Je to záležitost převážně klučičí, ale odolat se jí dá jen stěží. Kdo by nechtěl navštívit Muzeum Karla Maye?
Při cestě tramvají číslo čtyři z drážďanského centra člověk vůbec nezaznamená, že už v Drážďanech vlastně není. Zástavba plynule pokračuje, ale místo Drážďan je tu už třicetitisícový Radebeul s vinicemi na mírných svazích pravého břehu Labe. Koncem roku 1895 se sem do patrové vilky, kterou postavili známí stavitelé bratři Zillerové, nastěhoval Karel May. V té době mu bylo již třiapadesát let a byl známým a oblíbeným spisovatelem. Svou kariéru začal jako autor románů na pokračování pro různé časopisy, teprve později začaly příběhy vycházet také knižně. Při příchodu do Radebeulu měl May za sebou již většinu svých nejslavnějších děl včetně trilogie Vinnetou a šestidílného cyklu Ve stínu padišáha. Protože ale ve vile, kterou pojmenoval příznačně Shatterhand, žil až do konce svého života, některá díla napsal i zde, třeba romány Old Surehand, Satan a Jidáš (známý též jako Mezi supy), Černý mustang nebo pozapomenutý čtvrtý díl Vinnetoua představující pod názvem Vinnetouova závěť završení amerických příběhů Old Shatterhanda.
Z Radebeulu také May vyrazil na své první daleké cesty. To, že své nejslavnější romány psal bez osobní znalosti místních reálií, je všeobecně známé, ale nakonec si May cestovatelský dluh aspoň trochu splatil. V letech 1899–1900 cestoval hlavně po Blízkém východě, ale dostal se i na Cejlon a Sumatru, roku 1908 strávil se svou druhou manželkou Klárou několik měsíců v Severní Americe. Právě tato cesta se pak stala uměleckým základem zmíněného závěru ságy o Vinnetouovi. May si z ní také přivezl různé etnologické suvenýry, které přispěly ke vzniku muzea.
Ke konci svého života se May spřátelil se zcestovalým vídeňským umělcem, sběratelem a milovníkem severoamerických indiánů Ernstem Tobisem, známým pod přízviskem Patty Frank. Právě jeho sbírka indiánských předmětů se stala základem Muzea Karla Maye otevřeného koncem roku 1928 – a sám Patty Frank jeho dlouholetým správcem. Muzeum bylo umístěno ve srubu Medvědí sádlo postaveném na zahradě za vilou Shatterhand. Expozice mapující kulturu nejrůznějších indiánských etnik pomocí více než 800 originálních etnologických exponátů je tam dodnes – společně s přednáškovou místností zařízenou ve stylu Divokého západu, kde nechybí americká vlajka, trofeje a preparáty tamních zvířat ani figurína nefalšovaného trappera. Další místnost pak připomíná německou specialitu a kuriozitu – již pár let po otevření Mayova muzea vznikl První drážďanský indiánský a kovbojský klub Old Manitou a tradice sdružování fanoušků Divokého západu pokračovala i po válce v obou německých státech, intenzivněji v tom východním, kde se od 70. let dokonce pravidelně o prázdninách konal Indiánský týden, setkání spolků v nefalšovaném indiánském táboře. Milovníci indiánské kultury jsou aktivní i v současnosti, celoněmecký svaz jejich spolků čítá na 800 členů.
Po smrti Kláry Mayové v poslední den roku 1944 získala Mayova nadace, vytvořená podle spisovatelovy poslední vůle, i vilu Shatterhand, jež ale nejprve sloužila dál jako obytný dům. Teprve v roce 1985 v ní byla po rekonstrukci otevřena druhá část Mayova muzea – biograficko-literární výstava seznamující s životem a dílem velkého romanopisce. Jsou zde vystaveny některé předměty, jež si May přivezl z cesty po Orientu, a od roku 1995 mají návštěvníci možnost nahlédnout také do několika původních interiérů – Mayovy pracovny, knihovny, pokoje Kláry Mayové a přijímacího salonu.
V zahradě, kde stojí několik indiánských týpí, velký totem a další dřevěné plastiky, se od jara do podzimu pořádají různé akce hlavně pro děti, střílí se tu z luků i stopuje na stopařské stezce. Příští rok si milovníci dobrodružství, v nichž právo a spravedlnost nakonec vždy zvítězí, připomenou 100. výročí úmrtí jejich autora. Při té příležitosti se plánuje rozšíření areálu, výstavba nového návštěvnického centra, vybudování zážitkové stezky a dětského hřiště i rekonstrukce Medvědího sádla a nová instalace etnografické expozice. Jenže jak napsal Karel May v prvním díle románu Mahdí, „Alláh to tak zařídil, že člověk nemůže existovat bez peněz“. Platí to i pro malé soukromé muzeum, a tak věřme, že se mu podaří mimo jiné s pomocí jeho pokrevních bratří (tedy dárců příspěvků) tyto plány opravdu naplnit. Tvůrce nesmrtelného Vinnetoua, Old Shatterhanda, hadžiho Halefa Omara a desítek dalších postav by si to určitě zasloužil…
Další články z vydání o Drážďanech zde