Zlí jazykové tvrdí, že v Berlíně se může dobře cítit jenom ten, kdo má rád jízdu metrem, smlsne si na currywurstu s kečupem, miluje box a snese Turky. Berlín, to je životní styl, mekka avantgardy a alternativního umění, prosycená ostalgií po spreewaldských okurkách, sektu Červená Karkulka a večerníčkovém mužíčkovi Sandmännchen.
Kabaret, prvomájové demonstrace, technoparty, víkendové grilování v Tierparku, malá ošuntělá tmavá kina, která už u nás téměř nevidíme, staré hospody na nárožích, literární kavárničky, enderácký panáček na semaforech, kterého si sjednocená metropole nenechala vzít a který si svižně prušácky vykračuje na rozdíl od toho unifikovaného. Proletářský duch se mísí s vůní döneru, tkaných koberců a kávy s kardamomem „malého Istanbulu“ alias Kreuzbergu, s nímž kontrastuje nablýskaná noblesa smetánky, kterou zásadně češe hvězdný Udo Waltz a která utrácí v obchoďáku KaDeWe či v Galerii Lafayette plné lanýžů a pravých francouzských baget. Berlín byl odjakživa městem pro freaks a jinaksmýšlející – už za výmarské republiky nebo v 60. letech, německé sjednocení to pouze znásobilo.
Neklid, chaos, rozruch. Anonymita v pestrém davu. Adrenalin. Hluk, typický odér rachotících souprav metra, sklepy předělané v kluby se mísí s výstřelky nejmodernější architektury, blešáky vedle butiků s luxusním zbožím, předražené delikatesy vedle tradičních koblih Berliner či klobás v legendárním stánku Konnopke ve čtvrti Prenzlauer Berg. Kaviár na jednohubce vedle fašírky. Apropos vuřt – kde jinde, než právě zde, nedaleko od turistického magnetu Checkpoint Charlie, najdete muzeum klobásy. Kultovní pochoutka currywurst, která se před šedesáti lety zrodila jako poválečný experiment, je dnes nejrozšířenějším a nejoblíbenějším druhem rychlého občerstvení, které kromě průmyslového Porúří a Hamburku chutná právě v metropoli, kde také podle všeho spatřilo světlo světa v září 1949. Tehdy byly v Západním Berlíně potraviny stále ještě na příděl. Jistá Herta Heuwerová experimentovala s potravinami, které získala od britských vojáků, vyrobila omáčku z rajčatového protlaku, kari, worcesteru, o deset let později si sladkopikantní sós nechala patentovat a svůj recept si před deseti lety vzala do hrobu. Umění improvizovat a přežít, to jsou dodnes typické vlastnosti Berlíňanů, které dějiny hodně vycepovaly. Vždyť jsou také dodnes známí svojí Berliner Schnauze, tedy vtipnými a úsečnými odpověďmi. Neboli prostě „držkou“.
Můj kamarád Olaf, rodilý Berlíňan, je morous. Na pozdrav „Guten Morgen“ (dobré ráno) odpoví „Wat soll daran schon gut sein!“ (Co na tom má být dobrého!) To je prostě Berliner Schnauze, legendární styl myšlení a vyjadřování. Tak trochu obhroublý, neomalený, zato od srdce. Ačkoli mají v erbu města medvěda, dovedou se Berlíňané chovat jako slon v porcelánu. Zdvořilost nebývá jejich nejsilnější stránkou, lidové školy dokonce nabízejí kurzy nadávek v berlínštině pro začátečníky i pokročilé. Berlíňané jsou si svého remcání vědomi, proto také investovali tisíce eur do „ofenzívy přátelskosti“, kampaně, která je mezi německými městy ojedinělá.
Život je prostě vycvičil. Pomineme-li pohnuté dějiny města, které téměř třicet let rozdělovala monstrózní zeď, už jenom každodenní jízda autem či hromadnou dopravou bývá torturou provázenou dopravními zácpami, objížďkami, přeplněnými autobusy a metrem, a to ke všemu ve společnosti potenciálních umělců a prod…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Berlín