Kostelec nad Orlicí mí empírový zámeček obklopený rozlehlým přírodně-krajinářským parkem a vybavený dobovým mobiliářem přináší do bohaté pokladnice památkových objektů soustředěných na Divoké Orlici a v jejím blízkém okolí závan atmosféry 19. století.
Pro „českou Loiru“, jak se kvůli této koncentraci zámků a hradů Divoké Orlici přezdívá, představuje Kostelec významnou posilu, neboť ji obohacuje hned dvěma objekty. Starý zámek kousek od hlavního Palackého náměstí je dvoupatrová barokní stavba vzniklá přestavbou původní renesanční tvrze a sama pak přestavovaná po požáru v roce 1770. Po postavení Nového zámku začal sloužit jako tzv. panský dům, za socialismu v něm bylo ředitelství státního statku. Od roku 1997 je znovu v majetku rodu Kinských, ale probíhají v něm technické úpravy a není přístupný veřejnosti.
Pět generací
Milovníci památek, umění, historie i zahrad a parků si ale dosyta přijdou na své právě ve zmíněném Novém zámku na západním konci šestitisícového města. Kinští, konkrétně 4. kníže Josef, koupili kostelecké panství v roce 1796 od hrabat Cavriani. Po smrti 5. knížete Ferdinanda ho zdědil jeho druhorozený syn Josef, který se tak stal zakladatelem nové hraběcí kostelecké větve rodu. A protože původní zámek (onen dnešní Starý) už nesplňoval jeho představy o pohodlném bydlení, nechal si v letech 1829–1833 postavit nový od tehdejšího dvorního architekta Kinských, Heinricha Kocha z Vídně. A stálo to za to – nový dům už tehdy měl rozvedenou tekoucí vodu a teplovzdušné vytápění.
Po Josefovi vlastnil zámek jeho syn Bedřich Karel a po něm zase jeho syn František Josef. Ten prožil svůj šestadevadesátiletý život, který by vydal na román, v šesti režimech. Právě on přečetl jako nejstarší člen delegace obě prohlášení české šlechty deklarující její věrnost českému státu – v září 1938 prezidentu Benešovi a v lednu 1939 prezidentu Háchovi. V roce 1944 byl půl roku vězněn nacisty, v roce 1948 mu komunisté zabavili majetek, v následujícím roce převzal stát do své správy i zámek. Dva roky tam směl zůstat se svou manželkou Marií Pavlínou, rozenou hraběnkou Bellegarde, bydlet ve dvou pokojích, ale i ty musel v roce 1951 opustit. Rodina nalezla útočiště na kostelecké faře, kde pak František Josef žil až do své smrti v roce 1975. Jeho syn Josef, jediné z pěti dětí Františka Josefa, které po únoru 1948 z Čech neodešlo, získal zámek zpět v restituci v roce 1992. Zahájil rekonstrukci, v níž pokračoval jeho syn František, současný majitel, který je představitelem páté generace kostelecké větve Kinských. Pokud se vám podaří včas zarezervovat vstupenku na některou ze speciálních prohlídek (dosavadní rekord ve vyprodání je 11 minut od zahájení prodeje), můžete se s ním jako s průvodcem nejzasvěcenějším dokonce několikrát do roka vydat do zámecké expozice. A v zámeckém areálu se už můžete setkat i se zástupcem šesté generace, Františkovým synem Kristianem, který vede Toniovu zámeckou kavárnu a restauraci umístěnou v části někdejších hospodářských budov. Její na první poslech trochu neobvyklé jméno je poctou Antonínu Kinskému, bratrovi Františka a strýci Kristiana Kinského, v rodině řečenému Tonius, který celý život působil v pohostinství a zemřel roku 2012 krátce před jejím otevřením.
Život v biedermeieru
Zámecká expozice umístěná v 1. patře byla otevřena v roce 2012 pod názvem Život v biedermeieru a přibližuje obytné a reprezentační prostory zámku vybavené restaurovaným původním mobiliářem v podobě, jak vypadaly před rokem 1948. Abychom správně docenili současnou podobu interiérů, musíme se ještě jednou vrátit do nedávné minulosti zámku. Po jeho vyvlastnění bylo veškeré vybavení rozděleno do několika souborů a odvezeno. Od roku 1951 sídlil v zámku čtvrt století Výzkumný ústav pro chov prasat. Teprve v roce 1979 ho do správy převzali památkáři, kteří tu ale provedli pouze základní záchranné práce. Josef Kinský přebíral v roce 1992 zchátralý a staticky narušený dům napadený dřevomorkou. Štěstím bylo, že soupis mobiliáře v roce 1948 pořizoval bývalý správce Kinských, který tak učinil velmi pečlivě. Díky tomu se mnoho z původního vybavení podařilo dohledat a získat zpátky. A tak vznikl jedinečný celek, kde architektura a celkový vzhled domu plně korespondují s vybavením jeho interiérů, jež jsou především oslavou funkčnosti, nadčasovosti a v mnohém ohledu skutečné sofistikovanosti nábytku z období biedermeieru. K jeho charakteristickým znakům patří použití třešňové dýhy, a právě proto se především mezi kunsthistoriky přezdívá kosteleckému Novému zámku „Třešňový“.
Prohlídková trasa začíná jídelnou, pokračuje přes pánskou část domu do společenské a končí dámskou částí. Kromě mobiliáře na ní vystupují do popředí i různé zajímavé osobnosti rodu Kinských a jejich osudy. Výzdoba tzv. malé knihovny připomíná, že rod Kinských měl tradičně blízko k armádě a vojenské službě. Vždyť v období let 1780–1860 sloužilo v rakouské armádě celkem devět Kinských v hodnosti generálů. A vynikajícím znalcem vojenské historie byl i František Josef Kinský, dědeček současného majitele. Zároveň byl i vášnivým cestovatelem a lovcem, což připomíná zařízení jiného pokoje, posledního v pánské části. V malé knihovně ale musíme upozornit ještě na jeden kousek nábytku – úžasně prostorné a pohodlné křeslo, v kterém se dá „bydlet“ dlouhé hodiny a jež je opatřeno typickou biedermeierovskou „vychytávkou“, sklopnou poličkou, na kterou lze odložit rozečtenou knížku, postavit šálek s kávou či sklenku s jiným nápojem. V další místnosti obrovské plátno s výjevem bitvy u Aspernu, v níž v květnu 1809 utrpěl Napoleon Bonaparte první významnou vojenskou porážku, připomíná Ferdinanda, 5. knížete Kinského, otce zakladatele kostelecké rodové linie, který tam přímo na bojišti obdržel za své hrdinství od arcivévody Karla Rakouského vojenský řád Marie Terezie.
Velká knihovna je nádherný prostor, byť ne v té podobě, jakou měla po postavení zámku, ale ze začátku 20. stol. Uprostřed na stole je několik knih otevřených. Ta s krásnou celostránkovou barevnou ilustrací arassariho mnohopruhého, jihoamerického tukanovitého ptáka, je dobrou záminkou k připomínce Bedřicha Kinského, jednoho ze strýců současného majitele, který po roce 1948 emigroval. Vystudoval zemědělské vědy na vysoké škole technické v Brně, ale od mládí se věnoval ornitologii. Ještě před emigrací věnoval svou sbírku ptačích vajec (více než 6300 kusů od 153 druhů) Národnímu muzeu. Přes 30 let žil na Novém Zélandu, kde velkou část této doby působil jako profesionální ornitolog a zabýval se mj. výzkumem tučňáků nejmenších a racků jižních. Velký neboli Zrcadlový sál se využívá ke koncertům a dalším kulturním akcím, kterými František Kinský naplňuje svoji vizi zámku jako kulturního centra. A také se tu pořádají svatby, při nichž vás může oddat přímo zámecký pán – už druhé volební období je totiž také starostou Kostelce.
V Dámském salonu stojí historický klavír s dnes již neopravitelnou mechanikou, který je připomínkou Ludwiga van Beethovena. Když Beethoven v roce 1809 vážně uvažoval o návratu z Rakouska do svého rodného Německa, nabídl mu kníže Ferdinand Kinský společně s knížetem Lobkowiczem a arcivévodou Rudolfem, pozdějším arcibiskupem olomouckým, že mu budou vyplácet doživotní rentu 4000 zlatých, pokud v Rakousku zůstane, přičemž největší díl, 1800 zlatých, vzal na sebe kníže Kinský.
Na konci prohlídky čekají ony dva pokoje, které směli František Josef s Marií Pavlínou obývat v letech 1949–1951. Druhý z nich je dnes věnován švagrové stavebníka zámku Josefa Kinského, hraběnce Vilemíně Alžbětě rozené Colloredo-Mannsfeld, manželce 6. knížete Rudolfa Kinského.
Zámecká expozice ale není jediné, co Nový zámek nabízí. O různých kulturních akcích nejen uvnitř zámku, ale také venku v parku, jsme se už stejně jako o kavárně zmínili. Doplňme ještě Galerii Kinský ve 2. patře, kde se koná každým rokem jiná výstava, a v přízemí několik místností s muzejní expozicí města Kostelce. A pak pochopitelně také park. Byl založen v době výstavby zámku, má rozlohu téměř 30 ha a mezi všemožnými jinými zámeckými parky je výjimečný tím, že je chráněn jako přírodní rezervace. Roste v něm na 200 různých dřevin, na jaře je slavný svým rozsáhlým porostem tisíců bledulí, jejichž bílé hlavičky doplňují žluté květy talovínů. Kromě toho je ale také významnou ptačí lokalitou – ostatně právě kvůli ptákům začal být poprvé chráněn už v roce 1949. Součástí původní kompozice parku je i dálkový osový průhled od zámku směrem na zříceninu hradu Potštejn. Ale ani když zrovna nebude dobrá viditelnost, nezoufejte. Sejděte dolů na konec parku směrem k železniční stanici a užijte si od mohutného padlého kmene zajímavý pohled tímto průhledem zpátky vzhůru na zahradní průčelí zámku. Bude se vám líbit.
Další články z vydání o Orlických horách a podorlicku naleznete zde