Kdyby se někdy soutěžilo o nejsvětštější místo ve Svaté zemi, myslím, že by s přehledem vyhrál Ejlat, dokonce i nad Tel Avivem s jeho nočním životem a klubovou scénou. Pouhých 13 km pobřeží Rudého moře na severním konci Akabského zálivu, které patří Izraeli a jemuž Ejlat dominuje, je moderní turistickou zónou se vším dobrým i špatným, co k ní na počátku 21. století patří.
Přitom se vůbec nedá říci, že by Ejlat neměl svou historii – naopak, několikrát je zmiňován už ve Starém zákoně (biblický Elát ležel zřejmě v místech pět kilometrů vzdálené Akaby v dnešním Jordánsku) a ve 12. století až sem dosahovala moc křižáckého krále Balduina I. Jenže pak bylo ve 14. století pobřeží, ohraničené od severu rozlehlou skalnatou pouští Negev, opuštěno. Když sem v březnu 1949 dorazili izraelští vojáci, našli tu jen dávnou tureckou policejní stanici, známou pod arabským názvem Um Rašraš a tvořenou několika hliněnými baráky. Právě tady skončila první izraelsko-arabská válka. Celá Negevská poušť se sice podle původního plánu OSN stala součástí Izraele, ale během jednání o příměří, které mělo válku v letech 1948–1949 ukončit, vzneslo na její jižní část nárok Jordánsko. Izraelská armáda proto během šesti dnů provedla operaci Uvda, při níž oblast obsadila dříve, než do ní Jordánci stihli vstoupit. Nepadl přitom jediný výstřel, protože bojovat tady nebylo s kým. O tom, jak bleskově akce proběhla, svědčí historka, která vstoupila do dějin. Když první vojáci přijeli na pobřeží, chtěli tam vztyčit izraelskou vlajku, jenže se ukázalo, že s sebou žádnou nestačili vzít. A tak ji kdosi, zřejmě brigádní písař Puah Arel, namaloval modrým inkoustem na bílé plátno. Na pobřeží zavlála tzv. Inkoustová vlajka a její vztyčení připomíná na původním místě, hned vedle největšího Ejlatského nákupního centra Mall Ha´Yam, moderní pomník vytvořený podle historické fotografie.
Krásná písčitá pláž sice předurčovala pobřeží k turistickému využití, jenže k realizaci takových představ bylo ještě daleko. Rozvoj osady, která v roce 1959 obdržela statut města, zbrzdily dvě egyptské blokády Tiranské úžiny, která tvoří jižní vstup do Akabského zálivu. Ta druhá se stala dokonce jednou z příčin Šestidenní války v roce 1967. Souvislý rozvoj pobřežního pásu kolem Ejlatu nastal až od 70. let 20. století. V té době také začal stoupat význam turistiky, která se postupně vypracovala na nejdůležitější zdroj příjmů města. Po celém pobřeží vznikly moderní hotely a za nimi nezbytné zázemí turistického centra.
Výjimečnost Ejlatu v rámci Izraele tkví v prostém konstatování: Středozemní moře je krásné, ale není to moře korálové. Severní špička Akabského zálivu patří k vůbec nejsever…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Izrael