Jedno z nejkrásnějších jihočeských měst leží uprostřed unikátní krajiny, chráněné jako světová biosférická rezervace UNESCO. Má však také statut lázeňského města se zdravotními areály Aurora a Bertiny lázně. Především však v sobě nese historické a kulturní poselství osmi staletí. Historická Třeboň je takové malé, půvabné městečko na dlani, s velice jednoduchou dispozicí ulic. Centrem města je ulicové hlavní (dnes Masarykovo) náměstí, z obou stran lemované třinácti měšťanskými domy, které tu vyrostly po velkém požáru v roce 1562. Okouzlují svými renesančními podloubími a parádními korunami štítů. Dva hlavní centrální bloky domů pak obtáčí okružní Husova ulice. Na jihozápadní straně náměstí je honosný renesanční zámek, na jihu města stojí pivovar, na severu klášter a kostel svatého Jiljí. Okružní Husova ulice už není tak honosná jako náměstí nebo Březanova ulice u zámku. Tady u hradebních zdí se hodně přestavovalo a domy si neuchovaly stylovou jednotu. Celé město pak uzavíraly hradby, z valné části ještě stojící a dnes opravené. Z Třeboně se vycházelo čtyřmi branami, nejkrásnější a nejstarší je Svinenská.
Kdo navštívil Třeboň před dvanácti lety, odnesl si vzpomínku na špinavé ulice, oprýskané domy se zpuchřelými vraty, zanedbalý zámecký park a zanesenou, páchnoucí Zlatou stoku. Byl to depresivní obraz plíživého zmaru.
Dnešní Třeboň se už zvedla z bláta a po dlouhé době zase jednou prožívá období lepších časů. Její fasády září novotou a pohled z radniční věže prozradí, že zůstává jen málo domů, které si nepořídily novou střechu. Zlatá stoka je vyčištěná a dokonce se v ní zabydlela, hned u městské brány, kamenná mořská víla – pěkně macatá manda, obdivovaná všemi návštěvníky Třeboně. A když si přečtete místní noviny Třeboňský svět, dozvíte se, čím městečko žije: opravy, úpravy, rekonstrukce, přestavby. Festivaly, koncerty a divadla. Bály, Majáles a 50. výročí olympijského vítězství místních rodáků – veslařů na čtyřce s kormidelníkem. Místní černá kronika, Ze zápisníku strážníka, podává informace o zlodějích a sprejerech, o kravách v pšenici a o sousedském sporu o kočky, který skončil v lékařské ošetřovně. Ale policie se ohrazuje proti výtkám místních občanů, že neohlídala májku, a ta letos, stejně jako loni, zase do rána padla. „Májku si mají podle staré tradice hlídat po celou noc svobodní mládenci sami. Nepoučili se od loňska!“ zní dotčená odpověď a výtka. A městečko je ve varu, jestli neznámí pohani mají právo ten krásný symbol lásky a plodnosti kácet. A kdo za to může, že ho podťali. Také členky dámského klubu Mája jsou rozčileny. Bálu, který uspořádaly, zneužila jedna politická stranička k předvolební agitaci. Fuj!
Tyto, někdy až úsměvné starosti nejlépe vypovídají o pracovním kvasu, starostech a problémech Třeboně.
Desítky, stovky Třeboňáků právě prožívají hektické roky, kdy začínají nový život. V tomto čase se také celá společnost tříbí a polarizuje podle nejrůznějších parametrů. Morální hranice rozdělila městečko na dva tábory, a ne tak úsměvné, jako v případě podťaté prvomájky. Na jedné straně jsou ti, co pracují s perspektivou budoucnosti své a města, na druhé straně jsou zlatokopové. Kolikrát to pohrdavé slovo splynulo z úst zdejších lidí! Jestli tady někoho nemají rádi, pak to jsou oni – hamižní, bezohlední a nestydatí, co chtějí na všem něco trhnout. Jsou všude v republice, proč by měli chybět v Třeboni. Ale tady se o nich ví, o každém jmenovitě. A zdejší slušná společnost je mezi sebe nepřijala. Stalo se tak beze slov, ale kategoricky.
Kdyby všichni chlapi Třeboně…
Je povzbudivé, že těch obětavých lidí je v Třeboni mnohem víc a škoda, že nelze psát o všech. A jen náhoda stála u seznámení s několika z nich. Jejich životní postoj vychází z vědomí odkazu předků, nebo aspoň předchůdců a z odpovědnosti k těm budoucím.
Pan Průcha je první, s kým se seznamujeme přímo na náměstí, které je v pět odpoledne vyhřáté sluncem a téměř liduprázdné. Marno je tlačit do zamčených dveří knihkupectví. „A copak byste potřebovali? – Mapu Třeboňska – Když minutku počkáte, zavedu vás někam, kde ji dostanete.“ Jdeme přes náměstí k zámku, k tomu renesančnímu skvostu a sídlu posledních Rožmberků. A tak nelze nemluvit o Petru Vokovi, jak například zřídil velkou knihovnu a archiv, kde pracoval jako archivář a kronikář Březan. „Vok byl velký člověk… lidi o něm málo vědí.“
Námitka, že Petr Vok je přece nejpopulárnější ze všech Rožmberků díky dvěma filmům, kupodivu neobstojí. Tady si těch filmů nijak neváží, i když je k tomu návštěvníci rok co rok nutí. „Petr Vok byl vzdělaný, velkorysý renesanční člověk, který zveleboval nejen Třeboňsko, ale celé jižní Čechy – a oni z něj udělají opilce a zhýralce.“ Trochu se zastydím za tvůrce filmu a raději hledám jiné, méně ožehavé historické téma. Pan Průcha je chodící kronikou Třeboně a jejího okolí. Kdyby byl čas, jistě by dovedl ještě dlouho poutavě vyprávět. Třeba o tom, že ještě ve 12. stol. byl tento pralesy a bažinami prostoupený kraj zcela liduprázdný. Když jej král věnoval svému stolníkovi, Vítkovi z Prčic, byl to tak trochu dar danajský. Ale ctižádostivý Vítek a jeho potomci se chopili příležitosti a stali se zakladateli nejmocnějšího jihočeského rodu Vítkovců.
Ve 12 století už ale vedla podél Lužnice, z Rakouska do Čech významná obchodní stezka, později zvaná Vitorazská. Podél ní vyrůstaly první osady. Jednou z nich byla i Třeboň. Tato trhová obec měla nejprve německé jméno Witigenawe, Vítkův luh. Vesnice se v následujících staletích rozrůstala v městečko, kde přibyla tvrz a pak hrádek. Pak byly vybudovány i hradby. Ale ještě lepší ochranu poskytovaly okolní bažiny a močály. Třeboň v prvních stoletích vlastnily různé větve Vítkovců, až ji roku 1336 koupili Rožmberkové a ti tu zůstali čtvrt století. Zvelebili město a celé Třeboňsko tak, že z toho má prospěch ještě dnešní generace. Zvlášť vděčně se zde vzpomíná na poslední dva Rožmberky, bratry Viléma a Petra Voka. Když prodali Krumlov císaři Rudolfovi, udělali Třeboň svým sídelním městem, vybudovali skvostný renesanční zámek a přestěhovali sem všechno své bohatství. Když Petrem Vokem rod Rožmberků roku 1611 vymřel, zdědili majetek příbuzní Švamberkové. Ti si ho ale dlouho neužili, protože patřili k odbojné opozici proti císaři Ferdinandovi II. Po porážce na Bílé hoře byl obrovský jihočeský majetek zkonfiskovaný a po čtyřicet let jej drancovala císařská rodina. Pak jej v roce 1660 daroval habsburský arcikníže Leopold německému rodu Schwarzenberků, kteří tady setrvali až do 20. století. Po tomto rodu zůstal v Třeboni pivovar, kde se dnes vaří pivo Regent, a pozoruhodná novogotická stavba – Schwarzenberská hrobka v podobě kaple, která stojí u kraje rybníka Svět. Nechal ji postavit roku 1877 knížecí pár – Jan Adolf II. a Eleonora. V povědomí jihočechů jsou však tito Schwarzenberkové spíš spojeni s přestavbou zámku Hluboká.
V nádherných komnatách třeboňského zámku se člověk snadno zapomene. Zapadne tady do jiného světa a historie jej obklopí jak voda v rybníce. Současný svět zůstává kdesi za těžkými závěsy oken.
Druhé krásné setkání bylo se světským baštýřem, tedy se „správcem“ rybníka Svět, který leží hned za hradbami Třeboně. Dvě řady betonových sádek zejí teď v létě většinou prázdnotou. Slovené ryby jsou jen v několika nádržích a v jedné plave pár generačních sumců – čeká se, až se vytřou. I sádky má baštýř, pan Čermák, na starosti a ještě pár menších rybníků v okolí. Na začátku sádkového areálu stojí zrekonstruovaný a přestěhovaný mýtný domeček (Třeboň měla dříve právo vybírat mýtné), kde se dnes prodávají ryby; na konci areálu je dům baštýře a velká bouda dvou psů – vlčáka a jezevčíka. Štěkají, jen aby se neřeklo. Sedíme na betonové obrubě, nad zakalenou hladinou, kterou prořezává stovky kapřích hřbetů. Ryba se drží pod chrličem, protože je horko a o kyslík je ve vodě nouze.
Povídáme si o rybách a o kaprech především. O rybnících, o technice výlovu a o zvláštním, po staletí uchovávaném názvosloví rybářských funkcí, pracovních úkonů a rybářského „nádobí“. Ze všech rybářských výrazů se mi nejvíc líbí poetické pojmenování vypouštěného rybníka, který „zapadá“ a při napouštění se „nahání“, ale to známe už z Tálinského rybníka všichni. A také je hezký povel „trhni s vodou“, pokyn k popuštění rybníka při výlovu. Mám trému psát o rybářství, když vím, že mé řádky budou pod ostrou kontrolou zasvěceného a velmi pozorného čtenáře. Zdejší baštýř ví nejen kde co o rybách a rybnících, ale jako pan Průcha vzdává i on hold svému předchůdci Šustovi, který postavil rybářství na vědecký základ. „Taky jeden zneuznaný Čech,“ podotkne. Aby řeč nestála, připomenu, že prý se před Šustou rybáři domnívali, že se kapr živí bahnem.. „Ale! Oni dělají z rybářů úplné pitomce!“ Světský baštýř je přesvědčený, že současný chov ryb je příliš intenzivní a měl by se snížit. Je tu tlak ze strany ochrany přírody i zájmy měst o rekreační rybníky.
Zvoní mu mobil. „Promiňte, dali mi to do kapsy, že to musím nosit… všude mě najdou.“ Rychle se loučí a mizí mezi sádky. Pracuje od rána do noci a o výlovech čtyřiadvacet hodin denně. Musí to vydržet. Dokud svírá své baštýřské žezlo nad všemi kapry Světa, není jiné volby.
Třetí seznámení začalo poněkud zvláštně, v Husově ulici, před kostelem svatého Jiljí, kde je malý trojúhelníkový plácek. Tady snad každého zaujme modrobílý dvouštítový statek a bývalý zájezdní hostinec. Jeho architektura selského baroka by se dobře vyjímala na venkovské návsi, ale tady ve městě trochu připomíná venkovskou dívčinu v kroji na měšťanském bále. Ale má tady už své historické místo, i když ještě před deseti lety byl dům odepsaný a určený pro demolici. A pak přišel pan Míšek, rodák z nedaleké vesnice Nová Hlína a žijící v Praze, profesí restaurátor a grafik a učinil zázrak.
S panem Míškem nás v podstatě seznámil jeho zrestaurovaný dům, který je z Husovy ulice restaurací, od hradeb a Zlaté stoky galerií a pensionem. Nezajít dovnitř, když jsou vrata dokořán otevřená, prostě nelze. Napřed se chcete jen tak podívat – ze zvědavosti. Zaujme nejen galerie, kde je několik vernisáží do roka, ale i vydlážděné atrium s terasou. Na bývalý dvůr kdysi zajížděly vozy, také Tylova kočovná společnost sem zajela. Dnes se vraty jen tak tak protlačí vozy s trochu jiným designem, ale je tu tolik parkovacích míst, kolik je pokojů. Posezení na terase, u skleněné stěny krytého bazénu je příjemné, restaurace je malým uměleckým skvostem. Poctivá řemeslnická práce a spousta zajímavých detailů. Nakonec podlehnete podmanivé atmosféře a ubytujete se tady. Tenhle pension má všechno, co jsme donedávna mohli obdivovat jen v zahraničí. Příjemné prostředí, tradiční zařízení, solidnost a vysokou kvalitu. A není to napodobenina cizího vkusu. Je to poctivý jihočeský, třeboňský dům každým coulem. Teprve když tu bydlíte, postupně objevujete drobná potěšení, která jsou pro hosty připravena. Třeba pokoje. V každém je malá obrazová galerie umocněná krásnou vyhlídkou. Každý pokoj má v kavárně svůj box. A každý box má svého patrona. Není to socha svatého, ani jeho obrázek, ale oválné zrcadélko, symbol rybníka s vyrytým jménem a epitetem. Například: „Dvořiště, tichý společník“ visí u oválného stolu v salonku, kde se podává snídaně.
Konečně sedíme s panem Míškem v příjemném společenském salonku a povídáme si o tom, jak tady od roku 1996 rok a půl dřel ráno od šesti do večera do desíti. Den co den. Pracoval se zedníky, kameníky i štukatéry a při práci ještě domýšlel vlastní plány. Zhubl o dvacet kilo a utopil tu obrovské peníze.
Je to urostlý chlap překypující energií a s jasnou životní filosofií. Ruce má jako dělník od lopaty a stisk víc než pevný. Jak těmahle rukama dělá jemné kresby na návrhy známek a etiket. A ilustrace knížek a návrhy obálek. Je zároveň restaurátorem a restauratérem, umělcem a podnikatelem, příležitostně dělníkem a řemeslníkem mnoha profesí. „Ekonomika je důležitá jen do určité míry. Podstatné je ale to, co vytvoříte,“ říká s hlubokým přesvědčením. Od samého počátku, kdy se pustil do záchrany jedné třeboňské ruiny věděl, že se mu vložené peníze a práce nikdy nevrátí. Pracoval s vědomím, že tak činí pro příští generace. Je dědicem renesančního ducha, který tu po sobě nechal Petr Vok. Odměnou mu je uspokojení z vlastního díla. A sám pro sebe si fabuluje příběh, který si za sto padesát let budou vyprávět jeho potomci. Příběh o bláznivém dědkovi, který to tady všechno postavil… Má čtyři děti a důvěru v budoucnost. Pro ni tu zanechává svou dnešní stopu. Jako jeho dědeček – hrnčíř. Jeho malovaný, nakřáplý džbánek nestojí na skleníku nijak nápadně, ale padne hned do očí. Je to proto, že je to Míškův džbánek a bydlí v něm dědečkova duše.
Povídáme si dost dlouho, ale vlastně o sobě nepoví skoro nic. Mluví za něho práce. Mnozí Třeboňáci určitě nevědí, že „hostinský“ Míšek navrhl etiketu „Dobré vody“, kterou si denně kupují. Že je nositelem několika mezinárodních cen. Mnozí jeho pražští umělečtí známí netuší, že se odstěhoval do Třeboně a provozuje tady penzion, galerii a restauraci. A jen manželka ví, kdy se zavírá nahoře v domě, v ateliéru.
Všichni chlapi Třeboně asi nejsou jako tito tři, které jsem náhodně potkala, ale je jich určitě hodně, jinak by Třeboň za pár let nerozkvetla jako šípkový keř rožmberské růže.