Zámek Chambord, nalézající se zhruba 15 km východně od Blois a 50 km severovýchodně od Amboise, má mezi všemi francouzskými královskými zámky poněkud zvláštní postavení, a to především pro svůj bizarní vzhled, odrážející střet dvou historických epoch a dvou zcela odlišných slohových období architektury.
Zámek Chambord je o generaci mladší než oba jeho slavní předchůdci v Blois a Amboise. Byl založen v době, kdy už namísto ponurých středověkých hradů tyčících se vysoko na skalách nastoupily pohodlnější, na pohled přívětivější zámky. Dokonce i místo pro jeho stavbu bylo vybráno v souladu s novými požadavky: nikoliv na srázu nad řekou, ale zhruba 3 km od ní v přehledném rovném terénu. Iniciátorem novostavby byl král František I. a zřejmě vůbec poprvé stavěl na pozemcích, kde neměl ničím svázané ruce.
Králova představa byla skutečně velkolepá. Zámek byl založen jako čtyřkřídlý objekt na půdorysu obdélníka, jehož obvodové zdi mají délku 156 × 117 m a v jehož rozích se tyčí čtyři mohutné válcovité věže. Mezi křídly, uvnitř takto vymezeného nádvoří, se vypíná tradiční donjon, samotné jádro paláce, připomínající ohlas tehdy již dávno nepoužívaných obytných věží na francouzských hradech 11. a 12. stol. Na vzniku sídla s více než 400 místnostmi, nádhernou kaplí, bezpočtem chodeb a velkolepým schodištěm, které samo o sobě patří ke skvostům dobové architektury, se podílelo přes 2000 kameníků, zedníků, tesařů a dělníků nejrůznějších profesí. Samotný zámek měl být obklopen ještě více než 5000 ha architektonicky komponovaných zahrad s loveckými oborami, rybníky a hospodářskými dvory, proťatých paprsky alejí vedoucích k šesti branám na obvodu – a to vše měla chránit vysoká zeď o délce 32 km!
Král jistě neměl zapotřebí obývat sídlo s obytnou věží na způsob posledního útočiště, zpevněné navíc ještě nárožními věžemi v pozdně gotickém duchu – to vše byla už jenom povědomá daň středověké tradici, uplatňující se na jinak už zcela renesanční stavbě. Co však na celém komplexu působí nejbizarnějším, až pohádkově strašidelným způsobem, to jsou její strmé střechy, ježící se 282 vysokými komíny, nespočetnými hrotitými vikýři a dalšími vertikálně působícími prvky. Zde skutečně promlouvá gotický duch, tentokrát už bez jakéhokoliv praktického důvodu. Zámek se stavěl v letech 1519–1536, tedy v období vrcholné renesance. Jeho stavba začala jen pár měsíců poté, co v Amboise zemřel Leonardo da Vinci. Dodnes se spekuluje o jeho podílu na vzhledu zámku. Srovnání některých kreseb a náčrtků v jeho zápisnících s realitou naznačuje, že u některých prvků, například onoho slavného dvojitého spirálového schodiště, lze přinejmenším uvažovat o leonardovské inspiraci.
Nadšení, s nímž František stavbu sledoval, nemělo obdoby. Říká se, že ani v dobách největších problémů státní pokladny, kdy král neváhal plenit chrámové klenotnice a kdy mu nezbývalo ani na nejnutnější rodinné výdaje, jako bylo vykoupení jeho vlastních synů ze španělského zajetí, neutuchala činnost na zámku v Chambordu ani na chvíli. A to nehovoříme o králových nerealizovaných záměrech, k nimž původně patřilo i odklonění toku Loiry. Zahrady před zámkem se nakonec musely spokojit s vodami blízké říčky Cosson.
O původní podobě zámeckých interiérů a jejich výzdobě si dnes můžeme učinit jen mlhavou představu. Mějme však na paměti, že František I. byl nejenom jedním z největších mecenášů své doby, ale také skutečným znalcem renesančního umění, který nelitoval peněz za nákupy uměleckých děl a zval ke svému dvoru nejvýznamnější umělce. Leonardo da Vinci byl v té době již mrtev, ale od 20. let 16. stol. pro Františka pracovali florentští malíři Andrea del Sarto a G. B. Rossi (zvaný též Rosso Fiorentino), jejich slavný krajan, zlatník Benvenuto Cellini, všestranný dekoratér Francesco Primaticcio a mnozí další, stejně jako domácí mistři (architekt Pierre Lescot, sochař Jean Goujon a jiní).
Roli reprezentativního královského sídla sehrál zámek poprvé v roce 1539, kdy zde František mohl přijmout římského císaře Karla V., jinak svého největšího rivala na evropské politické scéně. Družičky oděné po způsobu řeckých bohyň tehdy kráčely před přicházejícím císařem a rozsévaly plátky růží před jeho šlépějemi… a zdvořilý Habsburk se o zámku vyjadřoval jako o „ztělesnění lidské dovednosti“ a nešetřil komplimenty.
Drobnější práce se dokončovaly ještě za Františkova nástupce Jindřicha II., který zámek využíval k pobytu i různým diplomatickým jednáním. Po něm význam zámku výrazně pohasl a jeho využití určovaly už jen skvělé příležitosti k loveckým zálibám královské rodiny – její mužští příslušníci bývali odjakživa vášnivými lovci a vynikajícími jezdci, zámecké obory oplývaly zvěří a přímo v Chambordu byl též jeden z nejvýznamnějších chovů loveckých psů.
Lesk velkolepé vladařské rezidence se na Chambord vrátil až s Ludvíkem XIII., který panství přenechal svému bratru Gastonu Orleánskému. Tehdy zde pobývala i Gastonova dcera Louise dʼOrléans de Montpensier, legendární Grande Mademoiselle obdivovaná pro svoji rozhodnost v boji proti otcovým nepřátelům, ale opředená také řadou společensky vděčných historek. Právě na zámku Chambord se měla vyznat ze své osudové lásky k vévodovi de Lauzun, když jeho jméno napsala prstem na dechem zamlžené zrcadlo…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Zámky na Loiře