Náš dvoudenní výlet do Negevské pouště začíná stylově, jestli se ovšem dá mluvit o stylu v případě dnes už běžné turistické atrakce. Po půlhodince jízdy z Berševy na jih totiž odbočíme k malému kempu, kde nás naši izraelští známí hned svěřují mladému beduínovi. Ledabyle nám pokyne, abychom ho následovali k ohradě, z níž po chvíli vyvádí dva koráby pouště exkluzivní značky Camelus dromedarius.
Všeho zkuste, což dobrého jest, toho se držte, praví se v bibli. Jízdu na velbloudu zkouším poprvé, ale i když mi to kymácení moc dobré nepřipadá, držím se, seč můžu, jinak bych se z koženého sedla poroučel z dvoumetrové výšky k zemi. Kolega sedící za mnou na tandemu je na tom ještě hůř, jeho kožené sedlo je přivázané šejdrem, a tak musí balancovat mnohem víc než já. Beduín, který jede na velbloudu před námi a k jehož sedlu poutá našeho velblouda provaz, se o nás vůbec nezajímá, jedině když si poťouchlé zvíře snaží zpestřit jízdu poskočením do strany, otočí se a okřikne ho. Pořád s někým telefonuje, nicméně musíme ocenit, že ač tu silniční kontrola nehrozí, používá za jízdy hands-free.
Projížďka kamenitou pouští trvá slabou hodinku, což nám bohatě stačí. Vracíme se do kempu a mezi rudě kvetoucími ibišky procházíme na rozlehlé prostranství s udusanou hlínou, na němž se vedle několika nízkých stavení roztahují dva velké beduínské stany. V jednom máme připraveno občerstvení. V příjemném chládku usedáme na polštáře okolo nízkého kulatého stolku, na němž se objevuje klasika – chumus, kaše z cizrny zalitá olivovým olejem. K tomu se podává skvělý kozí sýr, nemohou chybět olivy, ale hlavně čerstvé placky pita. Jsou ještě teplé, můžeme se podívat, jak je tu beduíni vlastnoručně připravují a pečou na peci vyhřívané zcela neromanticky plynem. A pochopitelně nemůžeme odejít bez silného arabského čaje z máty, hodně oslazeného a hodně lahodného.
Oba stany v kempu slouží ale zejména k přenocování. Uvnitř místem vůbec nešetří – mají odhadem přes 20 metrů na délku a asi 10 na šířku, nízký plochý strop podpírá jen několik dřevěných kůlů, střídmě zdobených barevnými třásněmi. Prostě takový menší hangár, který je však možné během chvilky na několika místech přepažit závěsy a vytvořit nocležníkům soukromí. Spí se na podlaze pokryté koberci a díky prodyšným bočním stěnám z pytloviny je tu prý spaní velice příjemné.
Podobných kempů jako je tento teď na jihu země přibývá, někteří beduínští Arabové začínají nacházet v turistickém ruchu nový zdroj obživy. Jejich původní kultura však zvolna zaniká. Po vzniku Izraele většina z nich postupně opustila kočovný způsob života, protože se už nemohli volně pohybovat, jak byli zvyklí, jednak kvůli změně státních hranic a také kvůli armádě, která do mnoha oblastí Negevu znemožnila přístup. Usadili se hlavně v severní části pouště, kde vzniklo několik nových měst. Dnes v nich žije více než polovina z celkového počtu asi 180 000 izraelských beduínů, zbytek je roztroušen po vesnicích, jež ovšem často oficiálně ani vesnicemi nejsou. Sociální problémy jsou ve městech i na venkově značné, přesto je celá komunita jednou z nejrychleji přibývajících složek izraelské populace.
Z kempu se vracíme na hlavní silnici číslo 40 a pokračujeme dále na jih. Táhlé vlny kamenitých pahorků řídce kropenatých nízkými zaprášenými keříky nás provázejí až k městečku Sde Boker, kde v místním kibucu nějaký čas žil a kde je i pochován David Ben Gurion. Tady už se objevují vyšší kopce a mezi nimi brzy i stolová hora s rozsáhlými zříceninami na temeni. Ty jsou pozůstatkem Avdatu (Ovdatu), věhlasného města založeného ve 2. stol. př. n. l. Nabatejci, které se stalo důležitým opěrným bodem na tzv. Kadidlové stezce. Po ní putovalo asijské zboží z Jemenu do jordánské Petry a dále její jižní větví přes Negevskou poušť do přístavu v Gaze, odkud je odvážely lodi do Evropy. Avdat spolu s dalšími významnými okolními místy – s pouštními městy Šivtou, Mamšitem a Chalukou, později připadnul Římanům a poté Byzanci. Pak ještě trpěl pod nájezdy Peršanů, než byl okolo roku 630 zničen během silného zemětřesení. Zanedlouho jej obyvatelé definitivně opustili po sérii arabských nájezdů.
Ke zříceninám Avdatu, které od roku 2005 společně s pozůstatky ostatních negevských zastávek Kadidlové stezky figurují v seznamu Světového dědictví UNESCO, nemůžeme pro nedostatek času vystoupat, a tak alespoň v rychlosti obhlížíme zvenčí lázně dávného města, stojící blízko silnice. Nevelká kamenná stavba s několika kupolemi na ploché střeše je pro nás přitažlivá také tím, že ji v roce 1902 poprvé podrobněji zkoumal český orientalista Alois Musil.
Perfektní asfaltka krájí kamenité pláně věrně provázena vodovodním potrubím, které však běží v zemi a dává o sobě vědět jen občas oplocenými uzavíracími ventily. Na vodu čekají jak osamělé vinice, jež svou zelení sem tam oživí sluncem vyšisovanou poušť, tak i Micpe Ramon, náš další dnešní cíl.
To je hodně zajímavé místo. V roce 1950 tady vznikla vojenská základna, okolo níž se postupně rozrůstalo civilní městečko, které posílily i vlny přistěhovalců z Maroka a z Ruska. Usadila se tu i část příslušníků sekty tzv. Afrických hebrejských Izraelitů Jeruzaléma, o nichž se někdy také mluví jako o Černých židech. Tito Afroameričané o sobě tvrdí, že jsou potomky jednoho dávno zapomenutého židovského kmene a svůj život řídí složitými pravidly, například konzumují přísně veganskou stravu. Do Izraele přišli před 40 le
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Izrael