Hlavní město Wellington není největším městem Nového Zélandu. Počtem obyvatel asi 380 000 nedosahuje ani třetiny populace Aucklandu, který kdysi býval i hlavním městem. Jeho přílišná odlehlost od zbytku země, zvláště od většího a rychle se rozvíjejícího Jižního ostrova, však způsobila, že sídlo vlády a parlamentu bylo už v roce 1865 přemístěno do zhruba 500 km vzdáleného Wellingtonu, který leží na samém jižním konci Severního ostrova. Od Jižního ostrova ho dělí jen nějakých 37 km věčně větrné a rozbouřené Cookovy úžiny. Město se tak stalo nejen nejjižnějším, ale současně i největrnějším hlavním městem na světě.
Přestože je Wellington nejstarší evropskou osadou na Novém Zélandu, vznikl až v roce 1840. Tehdy ještě zemi spravovala Novozélandská společnost sídlící v Londýně. Původními obyvateli okolí zátoky byli již od doby legendárního polynéského mořeplavce a objevitele Nového Zélandu Kupeho Maorové, kteří nové příchozí vítali mírumilovně. Dokonce od nich očekávali ochranu před nepřátelskými válečnickými kmeny ze severního vnitrozemí. Wellington se velmi rychle stal kvetoucím přístavním a obchodním městem. Jeho jedinou nevýhodou, která trvá dosud, bylo, že se v uzavřené zátoce neměl kam rozrůstat, a tak počet jeho obyvatel zůstává víceméně konstantní.
V jižní části jinak kopcovitého území města se do jednoho údolí stačilo mezi domy vtěsnat i letiště, díky němuž má město vnitrostátní i mezinárodní letecké spojení. Hlavním leteckým přístavem země však zůstává Auckland. Při příjezdu do Wellingtonu po souši, což znamená z jediného možného směru – ze severu, projíždíme nejprve celou řadou měst a městeček, která tvoří jeho obytné zázemí, odkud se do Wellingtonu dojíždí za prací. Městečka jsou naprosto samostatná včetně veškeré infrastruktury, a dokonce se v nich dá i lépe ubytovat. Do samotného Wellingtonu je to pak už autem nebo příměstským vlakem skutečně jen krůček.
Vlastní pobřeží zůstává dlouho ukryto – zabraly ho terminály, kontejnery, doky a mola obchodního přístavu Port Nicholson a posléze terminály trajektů na Jižní ostrov. Jsou dva, leží poměrně daleko od sebe a každý z nich patří jiné společnosti. Trajekty jezdí třikrát až čtyřikrát denně, v neděli se slevou, plavba trvá tři hodiny. Překonání vlastní Cookovy úžiny zabere ale jen hodinu; nejprve se loď plaví hodinu kolem pobřeží Severního ostrova jižně od Wellingtonu, a to dokonce až nečekaným severozápadním směrem, poté překonává Cookovu úžinu a v závěru pokračuje opět asi hodinu úzkým fjordem, který končí v malebném terminálu Picton na Jižn…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Nový Zéland