Na rozlehlé pouštní plošině Centrální Austrálie, jihozápadně od MacDonnellova pohoří leží jako obrovský bochník na rovném stole nejpodivnější skála světa. Největší monolit na Zemi. Rudý balvan. Kamenný symbol Austrálie. Posvátná hora domorodých Austrálců. A cíl snad všech turistů, kteří navštíví Austrálii.
Už z dálky vypadá impozantně, a jak se k němu blížíte, zaujímá stále větší část obzoru. Teprve když člověk stojí pod samotnou skálou, vidí jen hodně strmou pískovcovou stěnu s mnoha detaily povrchových nerovností. Je hluboce zbrázděna erozními žlaby a žlábky, okrouhlými mísami i rozlehlými jeskyněmi a převisy na úpatí. Když přijdou vzácné deště, všechna vyhloubená místa na povrchu skály se naplní vodou. V době naší návštěvy však právě panovalo dlouhé období sucha a i ta nejhlubší tůňka byla vyschlá.
Kromě turistů je kolem skály i dost domorodců, kterým bylo v roce 1985 celé toto území vráceno. Tímto aktem bylo vráceno i hoře, známé dosud jako Ayers Rock, její původní domorodé jméno Uluru.. Domorodci sice věří, že horu střeží hadi, kterých je v okolí poměrně dost, ale pro jistotu jim v hlídání skály před turisty pomáhají. Nabízejí také své zboží a průvodcovské služby. Šplhání na vrchol však nevidí rádi. Přesto jsme byli odhodláni výstup podniknout, protože jsme jej považovali za vyvrcholení naší cesty. Půjdeme vzhůru po posvátné stezce domorodců až na vrchol, kde se dávno před příchodem bělochů konávala slavnostní shromáždění. Okolí Uluru obývají lidé už asi 22 tisíc let a je téměř jisté, že půjdeme po nejstarší horolezecké trase světa. Nejprve jsme však celou horu pomalu objeli po cestě osm kilometrů dlouhé a teď zkoumáme žlutou ceduli, která varuje, že když teplota stoupne nad 35 °C, je výstup zakázaný. Horko bylo, ale usoudili jsme, že pod stanoveným stupněm Celsia. Ostatně, zdá se nám, že těch 1600 metrů po červené střeše musíme bez problémů zvládnout. Napřed však je nutné splnit „ulurský limit“, takové horolezecké minimum na prvních asi osmdesáti metrech. Výstup totiž začíná bez jakýchkoli fixních ocelových lan a pomocných stupňů. Prostě lezete (většinou po čtyřech) po strmé skalní stěně a spoléháte jen sám na sebe. Tady odpadnou všichni, kdo přecenili své síly nebo podcenili svou výbavu. V pantoflích ani sandálech se lézt nedá a kdo má závratě či krátký dech, při téhle úvodní zkoušce zdatnosti to pozná a rozumně se vrátí dolů. I přes tohle opatření na skále každoročně zemře několik lidí – nejčastěji na infarkt nebo se zřítí. Ti, co vedrem a vyčerpáním „jen“ omdlí, musí být složitě snášeni dolů.
Překonali jsme prvních „osmdesát metrů pravdy“ a šplháme dál. Řetěz na nejstrmějších úsecích sice poskytuje jakous takous pomoc, ale je tak rozpálený, že se nedá pořádně uchopit. Nenapadlo nás, že by nám tady přišly vhod rukavice. Na některých místech jsou také stupně, které vyšlapaly tisíce lidských nohou. Je to zvláštní výstup. Důvěrný kontakt s horou působí magicky, ale jako by si jej člověk musel vykoupit fyzickým trápením. Rozpálený povrch rudých pískovců vyzařuje horký vzduch jako saunové kameny a když je člověk stále přitisknutý ke skále, sálá mu vedro neustále do tváře. A do týla ho pálí slunce. Přitom musíte zápasit s výškou a dávat pozor, aby noha nešlápla vedle.
Bylo to tvrdých šestnáct set metrů, ale jsme nahoře. A šťastni. Temeno mohutného Uluru je rozsáhlé, asi tři kilometry do délky a dva do šířky, ale vůbec není rovné. I tady musíme přelézat vzpříčené, kolmo postavené vrstvy hrubých pískovců a slepenců, které místy tvoří jakési malé „hory“, hřbety až deset
metrů vysoké. Jinde jsou naopak hluboké jámy, ony pověstné skalní hrnce, které se za deště naplní vodou a stanou se z nich skalní tůně. V těchto tůních už po miliony let žijí endemičtí listonozi, asi sedm centimetrů velcí vodní živočichové, jejichž populace přežívá období sucha i mrazu v podobě téměř nezničitelných vajíček. Je zajímavé, že kromě listonohů se až na vrchol dostane i různý hmyz, který žije dole v porostech mulgy. Na kameni sedí obrovská kudlanka a doslova si říká o chycení. Hodím na ni kapesník, ale ani se nehne. Byla upečena zaživa. Sedí tady preparovaná a vysušená bůhsámví jak dlouho. A není jediná.
Slunce se pomalu sklání k západu a z nejvyššího místa na temeni rudého balvanu je nádherný výhled. Jsme 348 metrů nad okolní plání a přesně tam, kam se slunce chystá zapadnout, ve vzdálenosti asi 40 km se z rudé plošiny zvedá sourozenec Uluru, mnohohlavá skalní skupina Kata Tjuta, dříve Mount Olgas. Je to 36 skalních kupolí oddělených labyrintem hlubokých roklí a soutěsek – náš zítřejší cíl.
Oba skalní útvary – Uluru a Kata Tjuta – jsou, obrazně řečeno, dětmi mýtického MacDonnellova pohoří. Když tato páteř Centrální Austrálie dosáhla své himálajské mohutnosti, začala se zvolna rozpadat. Obrovské množství zvětralého materiálu v podobě písku, úlomků skal i obrovských balvanů zaplňovalo dno starohorního moře. Rozlévalo se tenkrát na úpatí mohutného horstva podobně jako dnešní Středozemní moře pod Alpami nebo Bengálský záliv pod Himálajem. Koncem starohor postihlo i toto moře další vrásnění, které jako by plnilo funkci přírodní recyklace – přeměnilo v moři horský „odpad“ v nové hory. Rozsáhlá vyklenutá vrása zvaná antiklinála vynesla souvrství v horský hřbet. Ten v další geologické době opět podlehl vlivem dešťů a zvětrávání rychlé zkáze a sám sebe zasypal do drobných zvětralin. Ty dnes tvoří písečnou pouštní plošinu řídce porostlou mulgou. Pouze ta část souvrství, která ještě na mořském dně prosákla rozptýlenými oxidy železa, ztvrdla v masivní pískovec, který útokům povětrnosti stále ještě vzdoruje. Nebýt Uluru a Kata Tjuta, ani bychom nevěděli, že pod plošinou leží pohřbeny celé hory. Podle geologických průzkumů vrásná zóna pokračuje pod monolitem Uluru do hloubky pěti kilometrů!
Jestli byl výstup na vrchol Uluru obtížný, sestup byl krkolomný. Někteří sjížděli strmé úseky doslova po zadku.
Ze všeho nejkrásnější byl podvečer. Táboříme uprostřed keřovité mulgy s podmanivým výhledem na Uluru. Při západu slunce žhne jako řeřavý uhlík. Pak vychládal, temněl, až se změnil v sytě modrou siluetu. Slunce zapadlo a vyšel měsíc. Do krajiny se vracel „Čas snů“, kdy si lidé rozuměli se zvířaty i s horami.