Camargue, to je přírodní fenomén. Camargue, to je 140 000 hektarů bažin, kanálů, ostrovů, lagun, rákosových polí, zasolených marší, vlhkých luk a lužních lesů. Camargue, to je rozevřená delta řeky Rhôny, která zasahuje jak hluboko do Středozemního moře, tak i do vnitrozemí, až k městu Arles. Ještě v 17. století měla tato říční dlaň sedm až osm vodních prstů a neustále měnila jejich pozice. Vodní hladina a nově vzniklá souš nanesená říčními naplaveninami tady odjakživa ležely téměř ve stejné úrovni, a tak tu mezi nimi stále trvalo jakési bezvládí a zápas o nadvládu současně. Živočichové a rostliny se této přírodní anarchii přizpůsobili, ale lidé to nedokázali. Půda v deltě byla neobyčejně úrodná a místní zemědělci chtěli pole. A tak se rozhodli zvrátit tento rovnovážný stav napětí ve prospěch země.

Odvodňování jedné z největších evropských delt systémem důmyslných kanálů trvalo dlouhá desetiletí, ale nakonec lidé dostali rozlehlé oblasti Camargue přece jen pod částečnou kontrolu. Říční deltě zůstaly pouze tři vodní prsty – hlavní rameno Le Grande Rhône a dva postranní toky Le Petit Rhône a Rhône. Byly vykáceny rozlehlé, téměř neprostupné lužní lesy, v nichž rostly tamaryšky a duby, a bažinaté louky postupně vyschly. Velké záplavy se už tak často neopakovaly, a to vše umožnilo pozvolný rozvoj zemědělství.

Následkem hlubokých změn, které postihly samotný princip fungování říční delty, však postupně docházelo k celkové změně životního prostředí a k nežádoucím jevům, které měly ještě horší následky, než když se poměry v deltě vyvíjely samovolně. Nejhorší bylo pronikání slané mořské vody hluboko do vnitrozemí a postupné zasolování úrodných říčních nánosů. Podél vodních ploch se navíc rozšířily rákosinové porosty, které se mnohde staly zcela neprostupnými houštinami.

Zasolenou půdu ovládlo několik málo slanomilných rostlin, jako například slanorožec, slanobýl či pýřavka, které umějí ve svých tkáních hromadit nadbytečnou sůl, což je mimo jiné chrání i před nenasytnými býložravci, kterým kromě odporné chuti nabízejí jen velmi málo živin. Proto se v druhé polovině minulého století muselo přistoupit k vybudování četných pobřežních hrází, které chrání rozsáhlá území před slanou mořskou vodou. A tak se nakonec alespoň částečně podařilo obnovit narušenou rovnováhu křehkého biotopu delty.

Dnes je nížinatá krajina Camargue z části přírodní rezervací, z části odvodněným územím, které slouží k pěstování rýže. Některé pobřežní laguny se využívají jako odsolovací jezírka a v brakických vodách se opět začínají lovit ryby.

Bažinatá Camargue zůstává i přes všechny lidské zásahy úžasnou pobřežní krajinou. Na jaře ji rozzáří pole žlutě kvetoucích kosatců, které doplňuje blankytná modř pomněnek, v létě v jejích vodách dovádějí želvy a břehy zdobí neklidná růžová krajka plameňáků. V rákosinách vyvádí své potomstvo na sto dvacet druhů ptáků. Podzim přichází pomalu a nenápadně. Sotva začnou usychat rákosiny, objeví se první šiky tažných ptáků. Pro některé představují zdejší bažiny pravidelnou zastávku a místo odpočinku, pro jiné se stanou přechodným zimním domovem.

Na celou oblast Camargue se vztahuje zvláštní statut částečné ochrany. V samotném centru, kolem laguny Étang de Vacarés, pak leží na rozloze pouhých 6880 ha přírodní rezervace s přísným zákazem vstupu. Chráněné jsou však i některé další plochy, především pobřežní partie pravidelně zaplavované mořem.

Krajina Camargue skrývá i mnohá další překvapení. V suchém létě je prosolená země rozpálená doběla a na mnoha místech ji pokrývá poprašek vysrážených solných krystalků. Letní nehybné tetelení vzduchu a ostře pichlavé slunce dojem bílé země jen umocňují. Někdy se zas údolím Rhôny přižene na pobřeží studený, prudký vítr mistral, který sužuje zvířata i lidi. Dalším velkým trápení…