V kraji Bierzo, poslední provincii v oblasti Kastilie a León před vstupem Svatojakubské cesty do Galicie, se rozkládá zvláštní, pro poutníky magická oblast. Charakterizuje ji templářská historie, ale také prudké svahy řeky Sil s terasovitými vinicemi a rezavými homolemi zvanými Las Médulas, kde se v dobách římské Hispánie těžilo zlato. Těmi magickými místy, která poutníka na cestě neminou, jsou Foncebadón, Manjarín a Ponferrada.
Abyste se dostali k vesnici Foncebadón, musíte nejprve vystoupat na horu Irago. V zimě to raději nezkoušejte, na jaře či na podzim si s vámi může pohrát počasí. Máte-li štěstí, nepřijde vám Foncebadón vůbec nehostinný, vždyť jak omamně tu třeba voní janovec! Ale chytne-li vás fujavice, pak oceníte, že jakýsi Guacelmo zde kdysi otevřel útulek pro poutníky a v 16. stol. sem místní správa dokonce posílala průvodce, který chudým poutníkům pomáhal přejít tento nevlídný kraj. U železného kříže Cruz de Ferro se zastaví každý poutník. K navršené hromadě přihodí svůj kámen, jako by se chtěl zbavit tíže svého svědomí a vyprosit si ochranu pro svoji pouť. Nicméně vršení kamenů je spíše římská tradice. Kamenné mohyly nazývali Římané Merkurovy hory a sloužily jim k územnímu rozdělení kraje.
Od kříže se schází k vesničce Manjarín, která má podle posledního sčítání lidu pouhých devět obyvatel a od 60. let 20. stol. až do roku 1993 byla dokonce liduprázdná. V onom roce se tady usadil Don Tomas Martínez de Paz, bývalý novinář, který se rozhodl změnit svůj život. Téměř každý poutník se na tomto místě zastaví, protože následovníci Dona Tomase stojí často na cestě v templářském rouše a čekají na poutníky, aby je vyzvali k rozjímání. Dnes už je nechrání před lapky nebo vlky, ale před současnou civilizací. Těchto pár mužů hrajících si tady na templáře poskytuje tomu, kdo chce a potřebuje, nejen střechu nad hlavou na pár dní, ale také pomoc duchovní. Don Tomás zde vybudoval zázemí pro ty, kteří hledají odpověď na své problémy. Členové spolku zvaného Pomocníci na cestě neboli Hospitaleros denně rozhoupávají zvon malého kostelíka, aby se poutníci v mlze neztratili. Ukazatel u velmi skromné ubytovny hlásá, že do Santiaga zbývá už jen 222 km.
Za Manjarínem musí poutník pokračovat ve stoupání a dosáhnout výškové kóty 1520 m. A pak jej čeká skoro 15 km dlouhý sestup zpestřený nádhernou vesničkou Acebo. Skoro všechny domky mají pavlače, co vypadají, že nevydrží do příští zimy. Na střechách jednopatrových domků, které lemují jedinou a hlavní ulici, se leskne břidlice. Vesnice byla kdysi králem osvobozena od placení daní výměnou za umístění 800 tyčí ukazujících v zimě poutníkům cestu…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Poutní cesty do Santiaga de Compostela