Někdy kolem roku 1560 vznikla poblíž krkonošské osady Rokytnice malá sklářská huť. Soběstačná byla, dokud se nevyčerpaly zásoby dřeva v okolních lesích, potřebné k pálení dřevěného uhlí v milířích a k výrobě potaše. Pak bylo nutno sklárnu přestěhovat a postavit novou vysoko v horách, uprostřed tehdy téměř neprostupných lesů na panství Aloise Tomáše Rajmunda, hraběte z Harrachu. Osadě, která vznikla kolem sklárny, se začalo říkat Nový les – Neuwald. Lidová výslovnost ale tento název brzo přichýlila k Neuwelt – Nový Svět.
Prvním novosvětským huťmistrem byl Eliáš Müller ze slavné jihočeské sklářské rodiny. Vysoká kvalita skleněné hmoty byla v harrachovské sklárně od samého počátku jednou ze základních podmínek, stejně jako dokonalost brusu a jemnost zlacení. A tak se záhy začaly při vlastní huti zřizovat další dílny, aby se všechny práce, od výroby suroviny až po úplné dohotovení výrobku, soustředily na jednom místě. Sklárna přečkala i těžké časy za napoleonských válek a brzy získala nejen výsadní postavení v Česku, ale také evropský věhlas. Její výrobky začaly sbírat medaile na světových výstavách – ve Vídni, Londýně, Paříži, Moskvě, Berlíně i Filadelfii. Nový svět nesporně vynikal a jeho výrobky vždy zaujaly výtvarnou působivostí, stylovou čistotou a hlavně kvalitou ruční práce. Jednotlivé kolekce se vyráběly v malém množství, protože prestižní zákazníci vždy stáli o to, co nelze na trhu běžně koupit… Vzduchová „slza“ v nožce sklenky, kalíšky se zauzlenou nožkou, bestseller „černá nitka“ nebo sklo v nejtypičtější harrachovské barvě night blue – večerní modři, harrachovská produkce vždy byla stěží napodobitelná.
Při pohledu z ochozu harrachovské huti možná na chvíli zapomenete, ve kterém jste století. Vždy znovu a znovu udiví svět oněch mlčenlivých čarodějových učňů, kteří vždycky vypadali s píšťalami a femajzy, jako by vystoupili ze starého obrazu. Rudý otvor pece, dřevěné formy, orosené džbány s pivem … Byli a jsou to zkrátka mistři! Však už první psaný dokument o sklárně, bezmála tři sta let starý, dosvědčuje, jak se šikovnosti a umu novosvětských sklářů obávala slezská konkurence. Práce tu jde ráz na ráz: ryzí klasická technika, zručnost, jedinečnost a původnost ruční výroby. Zachovány ale vždy byly nejen tradiční postupy práce a nástroje, ale i hierarchie manufakturní výroby. Mistr, foukači …šest jich bývalo na každém verštatu kolem pece – sklářská elita. A nad tím vším barokní svatý Florián, patron huti a ochránce proti ohni, který přečkal na svém místě všechny přestavby i katastrofy a shlíží na mistry skláře už neuvěřitelných 296 let.
Na počátku 90. let minulého století koupil harrachovskou sklárnu František Novosad, vyučený sklář. I když to nebylo vůbec lehké, sklárnu udržel. A co víc, i stále stejnou kvalitu její práce. Nikdy se nesnížil k laciné výrobě – v Harrachově se stále taví kvalitní barnatý krystalín a znovu byla zavedena i výroba svítidel, která tu existovala ještě za první republiky. Nový výrobní program tak získala i brusírna, unikátní sklářský skanzen z roku 1895. V nejstarší dílně svého druhu na světě stále tiše přede řemení původních transmisí, točí se kotouče z topolového dřeva a chladí se vodou v dřevěných kádích. Postup je sice pomalejší, ale výsledkem je ta nejvyšší možná kvalita výrobků. Harrachovská sklárna nezůstává nic dlužna své dobré pověsti a značce – velkému písmenu „H“ s královskou korunkou a letopočtem 1712. Namísto váz, mis a sklenek se tu dnes převážně brousí ověsy a další lustrové díly – dražší práce se lépe uplatní v dražším výrobku. Asi 70 % zákazníků má sklárna v USA, takže v poslední době doplácí na nízký kurz dolaru. V provozu proto zůstala jen jedna ze dvou pecí a úplně obsazeny jsou vždy jen dva verštaty.
Udržet sklárnu světové pověsti pomáhají dobré nápady – třeba začít vařit pivo! Ostatně, tenhle nápoj k huti odedávna patřil. A tak se František Novosad ještě vyučil i sládkem. Sklárna je dnes otevřena turistům i o víkendech a minipivovar, který si od svého založení získal již patřičný věhlas, je také velkou atrakcí. Z restaurace vedou okna do sklářské huti, a tak lze pozorovat skláře přímo při práci. Také výtečné kvasnicové pivo se vaří přímo před očima návštěvníků. Zdejší František získal letos Českou pivní pečeť v kategorii světlých ležáků z minipivovarů.
Dalšími součástmi sklárny jsou pivní lázně – teprve druhé v Čechách, hotel, prodejna skla a muzeum. To bylo zřízeno v někdejším Panském domě a najdeme v něm pravé poklady. Z hlediska historie i technologie výroby ucelená sbírka skla z produkce zdejší sklárny je největší svého druhu u nás.
I když je sklárna asi největším lákadlem obce, Harrachov nabízí i další zajímavosti. V sousedství sklárny stojí kamenná kaple sv. Alžběty z roku 1902 s unikátním, přes půl metru vysokým skleněným zvonem odlitým v harrachovské huti. Srdce zvonu je ze dřeva potaženého kůží. Zvonilo se tu vždy, když se někomu z huti narodil potomek, nebo když zemřel sklář. Světovým unikátem je oltář z fasetovaných benátských zrcadel, který je rovněž dílem harrachovských sklářů, původní je také lustr na svíce a okenní vitráže. V roce 1998 nechal kapli renovovat současný majitel sklárny. V nedalekém lesoparku stojí unikátní Jedličkova vila, dílo známého českého secesního architekta Dušana Jurkoviče, který v jejím projektu využil prvků lidové architektury. Vilu si nechal postavit vynikající český lékař Rudolf Jedlička, zakladatel pražského Jedličkova ústavu. Interiér empírového kostela sv. Václava z roku 1828 zdobí nádherný křišťálový barokní lustr a empírový skleněný oltář, které jsou rovněž dílem harrachovských sklářů. Ve starém žulovém stavení na konci Harrachova, při cestě k Rýžovišti, se od počátku 19. století vyráběly šindele, a proto mu nikdo neřekne jinak než Šindelka. Posledních 60 tisíc kusů této tradiční střešní krytiny, vyrobených v roce 1934, bylo použito při stavbě „staré“ Labské boudy. Správa KRNAP, která má nedaleko Šindelky své terénní a informační středisko, zde zřídila další z expozic Krkonošského muzea. Část výstavních prostor přibližuje výrobu šindelů, další expozice je věnována lesnictví a myslivosti. Zřejmě největší atrakcí je model přezimovací obůrky s krmelcem a lesními zvířaty. Cestou k 10 metrů vysokému Mumlavskému vodopádu můžeme v korytě řeky obdivovat obří hrnce neboli Čertova oka.
Harrachov je jedním z našich největších středisek zimních sportů, především skoků a letů na lyžích. Ve sportovním areálu se skokanskými můstky včetně známého „mamuta“ se pravidelně pořádají závody světového poháru. Harrachovský rodák Pavel Ploc tu v roce 1983 při mistrovství světa v letech na lyžích vytvořil tehdejší světový rekord 181 m.
Součástí Harrachova jsou i Mýtiny s malým nádražíčkem. Právě tam se můžeme vydat za dalším unikátem, kterým je železniční trať Tanvald – Harrachov, obecně známá jako „kořenovská zubačka“. Je cílem obdivovatelů železnice a vůbec technických památek z celé Evropy, vždyť její část byla dokonce prohlášena za kulturní památku. V současné době je v provozu jen dvanáct z původních 59 km rakousko–pruské spojnice Tanvald–Hirschberk (dnešní polská Jelení Hora). Přesto jen úsek Tanvald- Kořenov má pět tunelů; téměř 5,5 km dlouhá dvoupásová Abtova ozubnice překonává výškový rozdíl 235 metrů a největší stoupání v České republice – 58 promile. A 26 m vysoký „semerink“ přes řeku Jizeru – to je skutečný zážitek.
Další články z vydání o Krkonoších zde