Orlické hory a podorlicko

75 

Vydání: září 2020

Ať se zadíváte na Orlické hory odkudkoli, spatříte vláčné linie a poklidné obliny. Strohost a drsnost tu nemají místo – a jak by mohly, když těmto horám vládne žena, princezna Kačenka? Krajinu vlídnou a přirozeně krásnou najdete i v podhůří, protkaném stuhami dvou Orlic a hustou sítí cyklostezek, posetém množstvím historických šlechtických sídel, roubených chalup, půvabných městeček i vsí. Pobyt tady je jako pohlazení po duši…

Orlické hory a podorlicko
EAN: 9771213819208 Katalogové číslo: orlicke-hory-a-podorlicko Kategorie: , ,
Orlické hory/Podorlicko

Ať se zadíváte na Orlické hory odkudkoli, spatříte vláčné linie a poklidné obliny. Strohost a drsnost tu nemají místo – a jak by mohly, když těmto horám vládne žena, princezna Kačenka? Krajinu vlídnou a přirozeně krásnou najdete i v podhůří, protkaném stuhami dvou Orlic a hustou sítí cyklostezek, posetém množstvím historických šlechtických sídel, roubených chalup, půvabných městeček i vsí. Pobyt tady je jako pohlazení po duši.

Orlické hory se táhnou v úzkém (3–8 km), asi 55 km dlouhém pásu od severozápadu k jihovýchodu při česko-polské hranici, zhruba od Olešnice v Orlických horách až téměř po Štíty. Nejvyšší jsou ve své severní části, Deštenské hornatině, kde se tyčí všech jejich 15 vrcholů dosahujících minimálně 1000 m n. m., včetně toho nejvyššího, Velké Deštné (1115 m n. m.). Vloni na podzim na ní byla otevřena nová a krásná, 18 m vysoká rozhledna, jejíž ocelová konstrukce je obložena šikmo kladenými modřínovými trámky. Celek má připomínat déšť za větru – počasí, jež tu rozhodně není neobvyklé. Z rozhledny se otevírá nádherný výhled – na jihu Rychnovsko, na východě polské Bystřické hory a za nimi Králický Sněžník, na severozápadě Krkonoše a při dobré viditelnosti i Ještěd.

Na východ od Rokytnice v Orlických horách se až k Tiché Orlici rozkládá nejmenší a nejnižší ze tří částí Orlických hor, Mladkovská vrchovina. Ale pozor, neznamená to, že by šlo o část nezajímavou. Vždyť v ní najdeme jeden ze symbolů Orlických hor, Zemskou bránu, průlom Divoké Orlice jejich sníženým hřebenem. Jak se dočtete v jednom z následujících článků, Jára Cimrman sice Zemskou bránu vyhodnotil jako místo pro stavbu přehrady nevhodné, nicméně zhruba o 10 km dál po proudu prvorepublikoví inženýři tok Divoké Orlice opravdu přehradili. V letech 1933–1938 tam vznikla vodní elektrárna a přehrada Pastviny. Kvůli ekonomické krizi tehdy rozhodlo ministerstvo práce o tom, že hráz se nebude stavět z betonu, jak již tehdy bylo běžné, ale z kamenů, aby se na stavbě mohlo zaměstnat co nejvíce dělníků. Vznikla tak poslední kamenná hráz u nás, dnes technická památka. Až u ní budete stát, pohleďte na ni s úctou. Jeden každý kámen v ní se musel před zasazením očistit ručně ocelovým kartáčem, aby na něm nezůstaly žádné nečistoty, jejichž pozdější vymletí tlakem vody by mohlo vést k netěsnosti přehrady. Dnes se elektrárna využívá pouze ve špičkách, ale přehradní nádrž je významným rekreačním centrem.

Za Tichou Orlicí se pak na svém jihovýchodním konci Orlické hory vzpínají Bukovohorskou hornatinou opět skoro k tisícimetrové hranici, ale už jí znovu nedosáhnou, vrchol nejvyšší Bukové hory leží v 958 m n. m. Na západní straně lemuje Orlické hory prakticky v celé jejich délce Podorlická pahorkatina, přičemž mezi oběma geomorfologickými celky není v přírodě patrná hranice. Termín Podorlicko, jakkoli běžně používaný, nemá žádné exaktní vymezení. Někdy se nepřesně ztotožňuje právě s Podorlickou pahorkatinou, zřejmě na základě jejího jména. Kdyby tomu tak opravdu bylo, nepatřily by do Podorlicka například Rychnov nad Kněžnou, Vamberk, Opočno ani Potštejn. Sami uznáte, že v takovém případě by to „nesedělo“. A tak k vymezení Podorlicka tak, jak se tradičně chápe, musíme k Podorlické pahorkatině připojit ještě velkou část Orlické tabule a taky kousek Svitavské pahorkatiny.

Základem stavby Orlických hor jsou krystalické horniny starohorního stáří. Orlické hory vznikly během prvohorního variského vrásnění, rozhodující vliv na vývoj jejich reliéfu pak měly saxonské tektonické pohyby v křídě a během třetihor, následované zejména ve čtvrtohorách denudací a erozí. Ony široké ploché hřbety se zaoblenými tvary, jež tu na nás působí tak přívětivým dojmem, jsou z geomorfologického pohledu vyzdviženou a denudovanou paleogenní parovinou.

Ale i když si to možná neuvědomujeme, k dojmu mírnosti a laskavosti určitě přispívá i to, že Orlické hory jsou pohořím zeleným. Svou výškou totiž nedosahují k horní hranici lesa, a tak tu lesní porosty vystupují na mnohých místech až na hřebeny. Ze stejného důvodu také třeba v Orlických horách téměř neuvidíte kleč. A tam, kde ano, není původní. Například u Masarykovy chaty (1019 m n. m.) pod vrcholem Šerlichu (1027 m n. m.) byla vysazena v době její stavby (1924–1925). Na některých jiných místech se vysazovala v 2. pol. 80. let minulého století v rámci obnovy holin vzniklých po vytěžení imisemi poškozených, převážně smrkových porostů. Ty samozřejmě také na většinu míst v Orlických horách nepatřily, původně rostly jen na těch nejvyšších vrcholech. Jak kdysi dávno vypadaly zdejší bukosmrkové pralesy s příměsí klenu a jeřábu, o tom se můžete přesvědčit v národní přírodní rezervaci Bukačka, jež leží na naučné stezce Okolím Deštného. Pro druhovou pestrost se jí někdy přezdívá „botanická zahrada Orlických hor“. Kromě lesních porostů totiž zahrnuje také dvě louky s mimořádně bohatou květenou. Jde o vůbec nejvýznamnější maloplošné chráněné území, které se rozkládá v chráněné krajinné oblasti Orlické hory vyhlášené koncem roku 1969 na ploše 204 km2. Za pozornost určitě stojí i druhá národní přírodní rezervace v CHKO. Jmenuje se Trčkov, najdete ji u Orlického Záhoří a chrání zbytky květnatých a klenových bučin. Velmi cennými lokalitami jsou rovněž vrchovištní rašeliniště jako přírodní rezervace Jelení lázeň mezi Velkou a Malou Deštnou nebo přírodní památka U Kunštátské kaple nad Říčkami. Podél obou těchto rašelinišť vede naučná stezka Po hřebeni Orlických hor a také hlavní hřebenovka – Jiráskova cesta.

U té se na chvilku zastavme, vždyť je to královna všech turistických cest v Orlických horách, která zpřístupňuje prakticky celý hlavní hřeben. V tradiční podobě červeně značená turistická cesta je dnes zároveň cyklostezkou a v zimě je 30 km upravováno jako běžecká trať. První značené turistické cesty se v Orlických horách objevily už na konci 19. stol. Hřebenovku v původním průběhu z Nového Města nad Metují do Jablonného nad Orlicí, dlouhou 97 km, vyznačil profesor rychnovského gymnázia Čeněk Chyský se svými kolegy Josefem Sallačem a Karlem Březinou v roce 1921, přičemž inspirací jim byl rychnovský právník, zakladatel turistiky v Orlických horách a poslanec Českého zemského sněmu JUDr. Jindřich Štemberka, který Karlu Poláčkovi posloužil v Okresním městě jako předobraz poslance Fábery, jehož „řeč plynula ze rtů jako sladká šťáva přezrálé ryngle“. Dnes si už jen těžko představíme, jaké úctě se v české společnosti těšil za svého života spisovatel Alois Jirásek. Narodil se v Hronově, v těsném sousedství Orlických hor a Podorlicka, kde našel řadu námětů pro své knihy a kam také zasadil děj mnoha z nich. Jirásek měl Orlické hory rád a dobře je znal, vždyť v roce 1888 napsal pátý díl Ottovy knižní řady Čechy s názvem Hory Orlické/Stěny, který byl vlastně podrobným místopisným průvodcem po kraji. A tak není divu, že v roce, kdy Jirásek slavil své 70. narozeniny, rozhodli se turisté pojmenovat nově vytyčenou cestu po něm. Slavnost otevření „Jiráskovy Horské cesty“ se odehrála v neděli 31. července 1921 na horské boudě Panoráma v Deštném za účasti Jiráska s rodinou, slavnostním řečníkem byl Jindřich Štemberka a za Klub československých turistů promluvil jeho předseda, dr. Jiří Stanislav Guth-Jarkovský. A Čeněk Chyský, který prvního průvodce pod názvem Vzhůru do Orlických hor vydal už v roce 1911, sepsal roku 1922 speciální příručku Hory Orlické: Na Jiráskově Horské cestě. Na závěr ještě doplňme, že později byla Jiráskova cesta prodloužena až do Litomyšle.

Také dr. Guth-Jarkovský má „svou“ turistickou stezku, rovněž červeně značenou a zajímavou. Ačkoli vede podhůřím, je z pohledu převýšení docela náročná, začíná v Kostelci nad Orlicí, odkud pocházeli rodiče Gutha-Jarkovského a on sám tam prožil 10 let svého mládí, a po 58 km končí v Ústí nad Orlicí. Otevřena byla rok po Jiráskově cestě, rovněž za osobní účasti oslavence, ale tehdy v podobě o 20 km kratší – končila v Kyšperku, dnešním Letohradu. Na rozdíl od Jiráskovy cesty ale upadla do zapomnění a obnovena byla teprve v roce 2005 prodloužená až do Ústí. K jejím nejmalebnějším částem patří úsek podél Divoké Orlice mezi Potštejnem a Liticemi nad Orlicí.

Každé správné hory mají svého vládce a platí to i pro ty Orlické. A dokonce dvojnásob – vládu nad nimi si totiž předávají princezna Kačenka panující přes léto a dobrý duch hor Rampušák, jemuž patří hory v zimě. Služebně starší je princezna – zmiňuje se o ní už Božena Němcová v Babičce. Baba kořenářka, která každý podzim přicházela na Staré bělidlo, tam „líčila dětem hrůzy, když se stěhuje Rybrcoul k své Kačence princezně, tam kdesi na Kačenčiny hory, kde ona přebývá“. Tímto příběhem o zamilovaném Krakonoši se v kraji vysvětlovaly i prudké větry vanoucí od Krkonoš, když se Krakonoš stěhoval za svou favoritkou, a časté záplavy vyvolané jeho přeukrutným pláčem, když ho Kačenka od sebe zase odehnala. A slyšíme v něm i pojmenování Kačenčiny hory, dnes už pozapomenuté. Kačenčina pohádková říše pořád existuje a zve děti i s jejich rodiči na vandrování po horách. Na šesti místech mohou děti získat vandrovní knížku, sbírat do ní razítka a soutěžit o krásné pohádkové postavičky. Rampušák se zrodil v roce 1962, kdy ho vymyslel do jakéhosi pořadu tehdejší redaktor Československého rozhlasu Jiří Dvořák. Pojmenoval ho podle vísky Rampuše, dnes součásti Liberku s 33 obyvateli, kterou zmiňuje v románu Bylo nás pět Karel Poláček, neboť se v ní narodila služebná Kristýna řečená Rampepurda. Ta má ve vsi sochu, stejně jako Rampušák. Postava Rampušáka se rychle ujala a dostala podobu starého vousatého muže, když byla ztotožněna s portrétem lesního muže, který visí v Masarykově chatě na Šerlichu. Dnes můžete znát jeho jméno ještě v jiné souvislosti – Staročeský pivovárek v Dobrušce po něm pojmenoval svoji dvanáctku.

Láska k Orlickým horám se v naší rodině dědí. Moje maminka coby dítě jezdívala se svou maminkou před válkou o prázdninách do Rokytnice do hotelu, který se jmenoval a dnes už zase jmenuje Eduard. Před nějakými 50 lety se rozhodla, že si to se mnou zopakuje, na stejné místo, jen ten hotel se tehdy jmenoval Rudá hvězda. V rámci oněch prázdninových cest dostal jsem tehdy od ní do své klukovské sbírky taky dvě nedatované, leč zjevně velmi staré pohlednice z doby jejích cest, na jedné černobílý snímek rokytnického náměstí, na druhé idylický kolorovaný celkový pohled na městečko. A k tomu na každé ještě dvojverší. To na celkovém pohledu zní: „Jak se máme v Rokytnici? Jako v nebi, to je jistý.“ Myslím, že v té otázce můžeme směle zaměnit Rokytnici za celé Orlické hory. I s Podorlickem.

Orlické hory

Hmotnost 0.17 g

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Orlické hory a podorlicko“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.