V 60. až 80. letech minulého století byla drážďanská obrazárna pro naše milovníky výtvarného umění nejsnáze dostupnou zahraniční galerií světové úrovně. Její popularita dokonce vedla v mnoha myslích k nepřesnému spojení „obrazárna = Zwinger“. Sbírka se jmenuje Obrazárna starých mistrů a umístěna je pouze v Semperově křídle dostavěném k Zwingeru až v polovině 19. století. Na jejím významu to ale nic nemění.
Mocní tohoto světa někdy mívají i docela ušlechtilé záliby. A tak, vedle válečných tažení, lovu štvané zvěře a podobných kratochvílí, u nich můžeme zhruba od 16. stol. sledovat sílící zájem o kulturní hodnoty jako literaturu, divadlo či hudbu, případně o umělecké památky a jejich odborně koncipované sbírání. Kvalitní soukromé sbírky honosící se plátny italských nebo nizozemských mistrů byly vždy účinným prostředkem společenské reprezentace, ale křivdili bychom jejich budovatelům, kdybychom pominuli fakt, že mnozí z nich byli vynikajícími znalci výtvarného umění a že budování sbírek se jim mnohdy stalo i smyslem života a jakousi posedlostí. Náš Rudolf II., jak známo, byl jedním z nich.
Sbírky saských kurfiřtů, ostatně jako všude na světě, měly své předchůdce v kolekcích náboženských cenností – posvátných relikvií a drahocenného liturgického náčiní. Se zřetelem k umělecké kvalitě a historickému významu získaných děl začaly být budovány už zhruba od roku 1560. Rozhodně nebyly chudé, ale zpočátku sestávaly většinou spíše z památek domácí provenience, například z obrazů Lucase Cranacha a jeho současníků, a zejména z děl uměleckých řemesel v tradici starých Schatzkammern (klenotnice) a Wunderkammern (sbírky kuriozit). I zmíněný Rudolf II. dělil svůj zájem rovnocenně mezi obrazy, minerály, škeble a třeba i močové kameny papeže Pia V., a nejinak tomu bylo i v saské metropoli a na venkovských zámcích. A pak tu byla i jedna věc pro onu dobu velmi typická: posedlost východoasijským porcelánem – nikoliv neprávem se často říká, že i křehký, jemný charakter Augustových staveb, zejména Zwingeru nebo Japonského paláce se zamýšlenou porcelánovou krytinou střech, byl pak odrazem tohoto kultu (v té době však již z domácího materiálu, nutno dodat na okraj oné marnotratnosti).
V Augustově době však šlo i o to, co dnes běžně chápeme jako nejpříznačnější část uměleckých sbírek, tedy o volné umění a zejména o malířství. Největší zájem byl tradičně o velké mistry italské renesance a malíře španělského a nizozemského baroka, jenže o ty se už dříve „postarali“ prozíravější panovníci a zakladatelé jiných sbír…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Drážďany