Pršelo. Krev obětovaného buvola zbarvila prašnou zem a lidé ji roznesli na svých nohou… Muž sedící na bambusové tribuně pod vysokým křesťanským křížem se otočil směrem k nám: „Bůh požehnej vaše kroky za to, že o nás píšete. Napište, ať sem lidé přijedou, protože tak mohou ještě za svého života vidět ráj. Jeden je na nebi, druhý na zemi, tady u nás.“
Pohřební obřad kmene Torajů trval již tři dny. Kolem poněkud pochmurného místa vábila k procházkám krajina posetá terasami svěže zelených rýžových polí. Po úzkých hrázích přicházely šňůry černě i pestrobarevně oblečených pohřebních hostí. Bambusové háje šumící ve větru nenápadně odhalovaly prohnuté střechy tradičních domů a rýžových sýpek. Země Torajů na indonéském ostrově Sulawesi v sobě opravdu skrývá cosi rajského.
„V Mamase mají také takové nákladné a dlouhé pohřby?“ obrátila jsem se potichu na místního studenta.. „Ne, západní Torajové jsou chudší než my tady v Rantepao. Ale jinak se moc nelišíme. Naše jazyky jsou téměř stejné a z 90 % jsme protestanté. Ale nejlépe bude, když tam zajedete a sami se přesvědčít.“
Údolí Mamasa
Když jsme o dva dny později navázali na tento rozhovor a ptali se Dominga, proč jsou západní Torajové chudší než jejich nejbližší příbuzní žijící za hřebenem hor v údolí okolo městeček Rantepao a Makale, vyslechli jsme překvapivě lapidární a rozhodnou odpověď: „Protože jsme líní.“
Odpověď nás trochu zarazila. Líní? Celé dno údolí Mamasa protkané horskými bystřinami pokrývají pracně vybudovaná a pečlivě obdělaná rýžová pole. „Mohli bychom sklízet i třikrát do roka, ale když máme dost, už se nesnažíme, a tak sklízíme jen dvakrát,“ upřesnil Domingus. „Nechceme dělat víc, než je nutné. Raději sedíme a povídáme si.“
V šest hodin ráno, kdy tropické slunce s přesností budíku vystoupalo nad horizont, mamaské údolí ležící v nadmořské výšce 1100 metrů ještě pokrývala mlha. V ní se mátožně pohybovalo jen několik zmrzlých řidičů autobusů, zabalených do silných pruhovaných sarongů připomínajících deky.
Ani v sedm hodin ještě nic nenasvědčovalo tomu, že pondělí, kdy se koná pravidelný trh, je nejživějším dnem Mamasy, správního a obchodního centra západní Toraji. Pro obyvatele okolních vesnic představuje trh jedinou možnost, jak prodat vypěstovanou kávu. Na okolních kopcích roste jemná arabica s užšími listy, ale i stromky plodící robustu, kávu drsnější chuti, avšak s vyšším obsahem kofeinu, která je např. základem českých směsí značky Standard.
Seděli jsme pod vysokou masivní střechou tradičního domu, který byl úplně jiný než za kopci na východě, a vnímali tropický úsvit v horách. Stříbrné slunce jen pozvolna a neochotně rozehřívalo kráčející postavy v sarongách, které doprovázel rytmický klapot koní. (Na zpáteční cestě jim naopak bude horko a navíc ponesou týdenní zásoby pro své pány: především rýži, cukr, sůl a petrolej do lamp.) Prozatím všichni pospávali a my rekapitulovali naše dosavadní znalosti o Torajích.
Torajové a Tátor
Tana Toraja – Země Torajů – je bezesporu jednou z nejatraktivnějších, turisticky nejpřitažlivějších a nejnavštěvovanějších oblastí Indonésie.
Počet obyvatel a rozloha jsou jako všechna přesná čísla v Indonésii obtížně zjistitelná. Torajů je něco mezi 400 000 až 700 000 v závislosti na tom, berou-li se v úvahu i emigranti na jiné ostrovy a do zahraničí. Západních Torajů je prý 22 000 (zřejmě se jedná pouze o město Mamasa a jeho nejbližší okolí), podle jiných na 100 000, což je pravděpodobnější.
Pro většinu turistů se Tana Toraja zmenšila na údolí okolo Rantepao, tj. na východní Toraju, západními Toraji hovorově nazývanou Tátor. Důvodů větší přitažlivosti Tátoru je několik: malé letiště a tím i možnost přímého leteckého spojení Evropa – Singapur – Makassar (hlavní město ostrova Sulawesi) – Tana Toraja (letiště u Makaly). Rantepao má navíc dobrou infrastrukturu a turistické služby celkem na úrovni (celá řada hotelů včetně pětihvězdičkového), internetové připojení, a tedy i dobrou informovanost v zahraničí, atraktivní kulturu, krásnou přírodu, dostatek dobře anglicky mluvících průvodců a v neposlední řadě pro západní turisty vynikající klima: v noci 20 – 24 °C, ve dne 24 – 30 °C. „Toraja je plně klimatizovaná“, charakterizoval místní podnebí číšník v hotelu.
O tom, jak se předkové Torajů sem na západ dostali, vypráví průvodci různé variace na jedno téma. Kdysi dávno, prý před 5000 lety, připluli na Sulawesi z jižní Číny. Po řekách se dostali až do vnitrozemí do oblasti dnešní východní Toraji. Své lodě vytáhli na břeh a začali v nich bydlet a své nové domy stavěli v jejich tvaru, s konci střech vysoko zdviženými jako příď a záď lodi. Jeden z nich jménem Ponka Padang se vydal směrem na západ a na kopcích v místě zvaném Puntubulan potkal ženu, která podle některých byla čarodějkou. Oženil se a měl s ní pět nebo sedm synů. Ti se rozešli do různých směrů a několik se jich usadilo v údolí Mamasa, v místech, kde dnes stojí nejstarší obytné domy.
Anglická prasátka
Mezitím se oteplilo a ulice Mamasy zaplnily stánky dávných potomků čarodějky a Ponky. Nabídka ovoce a zeleniny je skromnější než dole u moře, ale ananasy nás uvedou v nadšený úžas – jeden vychází na čtyři české koruny! Stejně levné jsou i obří citrusy, chuťově připomínající sladké grepy. Váží ke dvěma kilogramům a zde jim říkají čínský citron, jinde v Indonésii balijský citron nebo pomelo. Vedle nich leží malé hromádky pálivých papriček chili a malých nazelenalých rajčat, umyvadla plná pálivých kořenů zázvoru, čínské zelí, přes půl metru dlouhé fazolové lusky, o kus dál tofu a tempe (zpracovaná soja), sušené i čerstvé ryby, alespoň podle tvrzení prodavačů, a nezbytné haldy oblečení, bot, kabelek, mýdel… Na několika místech páchnou sudy s petrolejem a na sousedních pultech se válí hromady určitě načerno vypálených cédéček a magnetofonových pásků.
Hledáme trh s dobytkem. V Rantepao se koná jednou za šest dní a je na něm k vidění až několik set vodních buvolů a téměř tisíc prasat všech velikostí. Tady pokvikává jen pár desítek selat v pytlích, z neznámého důvodu se velkým prasatům říká anglická. Telátko ani jedno. A přitom pro zdejší lid je buvol znakem bohatství – jeho hlava zdobí středový trám podpírající střechu domu (pokud ho v případě nejvyšší kasty obyvatel nezdobí vyřezávaná omalovaná hlava koně). Celodřevěné střechy tradičních domů jsou poněkud těžkopádnější než tátorské, ale mají také prohnutý tvar, který možná symbolizuje buvolí rohy. Vždyť i zde na dotaz, kolik stojí nová střecha, odpovídají Torajové stejně jako před desítkami let: „ 6 býků“ (tj. asi 70 000 až 100 000 korun).
Tuak (palmové víno) je na trhu vzácností, zato hromádky černého nařezaného tabáku jsou k mání na několika místech. Balí se do sušených listů kukuřice a muži hned nabízejí na ochutnání. Raději ne. Pomalu brouzdáme milou atmosférou, ale nechceme rozruchem, který jako fotografující běloši zákonitě budíme, narušovat průběh trhu. Raději mizíme do rýžových polí. Čím více se vzdalujeme od Mamasy, tím více objevujeme starých tradičních domů (na východě je tomu naopak, nejvýstavnější jsou kolem Rantepaa).
Tradice a staletí
Protože vesnice Rante Buda, Tawalia i Orobuda leží v dosahu jednodenního pěšího výletu, je jasné, kam nejdřív. Stojí tam 200 i 400 let staré domy a právě tam se měli usadit první Torajové. Zatímco dvousetleté domky v Tawalie jsou pečlivě udržované, 400 let stará památka v Rante Buda volá po opravě. Šindelová střecha by se měla po 20 letech vyměnit, tento dům ji má 32 let a jeho obyvatelé už dlouho čekají na finanční injekci vlády. Šindele z tzv. železného dřeva by vydržely několikrát déle, ale železné stromy s enormně odolným dřevem rostou už jen na Kalimantanu, a i tam jsou čím dál tím vzácnější.
Odpoledne odpočíváme v neznámé vesnici, popíjíme velmi silnou kávu, kterou navíc upražili úplně dočerna a značně přesladili, a rovnáme si v hlavě informace. Teď už víme, proč nás usadili na otevřené plošině pod sýpkou na kůlech. Uvést hosta na mlat do stodoly by v Čechách bylo poněkud nezvyklé, zde je vznik tohoto obyčeje celkem pochopitelný – jednotlivé kmeny byly neustále ve válce a na volné plošině pod sýpkou se dalo snadno zjistit, zda příchozí nemá u sebe ukrytou zbraň. A tak podle dávného zvyku nejprve posedíme, vypijeme kávu a promluvíme s pánem domu. Až teď by bylo zdvořilé vstoupit do obydlí, my ale raději zůstáváme sedět venku.
Sýpka je podle tradice omalovaná stejně jako protější dům, ke kterému patří, a situována je k západu. Vchodové dveře protějšího obytného domu však směřují na východ, aby lidé zachytili první teplé paprsky vycházejícího slunce. Poetičtější vysvětlení tvrdí, že člověk se rodí s vycházejícím sluncem, a proto se dům dívá směrem ke zrození slunce i člověka.
Barvy a výzdobu domů určovala příslušnost k jedné ze čtyř tříd, dnes však mnohdy peníze tradici přehlížejí a kdo je má, postaví si dům co nejzdobnější bez ohledu na svůj původ. Kdo ctí tradici, ví, že jedině tzv. zlatí lidé měli právo postavit si dům, jaký by dnes chtěli všichni – Banua sura – dům se čtyřmi pokoji, omalovaný čtyřmi barvami, se šindelovou střechou, jehož hlavní sloup, podpírající střechu, by nesl nejen hlavu býka, ale i koně.
Torajanská společnost se dělí na čtyři třídy, jimž v západní Toraje odpovídal také vzhled domů a sýpek. Nejvyšší zlatou třídu Tana Bulawan tvořili urození, bohatí a chytří zároveň – vládci a králové. Jen oni mohli být pohřbíváni v dřevěných sarkofázích v podobě býka. Byly vyřezávány z jednoho kusu dřeva a patří ke klasickým prvkům torajanské kultury. Tyto tedong-tedong jsou dnes soustředěny ve vesničce Pena. Pod střechou moderního nového přístřešku odpočívají nejen tedongy, ale i kosti zlatých lidí, kteří do nich kdysi byli s takovou pompou uloženi. Rčení o „světské slávě, polní trávě“ je tady víc než na místě. Ovšem přeložit ho do indonéštiny, aby mu rozuměl i stařík, který po čtvrthodině pobíhání konečně našel klíče od brány, to nezvládneme.
Druhá třída, železní lidé, byli pouze bohatí a chytří, nikoliv urození. Jejich Banua bolong měl sice také čtyři pokoje, ale směl být natřen jen jednou, černou barvou. Tana kurung byli obyčejní řemeslníci a rolníci a jej…