Aby nedošlo k omylu – následující odstavce nebudou věnovány novému ptačímu druhu, tlukoucímu v křovinách podél Otavy, nýbrž pěvci konstituce poněkud rozložitější a tváře vousaté, básníku Adolfu Heydukovi. Příslušník „družiny májové“, přítel Nerudův a autor více než šesti desítek básnických sbírek prožil v Písku přes šedesát let svého života.

Je to zvláštní. Když dnes vyslovíme jméno Adolfa Heyduka, kterého jeho současníci zvali „pootavským slavíkem“, jen stěží si vybavíme jediný jeho verš. Přitom však přinejmenším dva zná u nás skoro každý a parafrázují se při nejrůznějších příležitostech. Však si vzpomeňme – septimán Čuřil v podání Ladislava Peška stojí u tabule a pod dohledem Jaroslava Marvana coby češtináře Kolíska přednáší báseň: „Štěstí! Co je štěstí? Muška jenom zlatá…“ Dál ho již profesor recitovat nenechá. Pod dojmem následujících pokusů dostat do Čuřilova přednesu trochu citu se snadno zapomene na to, že na začátku recitace Čuřil mumlá: „Štěstí. Báseň od Adolfa Heyduka.“ V zájmu pravdy musíme jen připomenout, že název básně je licencí autorů filmu Škola základ života. Citované verše, jež pokračují „která za večera / kol tvé hlavy chvátá“, pocházejí z rozsáhlé básnické povídky s báchorkovou atmosférou Dědův odkaz. Má plných 230 strof a Heyduk ji napsal v roce 1879. To již měl za sebou dvacet let básnické činnosti, smrt prvního dítěte i roční pražské intermezzo, které jediné přerušilo jeho více než dvaašedesátiletý pobyt v Písku, kde také s výjimkou první sbírky napsal všechny své knihy.

Adolf Heyduk se narodil v roce 1835 v Předhradí u Skutče. Verše začal psát už za studií na české reálce v Praze, kde se seznámil třeba s bratry Elišky Krásnohorské. Dál pak pokračoval na technice, nejprve v Brně a pak znovu v Praze. Spřátelil se blízce s Janem Nerudou, stýkal se s Vítězslavem Hálk….

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Písecko