém IV. dal své sídlo vyzdobit sérií obrazů ze světových dějin (na zakázce se světskou tematikou se tehdy podílel i slavný Albrecht Altdorfer) a Vilémovi následovníci pak v započatém díle pokračovali.
Bohužel ani Mnichov nebyl ušetřen vydrancování Švédy za třicetileté války, ale v následujících obdobích mu byla štěstěna spíše nakloněna – až do počátku druhé světové války. Vilémův vnuk, vévoda Maxmilián II., působil jako španělský místodržící ve Flandrech, kde získal 12 kolosálních Rubensových pláten a velký počet děl dalších nizozemských mistrů. Následně pak lze sledovat neustávající proud akvizic, slučujících kdysi samostatné šlechtické sbírky z předchozích období a poté i umělecká díla z klášterů rušených v letech 1802–1803.
Populární král Ludvík I., politicky rozporuplná osobnost, ale též nadšený reformátor, zakladatel řady muzeí a uměleckých škol a budovatel nového Mnichova v duchu klasicismu, měl dostatek důvodů, aby zřídil velkolepý stánek i pro své sbírky. A jestliže dílům sochařství měla být zasvěcena „glyptotéka“, kterou dal stavět ještě jako korunní princ v roce 1815, obrazům měla sloužit „pinakotéka“. Dodejme jen, že to nebyla sbírka „tabulí“, jak by napovídal řecký výraz (s odkazem na nedochovaný soubor deskových maleb chovaných kdysi na aténské Akropoli), ale převážně olejomalby na plátně.
Sbírka měla dostat odpovídající budovu, s jejíž stavbou se začalo v roce 1826. Architekt Leo von Klenze ji navrhl jako podélný dvoupodlažní palác na koncích rozšířený vystupujícími rizality, tedy na poměrně jednoduchém a přehledném půdorysu, v němž mohly být obrazy uspořádány podle epoch a národních škol, a to ve víceméně chronologickém pořádku (tento systém je zachován dodnes). V roce 1836 byla Pinakotéka dokončena a zpřístupněna veřejnosti; o ušlechtilosti jejího poslání svědčí i to, že vstup byl zdarma…
Ne všichni Ludvíkovi nástupci však měli pochopení pro udržování sbírky (naprosto skandální byla dražba zhruba tisícovky obrazů v roce 1851, kdy obrazárna přišla o jedno z nejlepších Dürerových děl), ale koncem 19. stol. se poměry stabilizovaly; právě tehdy galerie získala například Leonardovu slavnou Madonu s karafiátem. A bez velkých ztrát se obešla kupodivu i za obou světových válek, i když za té druhé málem přišla o své sídlo a evakuované obrazy se do zničené budovy mohly vrátit teprve v roce 1957. Architekt Hans Döllgast tehdy celou Klenzovu budovu postavil víceméně znovu, a to v původní podobě, od níž se odchýlil jen přenesením hlavní…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Bavorsko