Třetí největší bavorské město, centrum kraje Švábsko, má ve své bohaté a dlouhé historii dva výrazné milníky – jedním jsou jeho dávné antické kořeny, druhým působení obchodnické a později šlechtické rodiny Fuggerů, podle níž se Augsburgu dokonce přezdívalo „město Fuggerů“.
Více než čtvrtmilionový Augsburg ležící u soutoku řek Lech a Wertach patří k nejstarším německým městům vůbec. Svědčí o tom už jeho jméno, které se odvozuje od názvu římského legionářského tábora Augusta Vindelicorum. Založil ho v roce 15 př. n. l. císař Augustus, který dnes hledí na slavnou augsburskou radnici z kašny na Radničním náměstí. Další připomínkou antické minulosti je městský znak, v němž vidíme na červenobílém pozadí zelenou šišku borovice limby stojící na stylizované hlavici sloupu. Borová šiška byla symbolem už antického města, jež bylo centrem provincie Raetia – přesvědčit se o tom můžeme před augsburským dómem, kde stojí od roku 1954 cihlová Římská zeď, na níž jsou vystaveny kopie nejzajímavějších archeologických nálezů z antického města. Borových šišek je tu hned několik – tradiční symbol plodnosti a pokračování života, převzatý zřejmě z maloasijských kultů Kybelé a Attida, se v Augsburgu často používal jako ozdobný motiv završující honosné náhrobky.
Hned vedle stojí moderní kašna, která nás plynule převede z antiky do středověku. Zdobí ji totiž sochy tří augsburských svatých. Chronologicky první z nich je na pravé straně sv. Afra, patronka města, jež zemřela mučednickou smrtí roku 304, v době pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána. Vedle ní pak stojí dva augsburští biskupové – vlevo sv. Simpert (Sintpert) žijící ve druhé polovině 8. stol. a uprostřed sv. Ulrich, který stál v čele zdejší diecéze od roku 923.
S Afrou a Ulrichem se setkáme později ještě jednou na opačné straně městského centra, teď ale máme před sebou mohutný dóm Panny Marie. Jeho jádro tvoří ještě románský chrám vysvěcený už v roce 1065, který byl od 14. stol. goticky rozšiřovaný. Nádherný jižní portál jako by předznamenával množství dalších uměleckých skvostů, jež čekají uvnitř. Asi nejslavnějších je pět malovaných oken v jižní stěně hlavní lodi, které zachycují starozákonní proroky, pocházejí ze začátku 12., ne-li ještě z konce 11. stol., a tvoří tak nejstarší soubor malovaných oken ve střední Evropě. Ale jsou tu i fresky ze 14. stol., oltářní obrazy Hanse Holbeina staršího nebo pět zajímavých menších vitráží původně pocházejících z kostela sv. Ulricha a Afry, které byly považovány po druhé světové válce za ztracené, až je náhodou při jakémsi velkém vyklízení objevil v roce 1975 zdejší kostelník v jedné zastrčené bedně.
Asi největším symbolem Augsburgu je radnice a hned vedle ní stojící sedmdesátimetrová věž Perlach, původně asi poloviční strážní věž z 10. stol., postupně zvyšovaná a sloužící také jako zvonice kostela St. Peter am Perlach, který byl u ní postaven v roce 1182. Městská rada na počátku 17. stol. nejdřív chtěla pouze opravit starou gotickou radnici, po několika letech plánování se ale rozhodla jinak – starou budovu zbourat a místo ní postavit novou. Městský stavitel Elias Holl se chopil šance a vytvořil dílo, jež bývá označováno za nejkrásnější světskou renesanční (případně manýristickou) stavbu severně od Alp. Navzdory vůli radních si (naštěstí) prosadil, že budova bude mít dvě věže zakončené cibulovitými helmicemi. Ve štítu mezi nimi je vymalován říšský orel a na jeho vrcholu se tyčí, jak jinak, borová šiška. Zároveň se stavbou radnice upravil Holl i Perlachturm tak, aby spolu tvořily jeden pohledový celek. Za to, že ho i dnes můžeme nerušeně obdivovat, vděčíme paradoxně válce. V roce 1830 byla totiž před radnicí postavena reprezentativní budova augsburské burzy, mimochodem nejstarší v Německu, která fungovala už od doby Fuggerů. Tím bylo Hollovo panorama ztraceno, jenže při náletu v únoru 1944 byla budova burzy (v té době již sloužící jiným účelům, neboť augsburská burza byla po fúzi s mnichovskou v roce 1935 uzavřena) zničena. V 60. letech pak město odolalo vábení jednoho finančního domu, který si chtěl v místech burzy vystavět své hlavní sídlo, a ponechalo Radniční náměstí nezastavěné, takže pohledu na celou jeho východní stranu s radnicí a Perlachem nic nebrání.
Zmíněný nálet ale neodstranil jen bývalou burzu, nýbrž těžce poničil většinu starého města včetně radnice, která vyhořela až na obvodové zdi. Za své tak vzal i největší radniční skvost, Zlatý sál, vybudovaný pro zasedání říšských sněmů. Díky fotografiím, obrazům a také malému zbytku původních fresek mohla být tato pozdně renesanční perla, jedna z nejvýznamnějších v celém Německu, vybudována znovu v původní podobě. Trvalo to dlouho, první část prací byla dokončena k 2000. výročí založení města v roce 1985, ale definitivně skončila obnova sálu v plném lesku až o 11 let později. V současnosti se postupně rekonstruují čtyři knížecí komnaty, které k sálu přiléhají. Na výšku dvo…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Bavorsko