České středohoří 2

Podobně modelovanou krajinu, jakou je České středohoří, hned tak jinde nenajdeme. Fantaskní a přitom líbeznou až dětsky hravou, po staletí pečlivě kultivovanou, která však – řečeno slovy malíře Emila Filly – v sobě současně nese i „drama vzpínání se k nebesům a mluví o vzdoru proti všemu, co tlačí dolů a ponižuje.“ Tato krajina si také u nás jako první vysloužila přezdívku Český ráj, ale zároveň nikdy nepřestala připomínat kataklyzma, které ji přivedlo na svět.

I na to naráží Filla v dopise jednomu ze svých přátel: „Škoda, že jsem nebyl na světě, když ty všechny kopce chrlily lávu a dýmaly čoud a země se třásla, hromy bily a dunělo to a praskalo – jen památka na to nám zůstala a celá krajina tou připomínkou žije.“ S onou připomínkou nelze než souhlasit, ale s tím ostatním už nikoli. Pokud bychom malíře vzali za slovo, ocitli bychom se mimo realitu, poněvadž skoro žádný z „těch kopců“ lávu nechrlil, ba ani nedýmal. Ve skutečnosti to jsou buď erozí obnažená tělesa magmatu, jež kdysi utuhla pod zemským povrchem, anebo stejným způsobem obnažené přívodní kanály sopek, jejichž nadzemní části již dříve vzaly za své. Původní sopky by ostatně ani neumožnily vznik tak vizuálně poutavých tvarů, protože nezřídka to byly jen navršené haldy sopečného popela či strusky, případně chaoticky nakupené lávové proudy.

Když se k nám koncem druhohor začaly šířit tlaky generované kolizí africké kontinentální desky s deskou evropskou, Český masiv pokrytý mocnými vrstvami usazenin do hloubi popraskal. Podél těchto poruch potom jeho jednotlivé části poklesávaly nebo byly naopak vyzdvihovány, a při tom po nejhlubších poruchách vystupovalo k povrchu magma. Takto se na severozápadním okraji začala zdvíhat kra Krušných hor a na zlomovém pásmu pod ní, v tzv. Oherské riftové zóně, došlo k plošně nejrozsáhlejším projevům třetihorního vulkanismu u nás – vyrostl zde stratovulkán Doupovských hor a hned vedle něj vznikalo České středohoří.

Takto napsáno to vypadá jednoduše, ale je třeba vzít v úvahu, že sopečná etapa vývoje Českého středohoří probíhala od svrchního eocénu do spodního miocénu, což znamená interval zhruba 22 milionů let. V průběhu tohoto jen obtížně představitelného časového rozmezí, kdy magma pronikalo mnohasetmetrovými vrstvami sedimentů a kopce pak skutečně chrlily lávu a dýmaly čoud, se tu proto nutně musel vyvinout vulkanický komplex značně různorodého horninového složení, v jehož odkrytých základech dnes nacházíme množství zajímavých geologických fenoménů. Za všechny uveďme třeba lokalitu Dubí hora u obce Konojedy, kde můžeme vidět unikátní bochníkovitý rozpad čediče.

Ve své současné podobě, kterou můžeme chápat jako suterén bývalého třetihorního horstva, České středohoří probíhá pod Krušnými horami v délce přibližně 75 km, přičemž jeho šíře je v průměru asi třetinová. Horopisně se dělí na dva podcelky, a protože ty se rovněž označují jako středohoří, na moment se teď u tohoto názvu zastavme. Dosud se uvádí, že jej poprvé použil Václav Hájek z Libočan, který ve své Kronice české píše o „horách, jež Prostřední slovou“. Později se slovo „prostřední“ objevilo ještě v několika jiných formách názvu, ty se však vždy vztahovaly k jihozápadní části Středohoří. Kupodivu až ve 20. letech minulého století, když už se název České středohoří běžně užíval pro celou oblast, kdosi veřejně vyslovil námitku, že postrádá smysl, neboť horstvo neleží uprostřed Čech. A i když měl v podstatě pravdu, žádnou změnu již neprosadil.

Vraťme se ale k horám. Jihozápadním podcelkem je Milešovské středohoří (533 km²), které od Verneřického středohoří (732 km²) na severovýchodě odděluje hluboce zaříznuté antecedentní údolí Labe, jedna z nejkrásnějších partií celého horstva. Výraz antecedentní v tomto případě znamená, že řeka si tudy prorážela cestu během výzdvihu pohoří a že rychlost její eroze stačila výzdvih eliminovat. Rychlému zahlubování Labe vděčí za svůj vznik i Vaňovský vodopád (také se mu říká Vrkoč), jenž v levém úbočí labského kaňonu nedaleko Masarykových zdymadel padá z dvanáctimetrového skalního stupně a je tak nejvyšší v celém Středohoří.

Labské údolí je zároveň hranicí mezi dvěma odlišnými světy – pro Verneřickou část, kterou budují v hojné míře lávové příkrovy, je charakteristický spíše vysoko položený plošinný reliéf, kdežto za řekou se již prostírá ono „správné“ Středohoří. Ano, stále ještě platí, že řekne-li se České středohoří, hodně lidí si představí jeho nápadnější část s kupovitými či kuželovitými vrcholy.

Plošně menší Milešovské středohoří má nejen nápadnější, ale i vyšší vrcholy, v čele s dominantní Milešovkou (837 m n.m.), jedinou zdejší „osmistovkou“. Vrcholů převyšujících 700 m je celkem pět a mezi nimi už drží čtvrté pořadí Sedlo (726 m), nejvýraznější vrch Verneřického středohoří. Mimochodem Sedlo má boční vrchol Malé Sedlo a stejně se nazývá i vyvýšenina v Ústí nad Labem, na které stojí rozhledna Střekovská vyhlídka. Není to přitom jediný případ duplicitních názvů ve Středohoří.

Mezi oběma hlavními částmi jsou i značné klimatické rozdíly, což se nejmarkantněji projevuje v množství spadlých srážek. Jihozápadní část, zasahující více do srážkového stínu Krušných hor, vykazuje přibližně poloviční průměrný roční úhrn (450 mm) než oblast okolo Ploučnice na druhém okraji pohoří, což ji zároveň řadí k nejsušším místům v Čechách. Je to na první pohled poznat i z charakteru vegetace – například na Lounsku mají na svazích zdejších kopců viditelnou převahu stepní rostlinná společenstva. Rozmanitost vegetačního pokryvu ale odráží i pestrost geologických a geomorfologických poměrů, a proto v tomto směru patří Středohoří zákonitě k oblastem s největším bohatstvím rostlinných druhů u nás. A i kvůli tomu je většina jeho území chráněna.

Úrodná půda na horninách sopečného původu i přející klimatické podmínky způsobily, že se České středohoří již před tisíciletím začalo vyvíjet ve specificky kultivovanou zemědělskou krajinu. Protože místním lidem, mezi nimiž po třicetileté válce získali převahu němečtí dosídlenci, přinášely bohatou úrodu i ovocné sady, vinice a chmelnice, začalo se o Středohoří mluvit jako o zahradě Čech. V 19. stol. si rozvoj průmyslu vyžádal další růst zdejší zemědělské produkce a konjunktura pak vyvrcholila za první republiky, kdy podle odhadu sady zabíraly již okolo poloviny rozlohy veškeré zemědělské půdy. Do tohoto údaje však byly zahrnuty i sady, v nichž se současně pěstovaly i polní plodiny. Takovéto uspořádání bylo zdejší specialitou.

Myriády rozkvetlých korun ovocných stromů, pusté hradní zříceniny na vrcholcích osamělých homolí a západ slunce pozorovaný z Milešovky, to byly hlavní vábničky, které od  konce 18. stol. lákaly do Středohoří vyznavače tehdy módního romantismu. Ti byli na vrcholu Milešovky ještě ochotni vyplatit horskému vůdci za doprovod obnos rovnající se týdennímu platu dělníka, zatímco jejich následovníci na tom samém místě o sto let později již raději podobnou částku utratili za občerstvení u tanečního parketu, kde vyhrával k tanci promenádní orchestr – čtete dobře. Turistika zažívala ohromný rozmach, vzkvétaly i různé horské a okrašlovací spolky a Českému středohoří se přezdívalo Český ráj. Ano, teprve později byla z vlasteneckých pohnutek takto nazvána ryze česká krajina u Turnova.

Odtržení Sudet společně s válečnými událostmi a následným vysídlením německého obyvatelstva znamenalo přetnutí prakticky veškerých zdejších kontinuit. To ale nebylo všechno, následovaly další rány – vylidněné obce, kolektivizace zemědělství, otevírání kamenolomů, prašných dolů a elektráren. Některé z těchto ran jsou otevřené dodnes a asi ještě nějaký čas otevřené budou, naštěstí se ale Středohoří pořád ještě dramaticky vzpíná k nebesům a snad časem zanikne vše, co je ještě tlačí dolů a ponižuje.

České středohoří