Málokde na světě je tak blízko od moře k moři jako v nejsevernější spolkové zemi Šlesvicko-Holštýnsko. Pobaltské městečko Schleswig dělí od severomořského Husumu pouhých 30 km. Němci svým mořím říkají Nordsee a Ostsee – Severní a Východní. I když co do teploty vody není moc vlídné ani jedno, Němci je milují. Jednak jiná moře nemají, jednak patrně zdejší větrná pochmurnost vyhovuje jejich naturelu a tvoří vítaný protipól k rovněž oblíbené mediterranní turistice. Slaný čerstvý vzduch navíc skvěle podporuje imunitní systém, a je tedy dobrou prevencí proti nejrůznějším civilizačním chorobám.
Ani pro Čecha není toto území bez zajímavosti. Tvoří totiž půvabný předěl mezi střední Evropou a Skandinávií. To se projevuje už v architektuře. Ne že by se tu nevyskytovaly i typicky německé hrázděné domy, většinou však ustupují stavbám z červených cihel, a to i pokud jde třeba o kostely. Jiným typem jsou chalupy s doškovými střechami. Co dříve patřilo k běžnému sortimentu chudých sedláků, je dnes spíše vizitkou luxusu – anebo neochvějného lpění na tradicích. Statky ve stínu prastarých stromů a uprostřed šťavnaté zeleně vyzařují skandinávský poklid. Podstatně ubylo kdysi nespočetných větrných mlýnů, ale ty které přežily, jsou láskyplně opečovávány.
Dánský vliv je patrný už v místopisném názvosloví, jak dokládají časté koncovky -by, -rup, -toft, -stedt. Však také území dlouho pod dánskou korunu patřilo. Roku 1460 je dánský král Kristián I. získal jako dědičné léno, nicméně formálně zůstávala obě velkovévodství nezávislá. Proto snaha Bedřicha VII. přičlenit je zcela k Dánsku narazila v revoluční vlně roku 1848 na odpor. Ku pomoci přispěchalo Prusko a Dány zahnalo. Pak se ale na stranu Dánska postavily velmoci Velká Británie, Rusko a Francie a o rok později bylo pro změnu poraženo Prusko. Proto se v roce 1864 spojilo s Rakouskem a znovuzískané území si obě říše spravedlivě rozdělily, než se o ně po dvou letech znovu popraly. Tentokrát – díky bitvě u české Sadové – vyhrálo Prusko, které bylo i zeměpisně podstatně blíž.
Po první světové válce rozhodlo o státní příslušnosti Šlesvicka a Holštýnska lidové hlasování: sever obou se připojil k Dánsku, jih k Německu. Po druhé světové válce spadalo celé území do britské okupační zóny, z níž se roku 1946 zrodila spolková země Schleswig-Holstein. Je zatím v Německu jediná, jíž vládne žena – ministerská předsedkyně Heidi Simonis – už 15 let. I v tom je znát vliv blízké Skandinávie, kde ženy v politice dávno nejsou vzácností.
Krajina ani zdaleka není jen plochá, spíše mírně zvlněná, s občasnými lesíky. Pravidelně zaplavovanému plochému pobřeží Severního moře (Nordsee) se říká wattové moře. Podobně jako v Nizozemsku i tady se lidé příboji brání hrázemi a vysušováním. Nově vzniklé poldery se postupným zarůstáním mění v louky zvané marše, které jsou eldorádem koní a hlavně dobytka, vyváženého ke šlechtění do celého světa.
Baltské pobřeží má většinou břehy strmější (i když zdaleka ne tak jako třeba na Rujaně) a vytváří dlouhé úzké zálivy podobné norským fjordům. Říká se jim podobně – Förde, ale taky Schleie anebo Bucht. Jsou pozůstatkem ustupujícího pevninského ledovce, stejně jako četná jezera ve vnitrozemí. Nejjezernatější je území mezi Kielem a Lübeckem – přezdívá se mu Holštýnské Švýcarsko a sladkovodních ploch je tu na dvě stovky!
V Baltu se při troše otužilosti dá koupat leckde (ovšem za udržované pláže se platí – pokud nemáte ubytovací kartu), Nordsee je na tom s koupáním podstatně hůř. Rozdíl mezi přílivem a odlivem je tu totiž značný. Nicméně moře za odlivu skýtá jiné lahůdky – třeba brouzdání v jemném blátě (podle nátury v holínkách anebo naboso) a objevování mořem zanechaných krabů, mušlí, medúz, řas anebo nejroztodivnějších oblázků, lastur či zkamenělých skořápek mořských ježků. Pořádají se tu za tím účelem celé biologické exkurze. Koupání v moři nahrazují kryté i otevřené bazény napájené leckde mořskou vodou a opatřené umělými vlnami.
Zdejší obyvatelé se ovšem moře nebojí a s výjimkou opravdu nebezpečných bouří vyjíždějí na rybolov za každého počasí. Ne vždy ale loví totéž. Například se ví, že mušle jsou na jídelníčku pouze v měsících končících na -r, tedy od září do února, kdy je moře prosto jedovatých řas, jimiž se měkkýši rádi živí. Jiní živočichové se loví s ohledem na dobu tření a páření. Oblíbenou delikatesou je uzený úhoř – je to však lahůdka pěkně mastná v obojím smyslu slova.
„Placaté“ jsou nejen leckteré mořské lahůdky, ale i zdejší dialekt: Plattdütsch. Jeho výslovnost je široká jako konfigurace zdejšího terénu. Například pivo (Bier) nebo džbán (Krug) se tu píší i vyslovují Beer, Kroog. To je ještě snadné rozpoznat, ale jakmile spustí domorodci mezi sebou, mají i Němci problémy – asi jako když slyší Čech anebo i Moravan brněnský hantec.
Slavnou postavou středověkého severu je čtverácký hrdina Till Eulenspiegel (asi1300-1350), který v šaškovském převleku vzdoroval španělským uchvatitelům Nizozemska i jejich úředním přisluhovačům. V Möllnu, jižně od Lübecku, zemřel na mor. O sto let později ho proslavila německá lidová knížka. Ještě slavnější jsou dávní Vikingové. Jejich výzbroj, výstroj a hlavně skvělá plavidla, s nimiž objevili Grónsko a východ severní Ameriky, přibližuje nejedno muzeum v kraji. Nejznámější je Haithabu jižně od Šlesviku.
V kraji se zachovalo množství dolmenů a pravěkých hrobů s mnoha cennými předměty, které dokládají, že už lidé mladší doby kamenné věřili na posmrtný život. Magnetem zdejších i dánských muzeí jsou dobře konzervované mumie pradávných lidí, nalezené v dnes už vysušených močálech. Jednalo se vesměs o lidi popravené pro zradu na vlasti anebo na rodině.
V 5. století tu žily germánské kmeny Sasů, Jutů a Anglů, kteří později společně jako Normané kolonizovali západní Evropu včetně Velké Británie, jíž dali jméno England – Úzká země. Nicméně křesťanství se tu v raném středověku prosazovalo těžce. Ve 12. století se o křesťanskou kolonizaci pokusil Jindřich Lev s pomocí kněze a později biskupa Vizelina. Za jeho vedení vyrostly v kraji románské kostelíky ze žulových kvádrů anebo jen z navršeného kamení slepeného maltou, později vznikaly i první cihlové baziliky. K obdělávání půdy byli přizváni sedláci ze západněji ležícího Fríska.
Po vzniku obchodního sdružení Hanza ve 12. století se metropolí severu stal dříve slovanský Lübeck (viz Země světa 7/2003). Podle jeho mariánského kostela, jakési obdoby francouzských katedrál v cihlovém provedení (tzv. Backsteingotik), se pak stavěly obdobné svatostánky po celém širém okolí.
Prastarou techniku výroby cihel z hlíny a jílu znovuobjevili lombardští stavitelé v 11. století a na sever cihly dovezli samozřejmě obchodníci. S obchodem souvisejí i typicky seveřanská votivní plavidla, zavěšená v mnoha lodích kostelních.
Obchodní rozmach ještě posílila reformace. Šlesvické i holštýnské vévodství sice podléhalo dánské koruně, nicméně šlechta získala tolik různých privilegií, že se cítila svobodně. Politická jednota přitom kultuře velmi svědčila. Spolu s reformací přišla na sever i renesance a v kraji jako o závod vyrůstala reprezentativní sídla. Vzorem pro mnohé se stal vodní zámek Glücksburg u nejsevernějšího baltského zálivu. Dodnes je v rukou šlechtického rodu, který je spřízněn s téměř všemi evropskými monarchy.
Zámek Gottorf ve Šlesviku byl rodovým sídlem vévody a pozdějšího dánského krále Bedřicha I. Ten nechal pro svou první ženu Annu, která zemřela v pouhých 27 letech, vybudovat v Bordesholmu u Kielu působivé mauzoleum, ale nakonec zůstalo prázdné. Anniny ostatky odpočívají v tamním kostele, kdežto její muž je pohřben ve šlesvickém gotickém dómu – jeho náhrobek je jedním z vrcholných děl severské renesance.
Bedřich Dánský se zasloužil i o rozkvět Flensburgu – v 16. století měl pět tisíc obyvatel a dvě stě lodí. Zachovala se tu jediná šlesvická městská brána a domy pospojované dvory a pasážemi, v nichž jsou dnes malebné obchůdky a hospůdky. Město má i svůj pivovar a v jeho pivnici bývá až do noci živo. Dánská nadvláda byla pro sever obdobím klidu a rozkvětu. Šlechta, nemající mnoho na práci, se věnovala barokní přestavbě anebo výstavbě dalších zámků. Movití měšťané ji s chutí napodobovali, a tak vzniklo množství honosných městských paláců. Přitom však se všechny tyto stavby vyznačují značnou střízlivostí. Cihlové fasády odpovídají jisté strohosti zdejší krajiny.
Rybářským čtvrtím se tady na severu říká Holm. Jednou z nejmalebnějších proslul Schleswig. Vypadá jako skansen, ale bydlí se tu doopravdy. Náměstí vévodí pitoreskní kaplička s hřbitůvkem. Tady, v samém závěru dlouhého fjordu sice otevřené moře neuvidíte, ale mořská atmosféra je tu neoddiskutovatelná: v maličkých přístavech nestojí jachty, nýbrž rybářské loďky, suší se tu sítě a na nich posedávají rozchechtaní rackové. Domky září čistotou a každý má aspoň miniaturní záhonek s květinami. Připadáte si tu spíše jako v jižní, než severní Evropě.
Naopak v nedalekém Husumu, už na pobřeží Severního moře, nás uvítala šeď a déšť. Náhoda, řeklo by se, nebýt hotelu na náměstí, který nese jméno „Zur grauen Stadt“ – U Šedivého města. Tento přídomek dal městu romanopisec Theodor Storm, který se tu narodil a věděl o zdejším počasí své.
Jižně od Husumu stojí za návštěvu městečko na kanálech, jako vystřižené ze severního Nizozemska – Friedrichstadt. Baže. Při soutoku řek Eider a Treene je totiž v 17. století založili holandští remonstranti (podle svého kazatele nazývaní také arminiáni), kteří se odtrhli od kalvínského protestantismu v Nizozemsku a našli útočiště na území osvíceného vévody Bedřicha III. z Gottorfu. Podle něj své nové město pojmenovali. Holandský ráz má také městečko Tönning s půvabnými špejchary při Eidru. Do moře vybíhající poloostrov Eiderstedt je osídlen silnou dánskou menšinou, která má dokonce pravidelné zastoupení v zemském parlamentu, aniž by se musela trápit pětiprocentní voličskou přízní.
Od Labe ke Kielu v délce skoro 100 km probíhá Severomořsko-baltský průplav, nejživější vodní tepna nejen v Evropě, nýbrž na celém světě! Postaven byl v letech 1887-1895, brzy však už dopravnímu ruchu nestačil a ještě před první světovou válkou musel být rozšířen na 100 metrů a prohlouben na 11 metrů. Je hospodářskou osou země a do jisté míry i jakousi hranicí dělící zemi na sever a jih od kanálu. Němci mu říkají Nord-Ostsee-Kanal, cizinci Kiel-Canal. Vedou pod ním dva tunely, překlenuje ho 14 mostů vysokých 42 m a funguje na něm 14 přívozů. Ročně tu projede na 50 tisíc lodí, t.j. asi 140 lodí denně, což je nejvíc na světě! Pro srovnání: Suezem propluje sotva polovina a Panamským průplavem jen čtvrtina!
Velmi frekventovaný je i Kielský záliv. Při olympiádě roku 1972 v Mnichově se v kielském předměstí Schilksee odehrávaly všechny s mořem spojené disciplíny. Výhodou pro diváky je zvýšené pobřeží, které umožňuje skvělé výhledy na vše, co se odehrává na moři. Východní břeh zátoky zase připomíná minulost německého námořnictva. Veřejnosti přístupná ponorka z druhé světové války dává nahlédnout do nelehkého a stísněného života její dávné posádky. Působivý je i památník obětem obou světových válek: spíš než orlice na vysokém sloupu promlouvá k návštěvníkům nekonečná řada jmen, tisíce zmarněných mladých životů ve jménu tupého velikášství.