V širokém údolí mezi pohořím Smrčiny a oblastí romantických pískovcových skal zvanou Franské Švýcarsko leží největší město Horních Franků, čtyřiasedmdesátitisícový Bayreuth. Rozkládá se po obou březích Červeného Mohanu, jižní ze dvou zdrojnic hlavní franské řeky.
Poprvé v historii se zmiňuje roku 1194 jako Baierrute – Bavorská kopanice, ves přistěhovalých Bavorů. Dvě zkřížené motyky se ostatně dostaly i do městského znaku. Městem se Bayreuth stal někdy v první čtvrtině 13. stol. Patřil hrabatům z Andechs-Meranien, po jejich vymření (1248) přešel roku 1260 do rukou markrabat braniborsko-kulmbašských z knížecího rodu Hohenzollernů, který pak město ovládal plné půltisicíletí. Za tu dobu Bayreuth zažil dobré i zlé. Od císaře Karla IV. získal roku 1361 právo razit mince, v roce 1430 je bestiálně vyplenili husité. Sto let nato se zdejší panstvo obrátilo k luteránství.
Roku 1603 sem markrabě Christian přeložil své sídlo z hradu Plassenburg nad Kulmbachem, čímž Bayreuth proměnil z města řemeslníků v rezidenci plnou dvorských úředníků. Vládl víc než půlstoletí, stejně tak po něm jeho vnuk Christian Ernst, jeden z osvoboditelů Vídně od Turků (zvěčněný na kašně před Novým zámkem.
Největšího rozkvětu dosáhl Bayreuth v letech 1735–1763 za panování markraběte Fridricha a jeho ženy Wilhelminy, nejmilejší sestry pruského krále Bedřicha Velikého. Osvícený Fridrich zde založil univerzitu, k níž ale místní obyvatelstvo ještě nedozrálo, a tak se po necelém roce stěhovala do duchovně připravenějšího Erlangenu. Šťastnější ruku měli manželé s uměleckou akademií. Zvali do města umělce z Francie a Itálie a podařilo se jim proměnit město v hotovou rokokovou klenotnici.
Zatímco královský švagr bojoval na všech frontách, v Bayreuthu vládl klid a mír. V protestantském městě si směli i katolíci postavit svůj kostel a navrátivší se židovské rodiny svou synagogu. Do zámku Eremitage byla vkomponována nová stavba vrcholící Slunečním chrámem, obklopená velkolepou zahradou po vzoru Versailles. Ve městě vyrostl Nový zámek se zahradou Hofgarten a také nová třída Friedrichstraße s honosnými měšťanskými domy a paláci. Osmihranná zvonice zámeckého kostela se stala symbolem města.
Nejslavnější stavbou té doby je však bezesporu bohatě zdobená Markraběcí opera, dílo architekta Josepha Saint-Pierre, jedno z mála zachovaných barokních divadel Evropy. Interiér vytvořil Giuseppe Galli da Bibiena. Ze stropu shlíží Apollo obklopený devíti múzami a výjevy z Ovidiových Metamorfóz. Stavba je celá ze dřeva a obepínají ji tři řady lóží vyhrazené třem stavům společnosti. Vévodí jim knížecí lóže, kterou ale zakladatelský pár takřka neužíval; sedávali oba raději na zlatých židlích uprostřed první řady, co nejblíž jevišti.
Wilhelmina vydržovala operní, baletní i činoherní soubor. Sama hrála skvěle na loutnu, skládala hudbu i libreta ke zpěvohrám. V opeře Argenore zpracovala dokonce svůj a bratrův problematický vztah k…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Bavorsko