Pod tímhle označením se může skrývat jediná osoba – Albrecht Dürer, proslulý malíř, kreslíř a rytec, ale i matematik a teoretik umění, se v Norimberku narodil, zemřel a kromě čtyř delších evropských cest také celý život pracoval.
Pod hradem, v horní části čtvrti sv. Sebalda, stojí Dürer odlit z bronzu na náměstí, které dříve bývalo Mléčným trhem a nyní nese jeho jméno. Pomník, k jehož zřízení dal popud tehdy ještě korunní princ, později král Ludvík I. Bavorský, byl odhalen v roce 1840, a stal se tak v Německu vůbec prvním veřejným památníkem věnovaným nějakému umělci. O kousek dál, na jiném náměstí s jazykolomným jménem Tiergärtnertorplatz, přímo u hradeb a pod hradní skálou, narazíme na povědomého, ale přitom tak nějak jiného zajíce. Jako žertovnou poctu ušákovi ze slavného Dürerova akvarelu, který vlastní vídeňská Albertina, zhotovil tuhle plastiku v roce 1984 německý sochař Jürgen Goertz. Na děti široko daleko působí jako magnet na hlazení a oblézání, i když při podrobnější prohlídce dospělým okem zjistíme, že to vůbec není socha pro citlivou dětskou duši. Obří ramlice v trochu pobořeném kotci má jen jedno oko, druhé jí zakrývá čerstvě narozené mládě, podél jejího boku se derou z kotce ven trochu větší zajíčata a to, co jejich matka drží v tlamě, si může každý podle vlastní fantazie představit jako nějaké stonky, ale taky jako kůstky toho zajíčka, který nebyl dostatečně rychlý.
Pocta Dürerovi nestojí v tomto místě náhodou. Naproti ústí do náměstí Dürerova ulice a na jejím rohu stojí Dürerův dům čp. 39. Dům se dvěma zděnými a dvěma hrázděnými patry postavený někdy kolem roku 1420 vlastnil astronom Bernhard Walther, od něhož ho Dürer koupil za 275 zlatých v roce 1509, kdy se také stal členem norimberské Větší rady. V té zasedali kromě patricijů i obchodníci a řemeslníci, byla však svolávána jen zřídka a neměla skoro žádné pravomoci. Dürer v tomto domě žil se svou matkou a manželkou a pracoval se svými tovaryši až do své smrti roku 1528.
Dnes je v domě muzeum, které přibližuje návštěvníkům pod heslem „Zpátky k Dürerovi“ život a práci velkého umělce. Prohlídka je koncipována jako osobní výklad Dürerovy manželky Agnes, která hovoří několika jazyky ze sluchátek audioprůvodců, ale několikrát týdně se v předem stanovené hodiny zhmotní i do podoby průvodkyně z masa a kostí v dobovém kostýmu. Agnes byla dcerou mědikovce Freye, přítele Dürerova otce. Freyovi patřili k starousedlickým a váženým norimberským rodinám, což bylo pro Dürera velkou výhodou – jeho otec totiž pocházel z uherské vsi Ajtós nedaleko Gyuly a do Norimberku přišel teprve v roce 1455. Oženil se tam s dcerou zlatníka Holpera Barbarou a měl s ní celkem 18 dětí, z nichž Albrecht byl třetí v pořadí. Manželství Albrechta a Agnes ale zůstalo naopak bezdětné a žádné potomky, pokud je známo, nezanechali ani dva Albrechtovi bratři, jediní, kteří spolu s ním ze všech dětí přežili do dospělosti. A tak rodina Dürerů po pouhých dvou generacích vymřela.
Dürerovo dílo je však nesmrtelné. I když se hodně prací ztratilo, přesto je dochované množství ohromující – na 90 obrazů, 100 mědirytin, 300 dřevorytů a 400 knižních ilustrací. Jsou v muzeích po celém světě, v Norimberku jich je paradoxně velmi málo, jen několik kousků vystavených v Germánském národním muzeu. V Dürerově domě žádný originál nespatříme, ale zato tu můžeme být účastni oživlé ukázky toho, jak díla vznikala. Sofia Fränklová tu ve druhém patře v kompletně restaurované a zařízené Dürerově dílně předvádí, jak se ručně zhotovují mědirytiny, od výtvarného návrhu až po finální tisk. Kromě kopií původních Dürerových děl se výtvarnice prezentuje i vlastními mědirytinami, často dürerovskými „poctami“. V osobě této umělkyně, která tvoří také volnou grafiku a maluje, se uzavírá pozoruhodný kruh – i ona je německo-maďarského původu, narodila se v sedmihorském Aradu, vystudovala akademii výtvarných umění v Temešváru a v Norimberku žije a tvoří od roku 1991.
Další články z vydání o Bavorsku naleznetezde