Uprostřed Valletty před západním průčelím katedrály stojí na stejnojmenném náměstí pomník Velkého obléhání. Připomíná snad největší událost v dějinách Malty z doby, kdy se v jeho místech rozkládaly jen kamenité louky – a na nich turecký vojenský tábor. Psal se rok 1565…
Příchod johanitů v roce 1530 znamenal posílení Malty jako jednoho ze dvou opěrných křesťanských bodů bránících (spolu se Sicílií) rozpínající se osmanské říši ve volném přístupu k západní části Středomoří. Uvědomovaly si to obě strany. Rytíři vybudovali z rybářské vesničky Birgu opevněné město s pevností St. Angelo, Turci rozšířili své loďstvo a v roce 1551 poprvé připluli k maltským břehům. K přesnějšímu pochopení vojenských akcí, které se nejen tehdy, ale hlavně o 14 let později odehrály, je třeba si představit, jak vypadalo okolí Birgu. Na severovýchodním pobřeží Malty jsou vedle sebe dva hluboké zálivy, oba orientované od severovýchodu k jihozápadu, oddělené vzájemně poloostrovem Sceberras a představující vynikající přirozené přístavy. Břeh západnějšího zálivu Marsamxett nebyl prakticky vůbec osídlen, pustý byl i celý poloostrov Sceberras. Východnější záliv, známý v rytířských dobách jako Great Port a dnes jako Grand Harbour, má pobřeží naproti Sceberrasu kuriózně rozčleněné. Jak prsty rukavice vybíhají z Grand Harbouru tři dlouhé úzké zátoky, pojmenované dnes Kalkara, Dockyard a French Creek. Právě na pevninském jazyku oddělujícím první dvě z nich vzniklo Birgu, na samé špici s hradem St. Angelo a na opačném konci otevřeném do vnitrozemí chráněné mohutnými hradbami.
V červenci 1551 se Turci nikým neznepokojováni vylodili v zálivu Marsamxett, spíše jen naznačili snahu oblehnout Birgu a zamířili do vnitrozemí, k tehdejšímu hlavnímu městu Mdina, za jehož hradbami se skrývala většina rolnického obyvatelstva ostrova. Kromě toho zaútočili na sousední ostrov Gozo, dobyli jeho Citadelu a prakticky veškeré obyvatele odvlekli do otroctví. Poté se v srpnu z Malty stáhli a zaútočili na severoafrický Tripolis (dnešní hlavní město Libye), který o 40 let dříve dobyli španělští křižáci. Po pouhém týdnu město kapitulovalo a vrátilo se zpět do lůna islámu. Turecká flotila se s blížícím se podzimem vrátila do Istanbulu, ale nebezpečí, že připluje znovu, bylo více než reálné. Rytíři se proto rozhodli v maximální možné míře posílit obranu ostrova. Prakticky za necelý rok vznikly dvě další pevnosti. První z nich, St. Elmo, stála na samé špičce poloostrova Sceberras, takže kontrolovala vjezd do obou velkých zálivů. Druhá, St. Michael, vznikla na konci poloostrova oddělujícího Dockyard a French Creek, kde měli rytíři původně sklady a postupně tam vzniklo město Isla, dnes známé též jako Senglea. Jeviště pro velké a krvavé drama bylo připraveno…
Turci si ale dávali trochu na čas, jen se několikrát připomněli drobnou akcí – v roce 1554 se menší skupina vylodila na jihu ostrova a zaútočila na vesnici Siġġiewi, o šest let později na Gozu. V té době začali s dalším vyzbrojováním a rozšiřováním své flotily, až na podzim 1564 začaly být zprávy špehů i zvěsti obchodníků už jednoznačné – horečná aktivita v osmanských loděnicích a zbrojnicích se nedala přehlédnout, tažení se blížilo a dalo se očekávat hned zjara, jakmile to povětrnostní podmínky umožní. Později se potvrdil i jeho cíl – Malta.
V dubnu 1565 připlul na Maltu sicilský vicekrál, Don García de Toledo, s 27 galérami. Namísto posil přivezl několik dobrých rad a neurčitý příslib podstatné pomoci někdy v budoucnu. Jediným hmatatelným výsledkem jeho cesty bylo, že na svých lodích odvezl z Malty maximální množství jejích starých a nemocných obyvatel. Velmistr Jean Parisot de la Valette si musel poradit sám.
Na dohled od Malty se turecká armáda objevila 18. května 1565. Přesné údaje o její síle se trochu liší pramen od pramene, ale reálně lze říci, že největší armáda, jakou kdy Sulejman Nádherný vypravil, čítala skoro 30 000 mužů (bez lodníků, otroků u vesel a posádek zásobovacích lodí), které na místo dovezlo asi 130 galér, nejméně 40 dalších velkých lodí a dnes už blíže neurčitelný počet menších plavidel. Jen obávaných janičářů, nejelitnější složky tureckého vojska, bylo více než 6000, skoro stejně jako všech mužů, které měl pod přímým velením velmistr la Valette. Vlastních rytířů bylo 500, k tomu 2000 vojáků, 100 sluhů, 500 otroků a galejníků ze sedmi řádových galér a 3000 ozbrojených Malťanů. Některé prameny uvádějí celkový počet křesťanských obránců trochu vyšší, asi 9000, ale i tak to bylo pořád daleko méně, než kolik bylo Turků. V čele turecké armády stál vezír Mustafa paša, který velel pozemnímu vojsku, a admirál Piali paša, zeť Sulejmana Nádherného, jako hlavní velitel loďstva. Mimochodem, Piali byl velmi zajímavou postavou – původně křesťanské dítě našli Turci při Sulejmanově tažení na Balkán v roce 1530 opuštěné na poli kousek od Bělehradu. Před vyplutím flotily sice sultán Sulejman přikázal Pialimu, aby ctil Mustafu jako svého otce, ale rozdělení velení se nakonec ukázalo jednou ze zásadních chyb. Navíc sultán ještě jakýmsi vrchním dozorem pověřil Turguta Reise neboli nechvalně proslulého korzára Draguta, tehdy již osmdesátiletého guvernéra Tripolisu, nejschopně…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Malta