Potštejn, obec s tisícovkou obyvatel, rozložená po obou stranách Divoké Orlice pár kilometrů jižně od Vamberka, obohacuje tuto „českou Loiru“ hned o dva objekty, totiž hradní zříceninu a barokní zámek. Ale nejen to – pokud zapátráte trochu v její minulosti, objevíte netušené věci, i když TEN slavný poklad to asi nebude.
Potštejnskou legendu o ukrytém středověkém pokladu, který pak zcela vážně hledal v 2. pol. 18. stol. více než 30 let potštejnský zámecký pán, hrabě Jan Antonín Harbuval Chamaré, použil už Alois Jirásek jako jednu z dějových linií své novely Poklad, o více než sto let později zfilmovanou Zdeňkem Troškou coby Poklad hraběte Chamaré. Dodnes nepřestává rozněcovat představivost romantických duší – a také tvoří lákavé pozadí k příběhům novodobým.
Hrad na kopci, tyčícím se více než 130 m nad údolím Orlice, postavili na konci 13. stol. Drslavicové. Jeden z nich, Mikuláš řečený z Potštejna, dostal se do jakýchsi sporů s Janem Lucemburským a snad pod dojmem utrpěné křivdy „zapomenul se nade ctí svou a z Potšteina učinil peleš lotrovskou … vyjížděl zbojně po okolí, až i do Moravy, loupě a lapaje pocestné, kupce a každého, kdo zbrojné jeho chase nemohl se ubrániti,“ jak píše v Hradech, zámcích a tvrzích Království českého August Sedláček. To nemohlo trvat dlouho – v roce 1339 přitáhl k Potštejnu tehdy ještě moravský markrabě Karel, pozdější král Karel IV., a hrad poprvé a naposledy v jeho historii dobyl. Mikuláš při tom zahynul v troskách zřícené hlavní věže, ale před tím stihl někde ukrýt své naloupené bohatství. Legenda o pokladu byla na světě a přetrvala celá staletí. Hrad mezitím zažil své nejslavnější období za Pernštejnů v 1. pol. 16. stol. i následný postupný úpadek za Hrzánů z Harasova, Grampů a Zárubů z Hustířan. Když Alžběta Zárubová, provdaná z Hautois, prodala v roce 1746 potštejnské panství za 70 000 zlatých Janu Ludvíkovi, svobodnému pánu Harbuval Chamaré (o pět let později povýšenému Marií Terezií do hraběcího stavu), shledal nový majitel, řečeno opět slovy Augusta Sedláčka, „že se tu sídla nenachází a hrad náš k přebývání velmi nepohodlný a hrubě zpustlý jest.“
A tak si Harbuvalové Chamaré postavili dole v obci barokní zámeček. Nestavěli ale na zelené louce, nýbrž vyšli z renesančního poplužního dvora, který přestavěli na čtyřkřídlou patrovou stavbu kolem čtvercového nádvoří. Rod Harbuval Chamaré u nás nepatří k nejznámějším a bylo by nespravedlivé ztotožnit si ho pouze se zkreslenou představou jakéhosi podivínského hraběte honícího se za pokladem. Starobylý rod (poprvé připomínán v roce 1112) měl své původní sídlo v hrabství Artois na pomezí Francie a Flander. Druhé jméno Chamaré není místní a vysvětluje se kuriózní historkou z roku 1555, kdy se Jean-Baptiste dʼHarbuval vyznamenal coby důstojník španělské armády při dobývání jakési pevnůstky. Byl při tom oblečen do habit chamarré, kabátce zdobeného barevnými pruhy látek a prýmky. Velící generál pak prý zvolal, že když Jean-Baptiste oděný v tomto kabátci takovým způsobem přispěl k vítězství, měl by nadále nést přídomek Chamaré.
Matka Jana Ludvíka pocházela ze Slezska, a když ovdověla, i se synem se tam vrátila, podruhé provdala a usadila. Jenže v roce 1740 vpadli do katolického Slezska protestantští Prusové, obsadili ho a královna Marie Terezie se ho nakonec výměnou za mír ve prospěch Pruska vzdala. Jan Ludvík ale nechtěl žít v protestantské zemi a byl věrný své panovnici. Proto rozprodal své slezské državy a se svou třetí manželkou Annou Barborou a tehdy devítiletým synem Janem Antonínem odešel v roce 1746 do Čech. Přinesl sem s sebou zkušenosti s výrobou plátna a také s obchodem. V roce 1754 založil v Potštejně moderní plátenickou manufakturu, ke které patřily tkalcovny, dvě bělidla, valcha, mandl, barvírna i sklad, a svým plátnem zásoboval nejen vídeňský dvůr a rakouskou armádu, ale vyvážel ho dokonce i mimo Evropu. Zbožná Anna Barbora zase chtěla učinit z Potštejna poutní místo. V nejvyšším místě hradu, kde stával hradní palác, nechala v letech 1750–1752 postavit malý kostel zasvěcený sv. Janu Nepomuckému a o dva roky později vybudovat z městečka až na hradní vrchol křížovou cestu. Vše završilo v letech 1762–1766 její poslední zastavení v podobě kaple Svatých schodů, postavené podle návrhu Jana Antonína Harbuval Chamaré, který ve Vídni vystudoval právo a architekturu…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Orlické hory a Podorlicko