Poznávání Krkonoš je pro některé milovníky hor celoživotní vášní. I desetkrát prošlápnuté chodníčky nabízejí v jiné roční době a za jiného počasí nové výhledy a barvy. V létě horkem sálající Dívčí kameny na nás zjara dýchají vlhkým chladem tajícího sněhu a všudypřítomná silueta Sněžky někdy pluje jako přízračná hora nad mraky a jindy je svými svahy pevně zaklesnutá do Obřího dolu. A každá ze zdejších hor, každé údolí a každá jáma či skalní tor mají svůj životní příběh, který se vepsal do jejich tváře.
Z mnoha turistických cest a pěšin se bezesporu nejvíce využívá červeně značená hřebenová trasa, střídavě přecházející česko-polskou hranici, jejíž podstatná část se proto nazývá Cestou česko-polského přátelství. Je tak frekventovaná, že se pro ni běžně používá i označení krkonošská magistrála. Projít ji můžeme celou nebo jen její nejzajímavější centrální část, a to od východu na západ či opačně. Nebo také od Slezského sedla ve dvou směrech. Pohodlně ve dvou dnech můžeme absolvovat jak východní, tak západní část s přenocováním na Špindlerovce. Turisté však často volí tu nejméně namáhavou trasu z vrcholu Sněžky, kam se dopraví lanovkou, směrem na západ.
Osamocenost a výjimečnost Sněžky je mnohostranná. Horu už od dob ledových modeluje především mráz a led, jehož trhavé účinky v puklinách hornin mají devastující následky. Obnažené skály pukají, rozpadají se v hranáče, které sklouzávají po úbočí Sněžky jako kamenná moře. Ještě ničivější následky měly tři ledovce, jejichž základna, mohli bychom říci i kolébka, ležela na úpatí Sněžky. Rozpínavá síla ledu drtila skálu, kterou měl ledovec pod sebou a v zádech. Po tisíciletí se ledovec zahluboval do horského úbočí, a když roztál, obnažená Sněžka se zjevila jako trojboký jehlan, odborně zvaný karling. Takto modelované štíty jsou typické pro velehory, v Čechách je to však tvar zcela ojedinělý.
O Sněžce a dalších krkonošských patnáctistovkách se také říká, že to jsou arktické ostrovy uprostřed Evropy. Porůstá je lišejníková tundra s několika krkonošskými endemity a mnoha relikty z dob ledových. Až k samému vrcholu Sněžky šplhá rozrazil chudobkovitý, větru odolává ochmýřený koniklec bělokvětý a mezi kameny se krčí prvosenka nejmenší. A ta zdánlivě neduživá pampeliška krkonošská je náramná vzácnost, kriticky ohrožený krkonošský endemit.
Nápadná hora zvedající se 150 až 200 metrů nad své bezprostřední okolí budila pozornost všech, kdo v jejím okolí žili nebo třeba jen horami procházeli. Podle legendy podnikl prvovýstup na vrchol už roku 1456 jakýsi Benátčan. Patrně to byl jeden z těch tajemných Vlachů, kteří hledali v horách drahé kameny a při výstupu asi vůbec neměl horolezecké ambice.
První stavbu na vrcholu realizovali v letech 1668-1681 cisterciáčtí mniši s finanční podporou hraběte Schaffgotsche. Kapli v 18. století zrušil svým výnosem proti církevním řádům Josef II., ale od poloviny 19. století zase sloužila církevním účelům. V té době však už bylo na malém, plochém vrcholu Sněžky dost těsno. Vyrostla tady Slezská a Česká bouda (dnes už neexistující), meteorologická stanice a malá budova poštovny. V roce 1949 přibyla stanice dvousedačkové lanovky z Pece se zastávkou na Růžové hoře. Zatím největší stavbou je okrouhlý polský hotel s novou meteorologickou stanicí na místě Slezské boudy. Nejmladší pak nová, hojně diskutovaná poštovna v místech někdejší České boudy.
Sněžka je dnes v podstatě poutním místem, kde návštěvník v tlačenicích u občerstvení mnoho dojmů z horské přírody nezíská. Trvale krásné však zůstávají panoramatické výhledy.
Při pohledu na východ pod námi leží dlouhý Obří hřeben, jehož plochý hřbet je zcela pokrytý balvanovým mořem. Jeho téměř rovný horizont oživují jen kamenní mužíci a silueta Svorové hory. Pro přechod hřebenů je však třeba jít opačným směrem. Svažitou cestou seběhneme na samý okraj rozlehlé náhorní plošiny, která leží při úpatí Sněžky a táhne se až k polské Smogornii (Stříbrnému hřbetu). Tyto ploché, travnaté nebo kosodřevinou porostlé náhorní plošiny jsou velice krásné a patří k charakteristickým znakům Krkonoš. Červeně značená cesta nás dovede na samu hranu této plošiny, odkud se díváme do propastné hloubky dvou ledovcových karů. Tam dole kdysi ležely dva ledovce. Dnes zůstala v prohlubních za kamenitou morénou jen dvě ledovcová jezera, největší v Krkonoších. Leží na polské straně a nazývají se Wielki a Mały Staw. V menším jezeře s rozlohou necelé 3 ha se v minulých stoletích chovali pstruzi, a proto se mu také říkalo Ps…