Jesenický Klondike

Horníci smoderní důlní technikou se zakousli do nevytěžených svahů hory Příčná v roce 1965. Těžili ale polymetalické rudy s obsahem mědi, zinku, olova a stříbra. Na zlato narazili až při průzkumu v roce 1989 a do uzavření dolu stihli vytěžit 1500 kg kovu. Jejich předchůdci během několika staletí vydobyli asi dvě tuny zlata. Odborníci odhadují, že přinejmenším stejné množství, ale možná až trojnásobek, v zemi zůstalo.

.První záznamy o kutání zlata na Zlatohorsku pocházejí ze 13. století. Dokladem o činnosti středověkých horníků jsou pozůstatky po jamách a šachticích v okolních lesích, kde dodnes objevíte kruhové sníženiny, pravděpodobně ústí šachtic, u nichž často bývá obval z vytěžené hlušiny. Zlatokopové tehdy zřejmě přecházeli od primitivního povrchového kutání k hlubinnému dolování. Již ve 14. století byly doly hluboké přes 60 m. Jedním z význačných hornických děl na západním svahu Příčné hory byla stará Hackelberská štola, která byla zaražena kolem roku 1377. Ručně ražená křivolaká štola dosahuje délky přes 800 m. 

Zlatohorský „Klondike“ střídal období prosperity s dobami útlumu. Koncem 15. století stará rýžoviště pod severními svahy Příčné hory, kde bylo rozlehlé údolí zaplněno až 100 m mocnou vrstvou sedimentů, znovu ožila. Havíři těžili toto sekundárně uložené zlato převážně mělkými jámami.

Středověký způsob těžby zlata představuje hornický skanzen se zlatorudnými mlýny v údolí Ztracených štol, který najdete na cestě mezi městečkem Zlaté Hory a obcí Ondřejovice. Funkční repliky mlýnů postavených nad říčkou Olešnicí předvádějí historickou úpravu zlaté rudy drcením a mletím. V horním stavení je instalována stoupa, v níž těžké dřevěné stupy drtily kusy rudy na menší části, jež klasické mlýnské kameny rozemílaly na moučku. Tu pak odváželi k rýžování ve žlabech, kádích a necičkách. Úprava drcením a mletím umožňovala, aby se volné zlato, obsažené. v rostlé skále, dalo získávat rýžováním podobně jako zlato z náplavů. Ve zlatohorských rudách je však většina zlata vázána, a to především na pyrit, a proto se převážná část koncentrátu, získaného touto úpravou, musela dále zpracovávat v hutích. Obě dřevěná zařízení zhotovená podle dobových nákresů jsou poháněna vodními koly, která roztáčí voda, přivedená na ně dřevěným korytem z původního vodního kanálu.

Podél kanálu, jenž s nepatrným převýšením kopíruje vrstevnici, vede naučná stezka. Prochází smíšeným lesem, kde kdysi převládaly duby a habry. Kvůli ohromné spotřebě dřeva na výstavbu výztuhy v dolech se složení změnilo ve větší zastoupení smrků. Na několika zastaveních se na tabulích dozvíte o způsobu těžby zlata a technických zvláštnostech ojedinělého kanálu, jenž převádí vodu z potoka Olešnice do povodí Zlatého potoka. Na jednom místě budete mít dokonce pocit, že voda teče do kopce, než se dozvíte, že jde o optický klam. Voda z kanálu poháněla tehdejší mlýny a stékala na rýžoviště.

.Okolí Zlatých Hor je prošpikované důlními štolami, které jsou však uzavřeny. Lidem slouží pouze malá část podzemí, kterou využívá zdejší sanatorium Edel pro léčbu dýchacích potíží dětských pacientů. Ve zlatohorském podzemí se totiž vyskytuje „užitečný“ radon, který se štěpí a příznivě působí na dýchání, protože „nutí“ plíce víc pracovat a v kombinaci s vysokou vlhkostí usnadňuje vykašlávání. V okolí města jsou ještě patrné pozůstatky po těžbě drahých kovů a po rýžování zlata, například vchody do šachet. Spojuje je 16 kilometrů dlouhá Hornická naučná stezka, která začíná u Městského muzea ve Zlatých Horách. Historické centrum bývalého hornického města je chráněno jako městská památková zóna. Jeho dominantou je barokně přestavěný kostel Nanebevzetí Panny Marie z roku 1699. Po stezce dojdete i na severní stranu Příčné hory, k ruinám hradu Edelštejna. Jeden z nejmohutnějších středověkých hradů Slezska sloužil hlavně jako pohraniční hrad a strážce zlatých dolů.

Za zmínku ještě stojí, že na mapách vydaných před rokem 1949 Zlaté Hory nenajdete. Město se do té doby jmenovalo Cukmantl a ještě předtím Edelstadt.

Shopping Cart