Dnes tak představují daňové ráje pro významné osobnosti z oblasti sportu a kultury, jsou zde sídla mezinárodních společností, bank, pojišťoven apod. Všechno se tu točí kolem peněž a nejde o malé částky, byť přesná čísla s ohledem na bankovní tajemství se nezveřejňují. Proto je zajímavé se podívat, jakými penězi se v těchto zemích platilo a platí, zda vůbec jejich představitelé využili práva na vlastní měnu nebo jen přebírali peníze svých velkých sousedů. Dnes již většina evropských trpaslíků patří do eurozóny, kde vládne jednotná měna euro. Kromě Andorry pak tyto země začaly pohotově razit euromince s vlastními náměty, které se do oběhu vůbec nedostanou. Okamžitě mizí v rukou obchodníků, kteří z nich mají velmi výnosný artikl. Vždyť taková sada mincí Vatikánu z roku 2002 v nominální hodnotě 3,88 euro se dnes prodává za více než 1000 euro, přitom jich bylo raženo údajně 60 000 sad.
Andorra
V malém pyrenejském knížectví se dlouhodobě používaly jak španělské pesety, tak francouzské franky, ale místní obchodníci přijímali i ostatní konvertibilní měny.
Během španělské občanské války se v zemi dokonce objevily papírové peníze. Dekterem č. 112 Consell General de les Valls d´Andorra byly vydány nouzovky s katalánským textem v hodnotách od 1 do 10 peset. První vydání s datem 19.12.1936 mělo modrou barvu, druhé vydání se stejným datem bylo hnědé a obsahovalo navíc hodnotu 50 centimes. Dnes jsou obě emise velmi hledané sběrateli a jednu sadu nouzovek v bezvadném stavu lze koupit kolem 1200 dolarů za první a 1000 dolarů za druhé vydání. Přitom z výtvarného hlediska nejsou příliš zajímavé, neboť kromě andorského znaku nepřinášejí žádné grafické prvky.
Své první mince však Andorra začala razit až v roce 1982, zejména pro potřeby cestovního ruchu jako vhodný suvenýr pro turisty a samozřejmě i pro sběratele, kteří hledají nové mince. Vydání se ujal španělský biskup v Seo de Urgel, který zvolil zcela odlišný měnový systém od dvou nejpoužívanějších měn, a to diner s dílčí jednotkou centimem. Jako první mince se však razily zlaté sovereigny s latinským a katalánským textem.V pozdějších letech následovala záplava pamětních mincí nejrůznějších hodnot, kovů, velikostí a námětů. Po dvaceti letech tak sběratelé mincí mohou zařadit do svých sbírek na dvě stě mincí.
Monako
Monacké knížectví se stalo součástí zóny franku a také vytvořilo s Francií celní a hospodářskou unii. Vlastní mince začalo razit již v roce 1640 za vlády prvního knížete Honoré II. (1604-1662), přestože Grimaldiové zde vládli od 13. století. S výjimkou několika prvních let, kdy monacké mince odpovídaly španělskému vzoru, se od roku 1643 začaly používat vzory francouzské. Monako se dostalo pod ochranu Francie a kníže získal právo razit vlastní mince. Za francouzské revoluce byla knížecí rodina svržena. Revoluční vláda pak začala vydávat hrací karty, které měly platnost peněz, ale žádná z nich se nedochovala. Grimaldiové se vrátili na monacký trůn v roce 1814, ale pod ochranou Sardinie, jejíž mince zde obíhaly vedle francouzských. V roce 1837 se pokusil Honoré V. obnovit ražbu drobných monackých mincí z mědi a ještě stříbrný pětifrank, ale ani Francie ani Sardinie s tím nesouhlasily a nepovažovaly tyto mince za platné.
V roce 1860 obnovila Francie svojí ochranu nad Monakem, ale již jako samostatným státem. Jediné vlastní mince v té době byly zlaté 20 a 100 franky, které sloužily hráčům ve známém kasinu. Další mince se objevily až v roce 1924, kdy Crédit Foncier de Monaco vydal mosazné a o rok později hliníkové mince, které odpovídaly platným francouzským ražbám Francouzské obchodní komory. Předválečné žetony z hotelů a kasina přitom zůstaly v planosti. Za Rainiera III., který se ujal vlády v roce 1949, odpovídaly monacké mince svými parametry francouzskému oběživu, a to i po měnové reformě v roce 1960. Pamětní mince byly raženy z drahých kovů i jako varianty oběžných mincí v hodnotě 10 franků.
Pokud jde o vlastní papírové peníze vydalo Monako pouze jednu emisi nouzových platidel v roce 1920 v hodnotách 25 centimes (ve dvou barevných provedeních), 50 centimes a 1 frank (též dvě barevná provedení). Všechny mají datum 16.3.1920 (respektive 20.3.1920). Sběratelská hodnota těchto papírových peněz v bezvadné zachovalosti je od několika desítek až po několik set dolarů.
Vatikán
Církevní městský stát začal používat po svém vzniku na základě lateránské smlouvy liru, která byla ve stejné paritě jako lira italská. Tehdy se vztahy papeže s italskou vládou urovnaly, papež opustil své dobrovolné domácí vězení ve vatikánském paláci a souhlasil s nabízenou suverenitou. Přesto zde nadále obíhaly italské bankovky a mince. Své emisní právo však Vatikán hojně využíval pro ražbu mincí a to každý rok ve všech známých nominálních hodnotách. Sady mincí se staly vedle poštovních známek také důležitým příjmem státního rozpočtu na straně jedné a na straně druhé významným nástrojem státní propagace v zahraničí, zejména mezi křesťany.
Zpočátku měly všechny vatikánské mince papežský znak s tiarou a na rubu náboženský motiv. Mince v hodnotách od 5 centisimi do 2 lir byly raženy z obecných kovů, mince 5 a 10 lir byly až do roku 1947 raženy ze stříbra. Tehdy též došlo k výměně znaku za portrét papeže a změně parametrů mincí podle nové italské liry. Od roku 1979 se přestaly razit mince v hodnotách nižších než 10 lir. V době po úmrtí papeže a před zvolením nového byla vždy vydána úplná sada mincí „Sede vacante“ (prázdný stolec). Celkem tak bylo dosud vydáno na 350 různých typů mincí, které skončily převážně v numismatických sbírkách.
Vatikán žádné papírové peníze dosud nevydal, na rozdíl od svého předchůdce Papežského státu, který byl v této produkci koncem 18.století velmi zdatný.
San Marino
Nejstarší republika světa, podobně jako Vatikán zcela obklopená Itálií, používala vlastní mince a italské bankovky. V roce 1862 uzavřela s Itálií celní unii a požádala ji o ochranu. Po druhé světové válce zde dokonce 12 let vládli komunisté v koalici se socialisty.
Vlastní mince začalo razit San Marino až po sjednocení Itálie v roce 1864, ale italské peníze zůstaly na území republiky v platnosti. Do oběhu se tak dostaly měděné mince odpovídající svými parametry italským, v roce 1935 se objevily mince z bronzu a stříbra. Zlaté mince byly raženy v roce 1925 v hodnotě 10 a 20 lire, od roku 1931 byly tyto nominály raženy ze stříbra. Po roce 1938 San Marino žádné mince nerazilo až do roku 1972. Tehdy začalo razit každý rok novou sadu mincí všech hodnot od 1 do 500 a později 1000 lir, ve zlatě pak od 1 do 5 scudi a to vždy s jinými náměty. San Marino tak zaplavilo sbírky sběratelů více než čtyřmi sty různými mincemi, přitom v oběhu je bylo možné vidět jen sporadicky.
Nedostatek oběžných mincí přiměl v roce 1976 sanmarinskou banku Cassa di Risparmo della Repubblica di San Marino k vydání dvou nouzovek v hodnotě 150 a 200 lire, které se staly hledané sběrateli, byť o bankovky vlastně nejde. Podobné nouzovky byly v San Marinu vydány v roce 1944 a 1966.
Lichtenštejnsko
Knížectví na hranicích Rakouska a Švýcarska hospodářsky silně podléhalo svým sousedům. Právo razit vlastní mince získal od císaře svaté říše římské jako první v Lichtenštejnsku kníže Josef Wenzel, za jehož vlády též byly raženy v roce 1758 první mince. O nich však panují jisté dohady, zda v zemi vůbec obíhaly. Pro každodenní platby se totiž používaly rakouské mince. V roce 1862 nechal kníže Jan II. razit ve vídeňské mincovně svůj vereinsthaler a po přijetí korunové měny v roce 1891 ještě stříbrné a zlaté mince v hodnotě od 1 do 20 K. Lichtenštejnská měna byla až do roku 1921 připoutána k rakouské koruně.
Silná inflace v Rakousku přiměla Lichtenštejnsko přijmout švýcarský frank a později, 29.3.1923, uzavřít se Švýcarskem také celní unii. Následujícího roku nechal razit své poslední oběžné mince kníže Jan II., které platily také v části švýcarských kantonů Grisons a St. Gallen, jež s knížectvím sousedí. Na žádost Švýcarska však byly v roce 1930 staženy a od té doby obíhají v zemi pouze mince a bankovky švýcarské. Lichtenštejnská státní banka (Liechtensteinische Landesbank) má podle zákona právo razit mince. Na doporučení a se souhlasem švýcarské centrální banky občas razí pamětní mince ze zlata a stříbra, jsou však určeny jen sběratelům a nelze s nimi platit.
Lichtenštejnsko vydalo své jediné papírové peníze v roce 1920, kdy v sousedním Rakousku byl naprostý nedostatek drobných mincí a dokonce jednotlivé obce vydávaly nouzové poukázky, které je nahrazovaly. Lichtenštejnsko svými nouzovkami s místními motivy vybavilo všechny svoje obce. Byly v hodnotách 10, 20 a 50 haléřů a lze se s nimi setkat i ve sbírkách našich sběratelů. Dnešní sběratelská hodnota celé sady v bezvadném stavu je asi 20 dolarů.
GIBRALTAR
Ještě před vyhlášením Gibraltaru britskou korunní kolonií zde někteří obchodníci začali v roce 1802 používat žetony v hodnotě jeden a dva quarty. Britská administrativa pak tato platidla oficiálně uznala v roce 1841, vydala je s portrétem královny Viktorie a přidala ještě hodnotu 1/2 quartu. Ač šlo o velmi drobné mince, jejich sběratelská hodnota dnes dosahuje v bezvadném stavu několika set dolarů. Britské mince v oběhu doplnila až v roce 1967 první gibraltarská jednokorunovka (1 crown = 5 šilinků). Vlastní oběžné mince se objevily až v roce 1988 ve stejných hodnotách a parametrech jako ve Velké Británii. Pokud jde o mince pamětní, tam zpočátku byla emisní politika velmi střízlivá. Do roku 1977 to byly jen tři pamětní mince v hodnotě 25 pencí a do roku 1989 další 3 pamětní mince stejných parametrů v historické hodnotě 1 crown. V roce 1990 přišli v Gibraltaru na chuť vydávání pamětních mincí z drahých kovů ve všech myslitelných částech i násobcích crownu, platné měny libry a zlatých sovereignů (tj. též libry), které v roce 1991 nahradily royaly. Aby toho nebylo málo, tak v 1992 byly raženy pamětní mince v duální měně ecu a librách, kde 2,8 ecu odpovídalo 2 librám, později již jen v ecu. Pro sběratele mincí tak Gibraltar přestal být zajímavou zemí, neboť takovou změť měn, nominálů, kovů, námětů v kombinaci s nízkými náklady nelze seriózně sbírat. Jen v katalogu mincí světa zabírá Gibraltar se svými více než tisíci mincemi, které zdaleka nejsou všechny vyobrazené, více než 50 stránek. Tuto situaci pak vysvětluje fakt, že vydávání mincí má na starosti místní pošta, která zde uplatnila filatelistická hlediska.
Pokud jde o papírové peníze, teprve jejich nedostatek po vypuknutí 1. světové války přiměl místní vládu k vydání dvou sad nouzovek v hodnotách od 2 šilinků do 50 liber. Definitivní emise státovek byla vydána až v roce 1927 a týkala se jen nejnižších nominálů od 10 šilinků do 5 liber. K jejich obměně došlo v roce 1934 a v tomto provedení, byť s různými daty, se tiskly až do roku 1975. Nová emise s nominálními hodnotami od 1 do 50 liber přinesla konečně portrét královny Alžběty II. mladšího zjevu a významné budovy v kolonii. Poslední emise státovek byla vydána v roce 1995 se seniorským portrétem královny na líci a historickými osobnostmi a dobovými scénami na rubu (např. na 50 libře je Winston Churchill a letiště v době 2. světové války). Jistá liberalizace v emisní činnosti je patrná z vydání pamětních státovek 5 a 10 liber v roce 2000 při příležitosti milénia.
MALTA
Britská kolonie Malta používala od svého vzniku v roce 1815 výhradně britskou libru, která tehdy nahradila obíhající stříbrné scudo. Jedinou výjimku tvořila nejmenší britská mince v hodnotě 1/3 farthingu, ražená jen pro potřeby kolonií. V katalozích se pak uváděla jako mince určená pro Maltu. V roce 1972 přijala Malta desetinný systém, kde 1 libra = 100 centů = 1000 milsů. Nejnižší nominál byl tehdy 2 milsy, v oběhu byly také mince od 1 do 50 centů. Vyšší nominály byly určeny pro pamětní mince a razilo se jich málo. Do roku 1982, kdy došlo k peněžní reformě, jich bylo pouze 38. Při reformě byly zrušeny milsy a libra přejmenována na liru. První lirová mince v roce 1984 byla pamětní, další se již razily pro oběh, neboť bankovka této hodnoty byla stažena z oběhu. Pamětní mince jsou dnes raženy ze stříbra a ze zlata. Emisní politika pamětních mincí je docela střízlivá, do roku 2000 to bylo jen dalších 37 mincí.
Malta měla podobné problémy s papírovými penězi jako Gibraltar jen s tím rozdílem, že místní banky Banco di Malta, Anglo-Egyptian Banking Co. a Banco Anglo Maltese zde vydávaly vlastní bankovky již od roku 1812. Dnes jsou sběrateli velmi ceněny a jejich hodnotu nelze určit ani přibližně, a to neměly charakter zákonného platidla. V roce 1914 zde byly vydány dvě sady nouzovek v hodnotách 5 šilinků až 10 liber, a koncem války v roce 1918 ještě dvě nejnižší hodnoty včetně 2 šilinků. V letech 1919-1938 na Maltě obíhaly bankovky Bank of England.
Výbuch druhé světové války přiměl Brity k vydání definitivní sady státovek v hodnotách od 2 šilinků a 6 pencí až po 1 libru s datem 13.9.1939. Nedostatek mincí v oběhu vedl ještě k vydání nouzovky v hodnotě 1 šilinku. Později byly všechny hodnoty vydány znovu. Po válce se objevily nové státovky v hodnotách 10 šilinků a 1 libra s portrétem krále Jiřího VI. v červnu 1949 a od 20.9.1949 přestaly být na ostrově bankovky Bank of England zákonným platidlem. Po králově smrti v roce 1952 byly brzy vydány nové státovky s portrétem mladičké královny Alžběty II. Až v roce 1963, krátce před získáním nezávislosti, byla na Maltě vydána další sada státovek rozšířena o hodnotu 5 liber. Založením Centrální banky Malty jako jediné emisní instituce v zemi v roce 1967 byly státovky nahrazeny bankovkami se stejnými náměty. Když se Malta v roce 1974 rozhodla pro republikánský systém, na nových bankovkách již nemohl být portrét královny. Nová emise v hodnotách 1 až 10 liber byla v roce 1979 a 1986 nahrazena zcela novými typy bankovek. Poslední emise, která je stále v oběhu, byla vydána v roce 1989 v hodnotách 2 až 20 lir. V roce 1994 a 2000 pak jednotlivé bankovky získaly nové ochranné prvky před paděláním.
Další informace o Vatikánu naleznet zde: http://www.sopka.cz