Viva la Virgen del Carmen! Viva! Viva! Viva!
Dav se tísní v úzké uličce před malým kostelíkem s nápisem nade dveřmi Iglesia de la Virgen del Carmen – Kostel Panny Marie Karmelské. Všichni jsou slavnostně oblečeni. Nechybí klobouky toreadorů s širokou krempou, čerstvé květy ve vlasech žen ani typické andaluzské ženské šaty, úzce vypasované, se širokou sukní a bohatými volány. Občas zazní zaklapání kastanět. Některé děti i odrostlejší mládež má na sobě bílé námořnické obleky. Většina lidí má na krku pověšený škapulíř s podobenkou Panny Marie. Silný mužský hlas zakřičí a dav mu odpoví:
Ať žije Carmen! – Ať žije! Ať žije! Ať žije!
Davem to vzrušeně zašumí a všechny oči se upírají na dveře kostelíka. V tom se rozezní kostelní zvon a jeho zvuk ohlušuje široké okolí. Má neobvyklý hlas, protože nemá srdce a rozeznívá se tlučením železných tyčí do jeho těla. Dveře se otevřely a v nich se objevuje skupina mladých mužů. Jsou oblečeni do bílých námořnických obleků se škapulíři na hrudi. Kalhoty vykasané nad kolena, nohy bosé, jako kdyby právě odráželi loďku od břehu a nechtěli si namočit nohavice. Z nitra kostela se ozývá hlasité odpočítávání a pak najednou všech asi 80 mladíků s vypětím všech sil naráz klesá do podřepu, aby náklad, který nesou na ramenou, mohl projít dveřmi. Nad jejich hlavami se objevuje příď lodi ozdobená květy. Na boku lodi se skví nápis LA CARIHUELA, pečlivě složený z hlaviček rudých karafiátů. A v záplavě bílých a růžových karafiatů trůní, zahalena zlatě vyšívaným pláštěm, nádherná dřevěná socha Panny Marie v životní velikosti.
Už jdou! Už ji vynášejí!
Zvon bije jako o život, až běhá mráz po zádech. A davem začínají projíždět divoké výboje emocí. Na tvářích námořníků nesoucích svůj požehnaný náklad se výrazy fyzického vypětí střídají s dojetím ze slavnostního okamžiku. Vždyť jsou účastni velkému aktu, nesmírně důležitému pro každého člena jejich rodiny, pro známé a sousedy, prostě pro celou vesnici. A přišli z ní opravdu všichni, aby pozdravili svou starou známou.
Je 16. července večer a v bývalé rybářské vesničce La Carihuela na andaluzském pobřeží Costa del Sol, stejně tak jako ve většině přímořských oblastí po celém Španělsku se slaví svátek Carmen – Panny Marie Karmelské, patronky všech rybářů a námořníků. Silný mužský hlas táhle křičí v oslavě krásy Carmen a dav mu odpovídá: C a r m e n! – Guapa! Guapa! Guapa!
Na počátku kultu Panny Marie Karmelské stojí stará legenda, která má původ ve Svaté zemi, na biblické hoře Karmel. Na této hoře blízko města Haifa, v dnešním Izraeli, bránil prorok Eliáš čistotu víry vyvoleného národa. Ve 12. století se tam usadila skupina poustevníků. V době velkého sucha se modlili za trochu vláhy, až z moře vystoupil obláček přinášející spásný déšť. A na něm poustevníci spatřili postavu Matky Boží. Své řeholnické společenství proto svěřili pod její ochranu. Odtud tedy jméno Panny Marie Karmelské. Ve 13. století museli řeholníci z hory Karmel uprchnout před Saracény do Evropy, kde dosáhli schválení karmelitánských řeholních stanov.
Podle prastaré řádové tradice se pak 16. července 1251 v Aylesfordu (v Anglii) zjevila Panna Maria hlavnímu představenému karmelitánů, sv. Šimonu Stockovi. Ukázala mu škapulíř (z lat. scapulae – záda) a řekla, že jej dává řádu jako výsadu a kdo v něm zemře, bude spasen. Od té doby začali škapulíř nosit nejen členové řádu (ti ho nosí jako plášť kryjící jim celou zadní i přední část těla), ale i laici (v podobě dvou malých kousků tkaniny nejčastěji hnědé či černé barvy, spojené šňůrkami a s podobenkou Panny Marie, případně dalších svatých). Začala vznikat i škapulířová bratrstva.
Podle vody, kterou Panna Maria přinesla v obláčku z moře, si ji lidé zvolili za patronku rybářů a námořníků. Ve Španělsku se tradice oslav Panny Marie Karmelské objevila v polovině 18. století. Na počátku 20. století sice počala upadat, ale znovu byla se vší pompou obnovena po občanské válce, přibližně ve 40. letech.
Den předešlý, 15. července odpoledne
„ Máme toho dneska hodně, tak to vezmu v rychlosti, ať se to všecko stihne,“ říká pan farář před přeplněným kostelíkem.
Do tklivých písní a modliteb sem tam zazvoní v průběhu mše i mobilní telefon. Aby to šlo opravdu rychle, hostie rozdává spolu s farářem několik sousedek z farnosti. A za 20 minut stihli celou mši se vším všudy.
„A dávejte na sebe pozor, hlavně se moc nemačkejte, abyste se neušlapali“, nabádá pan farář své ovečky na rozloučenou.
Jak rychle proběhla mše, tak rychle se kostel vyprázdnil a v zápětí se znovu naplnil lidmi a květinami. Právě totiž začíná ofrenda, tj. obdarovávání květinami. Mnozí se přitom snaží sochu políbit nebo se jí alespoň dotknout, jiní se s ní fotografují nebo jen chvilku setrvají v tiché modlitbě. Za chvilku se socha ztrácí v květinách a interiér miniaturního kostelíka také. Vzadu v kostele stojí nosítka určená pro zítřejší procesí. Je to ve skutečnosti třímetrová rybářská loďka upevněna na masivním stříbrném podstavci. Teď tam stojí obalená polystyrenem a kolem ní se kupí děti i dospělí. Pohodlně se usadili a podávají si další a další darované květiny, aby jim hbitými prsty utrhali hlavičky a ty drátkem navázali na krátkou špejli. Takto připravený květ zapichují jeden vedle druhého do polysterenu. Bílá a růžová, barvy Panny, tvoří základ. Z červených květů se pak vytvoří název vesničky – La Carihuela – a řady modrých květů se připevní na spodní okraj loďky, aby symbolizovaly barvu moře.
V tom za veselého a hlasitého zpěvu, hry na kytaru a klapání kastanět vchází do kostelíka jádro oficiálního průvodu. Široké barevné sukně andaluských krojů na ladných ženských tělech proplouvají kolem kostelních lavic a mísí se se záplavou květin. Nezasvěcený návštěvník by v tuto chvíli možná ani nepoznal, že je v kostele.
16. července odpoledne
Carmen už září na své loďce v plné kráse. Podle tradice nesmí být o svém svátku ani na chvilku sama, a tak od brzkého rána u ní stojí na stráži mladíci v námořnickém. Je tu veselo a živo. Strážce přišli podpořit četní příbuzní a známí, každou chvilku k nim odběhnou prohodit pár slov, podat vodu nebo vyřídit jistě velmi důležitý vzkaz od kamarádů čekajících v nedaleké hospůdce, až na ně přijde řada. Mezi domorodci se objeví i stařičké jeptišky různých církevních řádů. Církev sem totiž často posílá své služebnice důchodového věku, aby si užily sluníčka a čistého vzduchu na vyhlášených plážích Slunečního pobřeží.
Turistů je v kostelíku málo, jen občas některý zbloudilec z pláže zvědavě nakoukne. Jedná se totiž o „rodinný“ svátek a žádnou turistickou atrakci. Pokud ovšem někdo cizí zavítá, je přijat s úsměvem a veškerou pohostinností.
Stranou o samotě tiše sedí starší, nenápadná paní. Její syn má právě službu u loďky s Pannou. Oba prožívají nezapomenutelné okamžiky. „ To není jen taková slavnost pro nic za nic. Carmen je naše a opravdu nám pomáhá. Naší rodině už pomohla hodně. Ale já ji pro sebe neprosím o nic, jen pro mého syna.“ I ostatní matky a otcové si vyprávějí o svátku a o tom, kdy a jak jim Panna pomohla.
La Carihuela byla v minulosti místem vdov a sirotků. Chudí rybáři neměli často peníze ani na spravení starých vetchých bárek. A tak mnozí jednoho dne vypluli a už se nevrátili. Vesnici tvořilo jen pár jednoduchých domků a kromě ryb nebylo co jíst, protože široko daleko tu jsou jen pláže a písčitá půda; zemědělství se tu nedaří.
Teď už je všechno jinak. S prvními hotely v polovině 20. století přišly i nové pracovní příležitosti. Naprostá většina lidí, co mají o svátku oblečené námořnické šaty, pracuje v cestovním ruchu nebo jinde ve městě. Rybářů je málo, ale používají dobré motorové čluny a čerstvé ryby vozí denně do hotelů a restaurací.
Zástavba rodinných domků se posledních padesát let stále rozrůstá a na svazích nad plážemi rostou jako houby po dešti nové moderní vilky se zahradami. Původní osamocené rybářské osady na Costa del Sol (Sluneční pobřeží) se spojily v téměř jednolitý komplex turistických a rekreačních zařízení, s moderními hotely a kompletním vybavením. Původní obyvatelstvo tu však žije dál a přes všechnu modernizaci si udržuje své zvyky a tradice.
16. července večer
Do zběsilého zvonění kostelního zvonu se začínají ozývat v dlouhých intervalech bubny. Námořníci s Pannou Carmen na ramenou se dostali od kostela na volnější prostranství a zastavují, aby vzápětí rozhoupali nosítka z jedné strany na druhou. Buben jim udává rytmus a Carmen se houpá na ramenou mladých mužů, jako by ji kolébaly mořské vlny. Procesí se vine úzkými uličkami a téměř po dvou hodinách přichází na pláž. Od kostela to sice není daleko, ale podstavec s Pannou přeci jen váží přes 200 kg a lidé si také chtějí svou pouť řádně vychutnat. Jde se pomalu. V předu procesí pochoduje symbolický ozbrojený doprovod, děti i dospělí ve vojenských uniformách a na konci pak svižná dechová kapela s několika bubeníky a činelisty. Za nimi se nese Carmen a za ní jdou všichni ostatní. Přihlížející se tísní podél cesty. Dole na pláži, pod skalním převisem, těsně u vody stojí dočasné pódium. Na něm se zatím shromáždili všichni významní představitelé města včetně starosty, staršiny bratrstva Panny Marie Karmelské a pana faráře. Před pódiem je zátarasy vytvořen kruhový prostor a lidé se tísní za železnými zábranami. Do ohraničeného prostoru začínají vbíhat všichni, kteří jsou oblečeni v námořnickém. Drží se svorně za ruce. Ještě na chvíli se musí dav rozestoupit, aby před shromáždění námořníků a všech ostatních mohla předstoupit i Carmen. Dav ji nadšeně vítá a její nosiči si mohou chvilku odpočinout. Začíná námořnická a rybářská mše a pomalu se stmívá.
Carmen, Matko Boží, přines nám štěstí a radost, buď s námi na věky věků
Po mši se dav opět rozhlučí a chlapci svou Carmen za jásotu přihlížejících odnášejí na moře, kde na ni čeká pohodlný motorový člun. Motor zahučí a Carmen vyráží na širé moře. Námořníci naskakují na velkou bílou loď, aby ji doprovodili. U břehu se to za chvíli rojí dalšími loďkami a čluny. Jsou plné veselých lidiček a tvoří malý mořský konvoj. Z námořníků spadlo všechno napětí z oficialit. Tady na moři jsou s Carmen sami, daleko od davu. Čluny si v divoké jízdě navzájem křižují cestu. Ač je loď dost daleko od břehu, odněkud zavoněla čerstvě upečená ryba. Nebo že by si Carmen na své lodičce tajně připravovala večeři? K bujarému konvoji loděk se po moři přibližují další světla. Připlouvá podobné procesí s jinou Carmen ze sousední vesnice. Obě se na chvilku setkávají a pak každá pluje svým směrem se svými námořníky.
Než se carihuelská Carmen vrátí na břeh, námořníci ji ještě musí vykoupat – její podstavec při vylodění namočí v mořských vlnách. Při tomto aktu emoce všech zúčastněných vrcholí. Lidé křičí, pláčí, smějí se a objímají. S Carmen jsou si v tuto chvíli nejbližší, i když ona od nich nikdy není daleko. Její skutečné místo je přímo v srdcích každého, kdo v ní věří. A její uctívání není aktem fanatiků, ale spontánním vyjádřením lidské sounáležitosti, úcty člověka k člověku a tradicím. Vždyť ji také oslovují Carmen, jménem obyčejné ženy. A i hlavní atribut, který ke Carmen patří, je spíše pozemský než božský – Krásná! – Guapa!
Námořníci musí Carmen doprovázet po zbytek noci. Ostatní budou s nimi nebo se rozprchnou po okolních hospůdkách. Brzy ráno ji odnesou zpátky do kostelíka, aby si tam počkala na příští procházku, která se uskuteční zase až napřesrok.