Hned na úvod je důležité jedno upozornění – termín „tahitská černá perla“ je označením kvality, nikoli popisem. Ano, většina perel vypěstovaných v Polynésii má kovově šedé zbarvení, ale jsou i perly narůžovělé, fialové, modravé, purpurové, bronzové či nazelenalé. A čím je odstín vzácnější, tím cennější je i perla. Také označení „tahitská“ je trochu zavádějící. Tahiti je nejvýznamnějším centrem obchodu s černými perlami, ale jejich vlastní kultivace probíhá především u atolů Tuamotu, v menší míře na Gambierových a Cookových ostrovech, ojediněle i jinde.
Černé perly jsou dílem mořského mlže, perlotvorky Pinctada margaritifera, var. cumingi. Z biologického pohledu jsou vlastně obranným odpadem. Když se do plášťové dutiny perlotvorky dostane nějaké cizí tělísko, perlotvorka se ho snaží zbavit, znovu ho vyvrhnout. Pokud se jí to nepodaří, začne tělísko „neutralizovat“ jinak. Obalí ho vrstvou perleti, té hmoty, jíž má pokryty vnitřní stěny svých lastur – a perla je na světě.
V lagunách tuamotských atolů se perlotvorkám dařilo odpradávna. Právě Tuamoťané obchodovali s perlami a perletí už před příchodem Evropanů. Vyměňovali je například s Tahiťany za čedičové sekery a jiné nástroje, které na atolech nebylo z čeho vyrobit. Když se ukázalo, že o perly mají zájem Evropané a jsou ochotni je vyměňovat za kov, začal se rozvíjet čilý obchod. Z té doby už také pochází první omyl, když jako ostrov perel bylo označeno Tahiti, zatímco nikde nebylo ani zmínky o tom, že ve skutečnosti perly pocházejí z Tuamotu. Zřejmě k tomu přispěla i skutečnost, že na Tahiti se perly nosily jako šperky. Na Tuamotu bylo toto užití limitováno zdánlivě jednoduchou věcí – při absenci kovových nástrojů měli Tuamoťané obrovské problémy s navrtáním perel tak, aby se mohly nosit na nějakém závěsu, ale nepoškodily se při vrtání.
Zhruba od 20. let 19. století zaznamenal sběr perel obrovský boom. Sběrači byli odměňováni zpravidla v naturáliích – dostávali muškety, střelný prach, nože, oblečení, ale snad vůbec nejčastěji alkohol, který rozhodně nepřispíval k udržení jejich nezbytné fyzické zdatnosti. Přesto se perlotvorky sbíraly v nepředstavitelném množství – například za rok 1862 to prý bylo 1000 tun. Není divu, že už kolem roku 1880 začaly být mnohé laguny „vysbírány“. Nesmíme si ale představovat, že v té době byly černé perly běžnou komoditou. Zdaleka ne každá perlotvorka totiž nějakou perlu obsahuje. Dnes se „přirozená“ perla vyskytuje v jedné z deseti až patnácti tisíc (!) perlotvorek a ani v minulosti nebyl jejich výskyt o mnoho početnější. Podle dochovaných záznamů z 19. století dalo 20 tun perlotvorek jen asi libru perel, navíc velmi různé kvality!
Už na konci 19. století se poprvé objevily myšlenky na chov perlotvorek a cílenou produkci perel. Teprve v roce 1963 však byla zřízena první experimentální farma na atolu Hikueru v souostroví Tuamotu a až koncem 80. let se začalo rozvíjet celé nové ekonomické odvětví, které je dnes po turistice druhým nejvýznamnějším zdrojem příjmů.
Vypěstované černé perly jsou stále přírodním produktem, vznikají stejným procesem jako perly ve volně žijících perlotvorkách. Rozdíl je v tom, že člověk se o perlotvorky během jejich života stará, opečovává je a na začátku procesu tvorby perel pomůže přírodě tak, aby každá chovaná perlotvorka měla šanci perlu vytvořit. Akt označovaný jako štěpování spočívá v tom, že se do jemně naříznuté pohlavní žlázy tříleté perlotvorky vloží štěp – kulovité „jádro“ připravené z lastur některých sladkovodních druhů mlžů ze Severní Ameriky a kousek plášťové tkáně jiné mladé perlotvorky, která se vyznačovala výbornou barvou perleti. Obalení tohoto štěpu perletí a vznik perly trvá dalších 18–24 měsíců. Za tu dobu ovšem 10–40 % „naočkovaných“ perlotvorek z různých příčin uhyne a zhruba 30 % jádro odvrhne, takže nevytvoří perlu, nýbrž jen nepravidelný perleťový útvar označovaný japonským slovem keši. Pouze asi třetina perlotvorek perlu „donosí“. Perla nejvyšší kvalitativní kategorie A, která má viditelné vady na méně než desetině svého povrchu, vznikne však jen v jedné až dvou perlotvorkách ze stovky „naočkovaných“. Kritérium kvality povrchu s třídami A až D je ovšem jen jedním, které určuje celkovou kvalitu, a tím i cenu perly. Dalšími jsou její tvar (pět tříd), velikost (většina perel má průměr 9–12 mm, nejcennější jsou perly o průměru 12–18 mm) a barva.
Když uvážíme technickou náročnost štěpování a dlouhodobou návratnost investic (od narození perlotvorek do „sklizně“ perel uplyne minimálně pět let), není divu, že černé perly nejsou právě levnou záležitostí. Malá volná, klenotnicky nezpracovaná perla průměrné kvality stojí asi sto amerických dolarů, cena špičkového kousku o průměru 18 mm může být i stokrát vyšší. Inu, za krásu se platí…
