New York leží z větší části na ostrovech, a proto jsou jeho mosty důležitými komunikačními prostředky. Průlivy, které jednotlivé ostrovy oddělují, i řeka Hudson jsou však natolik široké, že dlouhou dobu byl New York odkázán na převozní lodě a svých mostů se dočkal až ke konci 19. století. Většina mostů patřila v době svého vzniku k vrcholům stavebního inženýrství a najdeme je v odborných i populárních publikacích o architektuře. Nejslavnějším z nich zůstává ten, který byl první…
V krásný jarní den 24. května 1883 se v New Yorku konala slavná svatba, o které psaly všechny noviny. Žádná nevěsta z bohatého newyorského rodu si však tehdy nebrala zchudlé evropské hrabátko s titulem. Po dlouhých námluvách bylo město New York spojeno s městem Brooklyn nerozlučným ocelovým poutem. Ve slavnostním průvodu po nově otevřeném mostě kráčel i americký prezident, guvernér státu, starostové obou měst a spousta významných osobností. Dříve, než se však vydali na první procházku po největším závěsném mostě světa, přejela jej bryčka s dámou ve středních letech, která držela na klíně kohouta. Dělníci dokončující poslední práce přerušili své dílo a vypukli v mohutné ovace. Most, o kterém se říkalo, že se zbortí pod prvním povozem, obstál a kohout na klíně byl starobylým symbolem vítězství. Vítězství nad nepřízní osudu, technickými problémy a nedůvěrou lidí. Nebýt Emily Roeblingové, jedna z nejimpozantnějších staveb v New Yorku by patrně nebyla nikdy dokončena.
Myšlenka spojit Manhattan s Brooklynem zaměstnávala městské rady obou měst už od počátku 19. století. Mezi léty 1860 a 1870 se počet obyvatel Brooklynu zvýšil o polovinu a dosáhl téměř 400 tisíc. Na Východní řece (East River) však panoval čilý lodní provoz; proto musel být zamýšlený most patřičně vysoký a poskytovat dostatek prostoru pro lodě s vysokými stěžni. Projektem byl nakonec pověřen německý emigrant John Augustus Roebling. Přijel sice kdysi do Ameriky farmařit, ale nakonec se vrátil ke své původní profesi stavebního inženýra. V době, kdy se ujal vedení projektu, měl už za sebou několik úspěšných závěsných mostů, ale žádný z nich nespojil tak vzdálené břehy, jaké měla Východní řeka. Roeblingovi odpůrci, kteří si představovali solidní zděný – a také nákladnější – projekt, tvrdili, že most takových rozměrů zavěšený na lanech nemůže nikdy vydržet nápor newyorské dopravy.
Roeblingův projekt počítal s mostovkou zavěšenou na systému ocelových lan, která budou zakotvena jak na dvou hlavních nosných kabelech, tak na vrcholu dvou věží. Toto řešení dodává mostu dodnes charakteristický vzhled připomínající soustavu lanoví starých plachetnic. Věže v neogotickém stylu se měly stát dominantou přístavu a vytvářet symbolické vstupní brány do obou měst.Vyvýšený chodník uprostřed chránil chodce a znemožňoval, aby se pěší provoz dostal do kontaktu s povozy a kolejovou dopravou. Obě věže měly být zapuštěny do dna Východní řeky za pomoci masivních dřevěných kesonů, které umožní dosednutí pilířů až na základní skálu.
Práce začaly v lednu 1870, ale John Roebling se jejich zahájení nedožil. Půl roku předtím mu při vyměřování brooklynského pilíře rozdrtily chodidlo klády, které se sesypaly z převozní lodi. Nepomohla ani okamžitá amput…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – New York