Zámek Doudleby
V Doudlebách nad Orlicí stojí zámek. To v kraji zámků plném není sama o sobě nijak překvapivá informace. Jenže ten doudlebský je v mnoha ohledech výjimečný, plný ojedinělostí, jaké jinde nenajdete. A to už vlastně dnes ani neměl stát.
Zámecký pán Petr Dujka se směje: „Tak to už máte materiálu na článek dost, ne?“ Má pravdu, diktafon ukazuje něco přes dvacet minut záznamu, jenže drobná potíž je, že zatím máme za sebou pouze vstupní schodiště a první dva sály. Začíná mi být jasné, že ve výstupu z mé návštěvy, který právě čtete, se budu muset omezit jen na příklady těch největších unikátů. První spatříme hned, jakmile na zámek při příchodu poprvé pohlédneme – jeho fasády kompletně pokrývají sgrafita, jenže ne ta běžná psaníčková, tady vidíme kobercový vzor, v němž se protínají čtverce, kružnice a přímky. A jakmile projdeme na arkádové nádvoří, které patrová stavba uzavírá ze všech čtyř stran, zjistíme, že sgrafity jsou pokryty také zde všechny stěny, v přízemí opět kobercovým vzorem, v patře hlavně rostlinnými motivy, ale nejen to – sgrafita jsou dokonce i na sedm metrů vysokých komínech!
Sgrafitová výzdoba i koncepce stavby odkazují na dobu jejího vzniku – Mikuláš starší z Bubna-Litic dal renesanční, původně lovecký zámek postavit severoitalskými mistry v letech 1588–1590. Zhruba o 100 let později ho nechal František Adam z Bubna-Litic barokně upravit. Tyto změny se výrazněji projevily v interiérech, v exteriéru hlavně vysokou střechou s barokními štíty, věžičkou a pak také tím, co v budoucnu sehrálo významnou roli v osudu zámku – v té době nemoderní sgrafita byla překryta hladkou omítkou. Majitelé dlouho užívali doudlebský zámek pouze v létě, až od počátku 19. stol. ho začali obývat celoročně. A jsme u další pozoruhodnosti. Zatímco na mnohých jiných zámcích se často jejich majitelé v průběhu doby různě střídali, doudlebský patří s výjimkou let 1948–1993 stále rodu Bubna-Litic. A tak sem výborně zapadá i jejich rodové heslo: „Ctíce předky, sebe ctíme“. Vysvětlivka pro pozorného čtenáře, který se teď trošku zarazil – maminka Petra Dujky Eleonora byla rozená Bubna-Litic. Mimochodem, přečtěte si její nevelkou, ale o to zajímavější knížku Vzpomínání. Příběh doudlebského zámku výborně doplňuje.
Když se šlechtického majetku zmocnil v roce 1948 stát, ocitly se Doudleby ve skupině staveb, které neměly dál existovat, a v 50. letech byl na zámek dokonce už vypsán demoliční výměr. Ale pak se stalo zdánlivě nemožné. Komise, která rozhodla o demolici, přijela z Prahy do Doudleb, svůj názor přehodnotila a místo bourání se začalo opravovat. Proč? Na zámku totiž začala opadávat ona barokní omítka a pod ní se najednou objevila ojedinělá sgrafita, jaká snad nemají ani v samotné Itálii. Než ale opravy skončily, většina původního zámeckého inventáře „zmizela“ a do interiérů nebylo co dát, takže tam byla nainstalována muzejní expozice vamberecké krajky. Ta nakonec na zámku vydržela ještě pěkných pár let po jeho restituci v roce 1993 a situace se změnila až po roce 2006, kdy se paní Eleonora dohodla se svým bratrem Adamem Bubna-Litic na rozdělení restituovaného majetku a stala se majitelkou zámku, o který se začal starat Petr Dujka. Interiéry se začaly upravovat do podoby, jakou si jeho maminka a strýc pamatovali – v mnoha místnostech se to podařilo, v některých přes veškerou snahu ne. Zároveň byla expozice uspořádána přibližně chronologicky, aby předvedla vývoj nábytku od renesančního přes barokní a rokokový až po rychle se střídající slohy 19. stol. Tak se do ní z historické odbočky rychle vraťme.
Unikátem v Hodovním sále jsou druhá největší barokní kachlová kamna u nás. Větší jsou jen v pražském Klementinu, avšak o více než 70 let mladší. Stavěli je pražští kamnáři, na každém kachli je rodový erb, letopočet 1690 (pravděpodobný rok dokončení barokní úpravy zámku) a písmena FAGVB (František Adam Graf von Bubna). Nikde není vidět přímý odvod do komína. V kamnech se totiž topilo žhnutím, z vnějšího ochozu se vstoupilo do prostoru, kam se založily tři kubíky dřeva, které pak vydržely žhnout týden. Komín je ve zdi, kterou se procházelo při vkládání dřeva, odvod se reguloval šoupátky ve dvířkách. A samozřejmě v tomhle sále nemůžeme vynechat také ohromnou nástropní fresku s mytologickým výjevem. Bohyně sporů a válek Eris na ní právě vhazuje zlaté jablko sváru s nápisem „Té nejkrásnější“ mezi hosty na svatbě fthíjského krále Pélea s krásnou Thetidou jako trest za to, že sama na svatbu pozvána nebyla. Následovala hádka Héry, Athény a Afrodíty o to, které z nich jablko patří, Diův alibismus, s nímž rozhodnutí přenechal trójskému princi Paridovi… však to znáte.
Dalším unikátem jsou barokní emblematické malby, které jinde v naší republice neuvidíte. Jde o malby v lunetách doplněné vždy krátkým nápisem. Každý obraz a nápis tvořily dohromady jakousi hádanku či hříčku, jejíž luštění bylo zejména v 17. stol. oblíbenou kratochvílí šlechty. Celkem tyhle barokní emblémy zdobí tři místnosti, v každé jich je vždy dvanáct. Námětově asi nejzajímavější jsou mravoučné, ba státnické emblémy v prvním sále. Vznikly podle knihy Symbola Christiano-Politica z roku 1640, kterou sepsal Diego de Saavedra-Fajardo, diplomat a učenec na dvoře španělského krále Filipa IV., a která přinášela rady budoucím nezkušeným panovníkům. Ve Ferdinandově pokoji jsou heroické emblémy vytvořené podle rytin Egidia Sadelera a v Pánském salonku emblémy s námětem lásky, u nichž vzor znám není…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Orlické hory a Podorlicko