A povstalo město z vody

Tady nikdy nebyly antické chrámy, evropské národy při svém stěhování napříč kontinentem tu nezanechaly žádné stopy, když se ve Francii začínaly stavět první gotické katedrály, tady bylo pár rybářských chatrčí. Ale ona volavka, které se kdysi zželelo jednoho lovce a jednoho rybáře bloudících v bezútěšných bažinách kolem Amstelu natolik, že na ně promluvila a poradila jim, aby si postavili domky na písčině, kde řeka ústí do zátoky, ta to věděla dobře: „Vaše domky se stanou samotou, samota osadou, osada vsí, ves městem – městem, které jednou ovládne svět.“ Chytrý pták, pokud tedy uvěříme rolnické legendě o vzniku Amsterdamu. Existuje také rytířská legenda, v níž vystupují norský královský syn, fríský rybář Wolfert a strašná bouře na moři (ano, jistě, předvídatelný průběh – princátko přísahalo, že dostane-li se bezpečně na souš, založí tam, kde ho živel vyvrhne, město), a kromě toho sporé doklady archeologické a historické, shodující se v tom, že Amsterdam je městem relativně mladým, jménotvorná hráz vznikla zřejmě až někdy v poslední čtvrtině 12. stol. (nebo o půlstoletí dříve, kdoví) a první písemná zmínka o Amsterdamu nese datum 27. 10. 1275. A také v tom, že o počátcích města víme méně než málo. Už jeden z prvních městských historiků, Jan Wagenaar, si v 18. stol. stěžoval, že „vznik a první fáze rozvoje Amsterdamu jsou zahaleny hustou mlhou pochybností a nejistoty“. Není se co divit, vždyť ondřejské kříže pod sebou na černém pásu v červeném poli, není úplně jasno. Prý by to mohly být symboly tří největších nebezpečí, jež hrozila dávnému městu – ohně, záplav a moru, jisté to ale není. Zato původ hesla „Stateční, odhodlaní, soucitní“ je zřejmý – vytvořila ho v roce 1947 královna Vilemína jako trvalou připomínku úlohy občanů města za druhé světové války, když zde v únoru 1941 nežidovští obyvatelé poprvé v Evropě protestovali proti pronásledování Židů nacisty. Ostatně příběh rodiny Frankových je díky Deníku Anny Frankové dostatečně znám a dům, kde se rodina dva roky skrývala, je po Rijksmuseu a Muzeu Van Gogha třetím nejnavštěvovanějším objektem v Amsterdamu, natolik populárním, že musel být zaveden systém internetového předprodeje vstupenek na konkrétní hodinu a den.
Rychlost následujícího rozvoje působí pak oprávněně jako zázrak, podložený však pílí a umem dávných obyvatel města, jejich talentem mořeplaveckým i obchodním. S trochou nadsázky můžeme tvrdit, že za všechno mohlo pivo. Ano, je to trochu nespravedlivé ke všemu tomu obilí, dřevu, fazolím, ořechům, hořčici, medu, plátnu, rybám, kůžím a kožešinám, chmelu, železu či masu, jež procházely amsterdamským přístavem, ale málo platné, pivo čnělo nade vším. Od roku 1323 měl Amsterdam na pivo celní privilegium: Veškeré pivo dovážené do Holandska muselo projít Amsterdamem a právě tady se z něj muselo zaplatit clo. Dováželo se z Hamburku, v roce 1365 to bylo dva a půl tisíce tun měsíčně, třetina veškerého piva exportovaného z tohoto hanzovního města. Vykládalo se na kanálu Oudezijds Voorburgwal, v úseku přezdívaném Bierkaai, pivní molo, od Starého kostela (Oude Kerk) po dnešní ulici Damstraat. Tvrdí se, že snad právě z toho vzniklo oblíbené nizozemské úsloví vechten tegen de bierkaai, doslova „bojovat proti pivnímu molu“, používané ve smyslu „bojovat předem ztracenou bitvu“. Ještě v polovině 19. stol. byli mnozí obyvatelé téhle oblasti kolem Oude Kerk velmi hrdí na to, že jejich předkové nikdy nebydleli jinde. Pak nabral vývoj trochu jiný směr a dnes je to centrum vyhlášené čtvrti červených luceren, doplněných více než malým množstvím nejen coffeeshopů, ale taky všemožných hospod a barů…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 12/2016