Čím déle v Německu žiji, tím se mi zdá obtížnější vydat o Němcích konzistentní soud. Asi by se mi tak vedlo v každé zemi, Němci však mají proti všem ostatním národům jedno specifické stigma: rozpoutali dvě agresivní války, do nichž postupně vtáhli téměř celý svět. A tento svět nezapomněl a dává to při každé možné příležitosti najevo. Tím ovšem Němcům zpětně komplikuje už tak dost bolestné, víc než půl století trvající hledání vlastní identity.

Ve druhé polovině 20. století, kdy se demokratické režimy ze všech sil snažily klást důraz na ochranu lidských práv jedince, byla v tuto ochranu logicky vzata i práva poválečných Němců. Co se však objeví na papíře, nemusí ještě nutně zakotvit v hlavách. Víc než vlastní zážitky přitom často hrají roli zakořeněné předsudky a informace z druhé ruky. Židé, kteří přežili holokaust a vrátili se do své německé vlasti, zásadně nehovoří o kolektivní vině a neházejí celý národ do jednoho pytle s nacisty, jak to zhusta činí lidé, kteří válečné hrůzy ani nepoznali. Právě Židé totiž na vlastní kůži nejhůře pocítili, jaké zlo plodí zášť, závist a předsudky. Občas se s nimi bohužel setkávají i dnes, projevy antisemitismu však zůstávají v Německu okrajovou záležitostí, jakkoli alarmující.

Spolková republika se vyvinula v demokracii tak příkladnou, až je jí to někdy na újmu. Žádná jiná země neposkytla azyl tolika pronásledovaným a zbídačeným lidem. Většina z nich se v nové vlasti bez větších problémů integrovala. Někteří se však uzavírají do více méně dobrovolných ghett a žel mezi nimi existují i fanatičtí rozsévači nenávisti, které Německo podle vlastních zákonů nemůže vyhostit, pokud jim v rodné zemi hrozí mučení nebo trest smrti. S rostoucím nebezpečím terorismu se sice toto právo stále častěji zpochybňuje, nicméně administrativní mašinerie je tak setrvačná, že přímé a rychlé řešení je zatím v nedohlednu.

Leckde ve světě je bohužel stále živena představa, že kdyby se našel nový Hitler, německý národ by se okamžitě kolem něho znovu semkl. Jednak proto, že je údajně zvyklý poslouchat, jednak proto, že „má expanzi prostě v krvi“. Vzdor tomuto tvrzení žádný poválečný kancléř ani náznakem Hitlera nepřipomínal. Spíše Daladiera nebo Chamberlaina, hlavně v posledních letech. Snaha nezúčastňovat se mezinárodních konfliktů je očividná a narušuje dříve bezproblémové vztahy s Američany. Snad v tom hraje roli i dlouho potlačované trauma poražených, ale expanzivní choutky takový přístup rozhodně nenaznačuje.

Dokonce ani proletářský internacionalismus, který se v západním Německu „nosil“ v sedmdesátých letech, už moc nezabírá – neživí ho většinou ani komunističtí pohrobci z bývalé NDR; ti žijí výhradně z neúspěchů nynější sociálnědemokratické vlády a přebírají její zklamané voliče. Parta zastydlých západních marxistů, které kolaps socialismu o ničem nepoučil, je dnes sice málo početná, ale o to hlučnější; v médiích se ráda hlásí o slovo – místo marxismu si teď vetkla ve štít pacifismus.

Strašák nacismu má někdy až paradoxní důsledky. Tradiční německé vlastnosti jako disciplinovanost a pořádnost jsou passé; „in“ je životní styl vtěsnaný do slova locker – uvolněný. Částečně se tu zahnízdil pod vlivem amerického stylu výchovy, odkoukaného z filmů a televize, částečně je však právě reakcí na averzi, s níž se Němci stále ještě ve světě setkávají. Poválečné generace se proto snaží od všeho typicky německého raději distancovat a napodobují okolní, méně zatížené národy. Výsledkem bývá křeč, vnitřní zmatek a touha získat zpět ztracený respekt – ber kde ber. Porouchané sebevědomí pak jedni kompenzují rychlou jízdou, jiní sjížděním lavinových svahů, další pak dobročinností či ekologickými aktivitami, někteří ale, bohužel taky účastí v neonacistickém, případně islamistickém hnutí.

Když budete v médiích neustále konfrontováni se svou temnou minulostí, když uvidíte německé herce v cizích filmech hrát téměř výhradně padouchy, když se vám bude neustále předhazovat nedostatek smyslu pro humor, nemůže se to na vás neprojevit. Buď začnete nevěřící okolí křečovitě přesvědčovat o opaku, nebo zatrpknete a zatoužíte být kýmkoli jiným, jen ne Němcem. Uslyšíte-li, jak se anglický diplomat s despektem vyslovuje o nemelodičnosti němčiny, napadne vás, proč je vlastně diplomatem a jestli by si totéž dovolil i vůči jinému jazyku.

Na prezentaci knížky sepsané sedmi cizinkami v němčině prohlásilo německé děvče: „Taky bych chtěla psát v jiném jazyce než ve svém.“ „My jsme k tomu ale byly víceméně donuceny emigrací,“ odpovídaly autorky, „jaký je pro to váš důvod?“ „Mně se němčina nelíbí, protože se skoro nikomu nelíbí,“ odpověděla Němka smutně a nám všem bylo smutno s ní dvojnásob, neboť jsme právě v té její nemilované mateřštině postupně nacházely zalíbení. Úplně mě zamrazilo při představě, že bych měla mít podobný vztah k češtině. A vzpomněla jsem si třeba na lidovou veselici na počest 250. výročí narození J.W. Goetha, kdy se z jeho díla předčítalo, recitovalo a prozpěvovalo převelice libozvučně, bez sebemenšího náznaku patosu, a naopak s notnou dávkou humoru. I taková může být němčina, když jí promlouvají ta správná ústa a v pravou chvíli.

Syrský spisovatel Rafik Schami, který v Německu žije třicet let, se zase nepřestává podivovat, jak málo Němci milují svou krásnou krajinu. Mnozí ji považují za „příliš pěstěnou“. Cestují za romantikou po celém světě a leckdy ani netuší, jaké krásy mají doma. Někteří odcházejí z Německa natrvalo. Nejčastěji sice svalují vinu na počasí, ale tomu jsme přece my Středoevropané dávno uvykli. Jejich odchod spíše souvisí právě s oním pošramoceným národním sebevědomím – anebo utíkají před administrativní mašinerií, která rdousí německé podnikatelství.

Jestliže sama německá média – logicky a správně – tepou nešvary své společnosti, je na cizincích tam žijících říci taky občas něco na její obhajobu. Nedávno tak učinila francouzská novinářka Pascale Hugues, když se v knížce „Německé štěstí“ rozhodla mnohá klišé o Němcích nabourat. A byl to naopak německý novinář a moderátor zpravodajství ARD Ulrich Wickert, který tvrdil, že ona klišé stále přetrvávají. Jde zkrátka o úhel pohledu. Pokud musíte neustále zametat po sousedce, uvidíte svět v jiných barvách, než když naopak sousedka co chvíli peskuje vás, že si neumíte před vlastním prahem zamést. V Německu se setkáte s obojím – tak jako všude na světě.

Pokud si k pobytu na Mallorce vyberete zrovna pláž El Arenal, proslulou výtržnostmi rozdováděných německých pivařů, nebudete asi na ni mít ty nejlepší vzpomínky. Všude jinde byste přitom potkali spoustu Němců s daleko širšími zájmy. Věřte, že za hlučné a agresivní Němce se ze všeho nejvíc stydí Němci sami. Ti slušní – a těch je většina.

Když jsme o jarní dovolené na Rhodu zažívali místo slunce a pohody povodeň, mráz a neochotu domorodců, žasli jsme nad bezbřehou tolerancí německých turistů, kteří veškeré jižanské šlendriánství snášeli se stoickým klidem a přičítali je mylně tamní chudobě. Ani ve snu je nenapadlo, že někdo může svůj domek schválně nechat nedostavěný, jen aby se pro něj neutáhl štědrý měšec úvěrů – které ostatně financuje unie, a tedy zase nejvíc Němci. Když se však prezident Rau Řekům omluvil za nacistická zvěrstva, byli někteří dotčeni, že měl vůbec „drzost“ do Řecka přijet. Půl století po válce! A kdyby nepřijel, bylo by to zase špatně.

Televize nás zásobuje reportážemi o dealerech drog a postarších Němcích, kteří si kupují mladá asijská nebo východoevropská děvčata, případně je prodávají do nevěstinců. Tepat zlořády je jistě nutné – není to však celý obraz společnosti. K němu patří mimo jiné i spokojené manželské páry, jejichž odlišný původ je patrný na první pohled. Hitlera by takovéto „míšení ras“ jistě nepotěšilo, mne ano: z harmonických smíšených svazků totiž obvykle rasisté ani nacionalisté nevzejdou. Vzpomínám, jak naše dcerka na otázku, odkud je její indicky vyhlížející spolužačka, odpověděla nechápavě: „Odkud by byla? Odsud.“ Vůbec jí nepřipadala nějak „jiná“.

Samozřejmě je mezi Němci také spousta agresivních primitivů – ale v kterém národě takoví nejsou? Angličané prosluli svou zdvořilostí, a přece jejich fotbaloví fanoušci patří k nejsurovějším na světě. Neonacisté v Německu logicky nahánějí větší strach než fašisté kdekoli jinde – a přece nemají zdejší republikáni už dlouhá léta ani jediné křeslo v parlamentu, zatímco v několika sousedních státech se podílejí na vládě!

Nemějme tedy z Němců a priori strach, ani jim nezáviďme: i když se jim daří relativně dobře, mají svých problémů víc než dost. Že se narodili jako Němci, není ani jejich zásluha, ani jejich štěstí.

Opilé hloučky na cestě od Fleků nejsou ještě reprezentativní obraz všech Němců. Daleko víc jich najdete v pražských muzeích, galeriích nebo v divadlech. Ostatně kdyby je naši dávní slovanští předkové pokládali za hlučné, nepojmenovali by je „Němci“. Ten název je totiž odvozen od slova němý. Slované tak označovali své spoluobčany v pohraničí jen proto, že nerozuměli česky, respektive staroslověnsky.

O vzájemném respektu to zrovna nesvědčí, nicméně láska nezná jazykových překážek a díky ní jsme v té naší střední Evropě všichni tak promíšeni, že naše dnešní jazyková či národnostní příslušnost může být diametrálně odlišná od té před sto lety. Stačí si uvědomit, kolik je u nás třeba Šmídů, Krausů či Hoffmannů – a na druhé straně zase Nowotných, Bednarzů anebo Przygodů… Jsme zkrátka jedna velká famílie a v té to holt někdy skřípe, obzvlášť když hrozí, že bude švorc. To pak je nemlich totéž všude ve světě, tak proč z toho ausgerechnet u nás dělat problém? Imrhýn jsme měli při všem pechu taky mockrát kliku – a Glück znamená štěstí.

Suďme tedy podle konkrétních zkušeností, nikoli s ohledem na tak jako tak problematickou „kolektivní vinu“ v minulosti. Museli bychom si pak totiž nutně připustit, že ani my Češi jsme jako kolektiv vždycky neobstáli, že i my se často podvolili démonu moci anebo pomsty a nejednali zrovna podle Desatera. A už vůbec není důvodu, proč by za hříchy prarodičů měli trpět ještě jejich potomci. Kdekoli.