Vrchovina má velice proměnlivou tvářnost, a proměňovat se přitom dokáže rafinovaně: když La Silou projíždíte, každou chvíli zatáhne kolem silnice oponu lesa, aby se vzápětí ukázala v trochu jiné podobě. Někde se vám dokonce může i zdát, že jste se po třech kilometrech cesty lesem dostali ze šumavských plání na Malou Fatru. Sila s rozlohou okolo 3000 km2 patří horopisně ke Kalábrijskému Apeninu, jehož je nejsevernější částí. Směrem od severu na jih se dělí na tři pásma, na Sila Greca, nejvyšší Sila Grande a Sila Piccola; všechna jsou budována hlavně metamorfovanými horninami, často krystalickými břidlicemi. Povrch Sily utvářely v základních rysech tektonické výzdvihy koncem třetihor a dnes jsou pro něj charakteristické oblé protáhlé hřbety vystupující nad zarovnané povrchy. Tyto náhorní plošiny leží dost vysoko, v nadmořských výškách nad tisíc metrů, a zmíněná tři pásma víceméně propojují. Vůbec nejcharakterističtějším znakem Sily je silné zalesnění, díky němuž v antických dobách přišla ke svému pojmenování. Les se latinsky řekne silva…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 10/2005

Další informace o Itálii naleznet zde: http://www.sopka.cz

Pavel Šust