Poetický kraj rybníků

Není to kraj na pohled dramatický. Vše, co v něm bouřilo a bouří, pečlivě utajuje za poklidnou lineárností rybničních hrází, rovných cest a dlouhých mezí. Čáry rybničních břehů i linie lesa se srovnávají do rovnoběžky s nízkým horizontem. Ba i ty podzimní cáry mlh mají vodorovnou tendenci.
Nejhlubší mlčení však leží na odlehlých blatech, kudy vedou jen úzké stezky. Člověk musí padnout na kolena, aby ze zelených polštářků rašeliníku, napitých vodou jako houba, sebral červený korálek klikvy. Voní to tu zemí, vodou a čistým rašelinovým tlením. Rezavé mláky mezi mechem dávají tušit nebezpečí zrádných bažin. I zvěř se těmto místům vyhýbá. Zbloudilí poutníci, kteří přežili noční tápání přes blata, vyprávěli o světlech bludiček, plamíncích bahenních plynů, a o dušičkových jiskřičkách jejich utonulých obětí, světélkách tlejících pařezů. Nad blaty leží i za jasného dne podivné ticho věčného zakletí.

Poetický kraj rybníkůHistorická atmosféra vyzařuje z opevnění nemnoha zdejších měst, robustních tvrzí i velkolepých renesančních zámků, zdobených sgrafitovými psaníčky na svých bílých zdech. Paměť věků však také selhává a už neprozradí jméno velkého tvůrce krásných madon a deskových obrazů vzešlých z dílny neznámého Mistra třeboňského. A všude, ve městech, na zámcích i tvrzích je do žuly vytesáno znamení pětilisté šípkové růže – znak pánů z Růže.
Rožmberkové, kteří na přelomu středověku a novověku určovali osudy tohoto kraje, jsou zde stále jakoby přítomni. Připomínají se svými činy i stavbami stejně, jako geniální duch jejich známých i zapomenutých rybníkářů, kteří stále sídlí v rybničních hrázích a důmyslných vodních strouhách.
Vesnice stulené mezi blaty a u hrází rybníků vystavují na návsích své naparáděné štíty a klenuté průjezdy do selských dvorů. Lidová architektura, dojemně naivní a hravá, je jako vzdálená ozvěna panských sídel. Krásně zdobené domy v Záblatí, Ponědrážce, v Lutové a Lužnici potěší oko i srdce, že se už zase radost ze života vrací do tohoto kraje. Novými barvami se rozzářily staré usedlosti v Novosedlech a štíty nejen v Domaníně už zase vystrkují stočené voluty beranních rohů, to mateřské znaménko venkovského baroka.
Poetický kraj rybníků Třeboňsko je krajina po staletí kultivovaná, a přesto stále nesoucí všechny atributy ryzí přírody. Je jako umělecké dílo, srovnatelné s užitým uměním architektury, s řezbářstvím nebo se zdejší modře malovanou keramikou. Přírodní materiál této pánevní země na jihu Čech byl lidským úsilím, důmyslem a tvůrčí odvahou přeměněn v hospodářsky účelnou krajinu, která získala novou krásu, nové hodnoty estetické, přírodní i společenské. Původní, lidskou rukou téměř nedotčená blata, historická města, středověké vesnice a staleté rybníky jsou neobyčejně zdařilou a v Evropě ojedinělou harmonií lidského ducha a přírodního vývoje.

Hledáte ubytování v Třeboni? Najdete je na: http://www.travelguide.cz

Text JAROSLAVA JANOUŠOVÁ
Foto JIŘÍ PÁLENÍČEK