Nejpozději od vysílání nekonečného seriálu „Schwarzwaldklinik“ v osmdesátých letech, který byl obdobou naší, i v Německu oblíbené Nemocnice na kraji města, se toto pohoří v jihozápadním Německu stalo oblíbeným turistickým cílem. Má co nabídnout – od teplých bádenských vinic na západě přes horské terény vhodné k turistice i lyžování až po dochované středověké kláštery v horských údolích. Jsou tu nejvyšší německé vodopády (Triberg, 162 m) i pramen Dunaje. Pohoří Schwarzwald se táhne podél Rýna v délce 160 km. Jako obrovitá kapka nabírá zvolna na šíři – od severních 25 km až po jižních 60 km. Jméno – Černý les – mu daly husté lesy, které při špatném počasí opravdu působí jako temná hradba.
V dávných geologických dobách tvořil Černý les jeden celek s protilehlými Vogézami, než je rozdělila příkopová propadlina, kterou později vyplnila řeka Rýn. Proto západní svahy spadají k řece prudce, kdežto východní jsou pozvolné. Jádro pohoří tvoří žuly a ruly, obal je z druhohorních usazenin. Údolí jsou hluboce zahloubena, zvláště v západní části. Nejvyšší Feldberg je travnatá kupa, dosahující 1493 m. Do ní se zakusuje ledovcový kar s jezerem Feldsee. Stopy pleistocenního zalednění najdeme i jinde. Nejznámějším jezerem je Titisee – bohužel právě cestovní ruch ho zbavil původního romantického kouzla. Jsou však jiné lokality, které na objevení teprve čekají. A je jich naštěstí pořád dost.
Údolí horního Rýna – Bádensko – je nejteplejší oblastí Německa, a tak není divu, že se tu daří vínu, ovoci a jedlým kaštanům. Už za Římanů tudy vedla obchodní cesta a lidem se tu v časech neválečných dobře dařilo. Obyvatelé východněji ležícího hrabství württemberského – tzv. Švábové – měli životní podmínky podstatně těžší: drsné podnebí a málo úrodná půda z nich udělaly pilný, ale málomluvný a spořivý lid, který dodnes na sousedy za horami shlíží se směsí despektu a mírné závisti. Dělí je i náboženství: Bádensko je katolické, Württembersko převážně protestantské. To je odlišuje i od většiny bavorských Švábů.
Jak se žilo v Černém lese
Schwarzwald sám zůstával dlouho neosídlen a lidé se mu raději vyhýbali. První, kdo se do tmavých lesů odvážil, byli misionáři. Mezi první zdejší sídla proto patřily kláštery: Sankt Blasien, Hirsau, Alpirsbach, Herrenalb. Po nich vznikaly hornické osady. Hlavní zaměstnání obyvatel souviselo vždycky se dřevem, ať s jeho rubáním nebo splavováním potoky do Rýna a Neckaru. Dřevaři a voraři pracovali ruku v ruce a jejich společným dílem byly až 50 m dlouhé jedlové kmeny svázané do vorů a splavované do Holandska, kde se z nich stavěly lodě.
Tam, kde bylo k vodě daleko, se v milířích pálilo dřevěné uhlí. Sbírala se pryskyřice a smůla. Velké výškové rozdíly a dostatek vody přímo žadonily o využití vodní síly k pohonu. Vodní mlýny tu existují už od 12. století a vodní kola poháněla i hamry a pily; některá přežila dodnes a stala se součástí malých elektráren.
Domy se stavěly obvykle na svahu a téměř výhradně ze dřeva, střechy kryjí praktické a přitom půvabné šindele. Přední, vysoká část s valbovou střechou byla obytná, ke svahu se ukládaly pod slaměné střechy zásoby obilí a sena; v závislosti na nich se drželo v přízemí příslušné množství dobytka.
Nářadí i nádobí se vyrábělo převážně ze dřeva. Řezbářství se vyučovalo v několika školách, z nichž nejvíc proslula ta ve Furtwangen. Tam je i Hodinářské muzeum se stovkami nejrozmanitějších kukačkových hodin.
Ó, vy kukačky české…
…vy jste tak hezké, tak hezké. Míněny jsou nikoli ptačí matky proslulé svým egoismem, nýbrž neméně proslulé hodiny s kukačkou. U nás se jim říká „švarcvaldky“, ale na jejich počátku jsou české mechanické hodiny, které kdosi kolem roku 1640 dovezl do Schwarzwaldu. Jakýsi místní koumák je rozebral a nahradil kovová kolečka dřevěnými. První hodinářská dílna vznikla o dvacet let později poblíž kláštera sv. Petra. Časem na výrobě hodin spolupracovala snad každá domácnost: jedni vyráběli součástky, druzí se podíleli na uměleckém ztvárnění ciferníků. Úzká specializace a fungující kooperace přinesly své ovoce: kukačky jsou dodnes vítaným artiklem i daleko za oceánem.
Vrcholem technické dovednosti byly „hrací varhany“ – po našem orchestriony, které se rozšířily kolem roku 1900. Vyráběla je dílna ve Waldkirchu a obohatily nejednu lidovou slavnost. Při jejich muzice se samozřejmě tancovalo.
A co se nosilo? Přece lidové kroje! Bílá lněná blůzka s balonkovými rukávky až k lokti, bílá spodnička s černou sukní a černou hedvábnou zástěrou. Přes sametový živůtek se přehodil zlatem vyšívaný kabátek, vypolstrovaný červenou bavlnou. Vlasy kryla černá čapka s krajkovým závojem, zavazovaná pod bradou na mašli. Kolem roku 1800 na ní přibyl tzv. Bollenhut – široký klobouk se 14 bavlněnými koulemi (Bollen); červené pro svobodné dívky, černé pro vdané ženy. Nevěsty nosívaly čepec na způsob koruny vyšívané perlami – tzv. Schäppel. Tyto kroje se vyrábějí a používají dodnes, hlavně ve středním Schwarzwaldu. Avšak nosí se jen při obzvlášť slavnostních příležitostech.
Město radosti – Freudenstadt
Paní Bendaková je Češka, a tak pozoruje místní cvrkot s jistým nadhledem. Osud ji před 25 lety zavál do městečka Freudenstadt v severním Schwarzwaldu. Zdejší lidi má ráda; jsou solidní a dá se s nimi dobře vyjít. Když se chce ohřát, zajede si do Štrasburku. Má to tam pouhých 60 km, kdežto do nejbližších německých středisek Stuttgartu a Karlsruhe 90 km. Železnice vede do Karslruhe malebným údolím řeky Murg, proto se jí říká Murgtalbahn. Nejvýše položeným nádražím na její trase je právě to freudenstadtské: leží ve výšce 738 m. Od Vánoc sem zajíždí z Karlsruhe i městská rychlodráha a cesta trvá pouhou hodinku.
„Město radosti“ v minulosti moc důvodů ke smíchu nemělo. Zejména francouzské nájezdy je plenily od středověku a francouzští letci za druhé světové války způsobili rozsáhlý požár. Nezůstal kámen na kameni. Přesto město povstalo z trosek za pouhých pět let, což vešlo do německých dějin jako „Freudenstadtský zázrak“. Zdejší lidé nejlépe vědí, že za něj nevděčí žádným nadpřirozeným silám, nýbrž vlastní píli, vytrvalosti a odříkání. (Pro srovnání: nepoměrně větší a bohatší Frankfurt nad Mohanem své staré centrum obnovil teprve v 80. letech!)
Paní Andrea nás vede na radniční věž, odkud máme město jako na dlani. Náměstí, zvané jako skoro všude Marktplatz, touto dobou žádné tržiště nehostí, a tak jeho rozměry 216 x 219 m tím více vyniknou: je to největší náměstí v celém Německu! Přitom Freudenstadt má pouhých 24 tisíc obyvatel.
Kde se vzalo tohle velikášství? V hlavě württemberského vévody Friedricha I. Snil totiž o vlastní říši sahající až do východní Francie; jejím centrem měl být právě Freudenstadt. Jeho výstavbou pověřil roku 1599 stavitele Heinricha Schickhardta, jemuž se přezdívalo švábský Leonardo. Tak vyrostlo na rýsovacím prkně podle známé stolní hry Mlýn pozdně renesanční město se systémem soustředných čtverců. Realizovala se jen malá část, neboť plány zhatila vévodova nečekaná smrt roku 1608. Dostavěny byly domy s arkádami a kostel s dvěma věžemi v rohu náměstí. Vysněná metropole měla mít 3500 obyvatel (Berlín té doby jich měl 6 tisíc).
Město se stalo útočištěm protestantů z Francie i rakouské monarchie. Po 40 letech úsilí se radnímu Alfredu Hartranftovi podařilo roku 1877 dobudovat klimatické lázně, které se brzo těšily nesmírné oblibě. Na přelomu století vyrostly četné hotely a divadlo, pobýval tu mimo jiné i anglický král Jiří. Lázeňský park s golfovým hřištěm je z dvacátých let.
Centru města vévodí na vysokém sloupu socha Venuše od místního tvůrce Davida Fahrnera. Jednou rukou láká investory, druhou odmítá příživníky. Přezdívá se jí „Hypotheken-Venus“ – je prý symbolem bankovní půjčky na odstranění válečných škod. Od roku 1999, kdy město slavilo výročí 400 let od založení, zdobí velký prostor mezi sochou a kostelem vodní plocha o rozměrech 45 x 18 m. Jejích padesát fontán je řízeno elektronicky, takže neustále mění vzhled a fascinují hrou se slunečními paprsky.
Muziky, muziky
Vedle klimatických a později i Kneippových lázní je Freudenstadt znám i kongresy a bohatým kulturním životem. Má vlastní divadlo i kabaret, pořádají se tu četné výstavy a hudební akce. Nejedna má celoschwarzwaldskou působnost – například jarní hudební festival. Jeho organizátoři už před lety usoudili, že má-li se sjednotit postupně celá Evropa, měli by oni začít na lokální úrovni a sjednotit nejprve Schwarzwald. Hudba se ukázala být pojítkem nejpřirozenějším a nejpříjemnějším. Letošní festival se jmenoval „Quell der Freude“ – Pramen radosti. A byla opravdu radost pozorovat, na kolika různých místech se pořádaly koncerty a jaké množství posluchačů se na ně sjelo ze široka daleka. Místní továrna dala k dispozici část své haly, jinde se hrálo v kostele, na zámku nebo ve škole. Hlubokým zážitkem byl koncert klasické hudby pro dechové nástroje, odehrávající se mezi varnými kotli funkčního pivovaru ve Freiburgu.
Obecenstvo bylo tak nadšeno, že přídavky nebraly konce. Nezáleželo na tom, zda se druhý den šlo do práce: po koncertě se buď všichni sešli na organizované párty, nebo si prostě poseděli u skleničky v restauraci či kavárně. Jako by chtěli vzdorovat vlně šetření ve všech sférách – tou kulturní všude na světě počínaje. Uváděli tak v život Picassův výrok, že umění smývá z duše nános každodennosti. Ať sebevíc povzneseni hudbou nezůstali jsme hluší a slepí ani vůči nabízené technice: s velkým gustem jsme pozorovali továrního robota na kávu, který nám v pár minutách připravil italské espresso neskonalé lahodnosti. Robot byl japonský, ale některé jeho součásti německé, káva brazilská a obsluhovat mohl prakticky kdokoli. Stejně mezinárodní byl i jazzový kvartet: Rus, Němec, Francouz a Fin. Mezinárodní souhra umění a techniky par excellence. I tak může vypadat globalizace.