K území dnešního Finska patří desítky větších a tisíce menších ostrovů i souostroví, mezi nimiž na první pohled vynikají Ålandské ostrovy, jež tvoří na 6500 ostrovů a ostrůvků, omývaných vodami Botnického zálivu.
Jak švédské jméno Ålandy (Å/å se čte jako české „o“), tak méně známé finské Ahvenanmaa označují stejné souostroví ve vodách mezi Finskem a Švédskem. Obě mají společný původ v germánském slově Ahvaland, což znamená „země vody“. Při pohledu na tisíce ostrůvků koupajících se v moři není těžké představit si, co Germány k tomuto pojmenování vedlo. Nabízí se otázka, proč je pro finské ostrovy zažitější švédský název? Odpověď je jednoduchá: celé souostroví patřilo po nezanedbatelnou část své historie právě Švédsku a dodnes se tam mluví téměř výhradně švédsky, finštinu jen tak neuslyšíte.
Na Ålandských ostrovech se vždy střetávalo několik různých kulturních vlivů, takže dnes tam lze najít doklady nejen švédské a finské, ale dokonce i ruské kultury. Ålandy mají strategicky velmi významnou pozici, což bylo v historii spíše neštěstím než výhodou. Podle archeologických nálezů přišli první lidé na Ålandy kolem roku 4000 př. n. l., trvalého osídlení se však ostrovy dočkaly až počátkem 2. pol. 1. tisíciletí, kdy se tam usazovali převážně Švédové. Ke konci prvního tisíciletí již byly ostrovy osídleny poměrně hustě a podílely se i na obchodování s cizími, často vzdálenými zeměmi, mimo jiné i s Arábií. Svůj podíl na tom měli především Vikingové, kteří pořádali obchodní výpravy na východ za bohatstvím Orientu.
Ålandské ostrovy přijaly jako první ze všech finských území křesťanskou víru (kolem roku 1000) a stojí na nich nejstarší finské kamenné kostely. Postaveny byly již na počátku 13. stol. a v jejich prostých a přímých liniích se odráží atmosféra oné doby, pronikání nové víry nejen do každodenního života společnosti, ale i do srdcí obyvatel.
V následujících staletích tady mezi sebou mnohokrát vedli spory Dánové, Švédové, Finové i Rusové. V okolních vodách i přímo na ostrovech zuřily mohutné bitvy a jednotliví rivalové souostroví střídavě získávali pod svou nadvládu. Když třeba v 18. stol. (v období ruské okupace finského území, které Finové nazývají isoviha, „velký hněv“) Rusové nemilosrdně srovnávali se zemí oblasti, které by Švédům mohly sloužit jako přístupová cesta do Finska, zkáze se nevyhnuly ani Ålandy. Na druhé straně se Ålandy jako území na pomezí stávaly také místem setkávání představitelů jednotlivých mocností a nesnadných mírových jednání. Výsledkem bouřlivého a neklidného půltisíciletí bylo, že se Ålandy jako území značného strategického významu staly důležitým bodem mezinárodní politiky.
První světová válka vody kolem Ålandských ostrovů opět rozvířila. Po ní bylo nutno vyřešit otázku, komu by ostrovy měly připadnout: Švédsku, či nově vzniklému Finsku? Sami obyvatelé Åland v referendu vyjádřili názor, že se chtějí připojit ke Švédsku, ale celý problém byl z mezinárodního hlediska nesmírně choulostivý a muselo se k němu přistupovat velmi opatrně a s rozvahou. Řešil se i na Versaillské konferenci a zasáhla do něj také – tehdy ještě mladičká – Společnost národů. Tzv. Ålandská krize skončila dohodou, která stanovila, že ostrovy sice připadnou Finsku, ale jejich území se stane demilitarizovanou zónou a kromě toho také získají autonomní postavení.
Přestože jsou Ålandské ostrovy součástí Finské republiky, mají vlastní vlajku, parlament, politické strany, poštovní známky a dokonce provozují i vlastní policii. Na obyvatele souostroví se nevztahuje branná povinnost. Když Finsko jednalo o vstupu do Evropské unie, Ålandy si vymohly výjimky i z jejích pravidel. Obyvatelé Åland se zkrátka ze všech sil snaží udržet si své výsadní postavení a rozhodně nechtějí být považováni za Finy.
Finské zákony stanovují v zemi dva úřední jazyky: kromě finštiny je to i švédština. Ve Finsku najdeme několik švédskojazyčných oblastí, ale největší zastoupení švédsky mluvících obyvatel je právě na Ålandských ostrovech. Pro 90 % z 28 000 zdejších obyvatel je švédština rodným jazykem. Podle ålandských zákonů je souostroví na rozdíl od pevninského Finska jednojazyčné: jediným úředním jazykem je zde švédština.
Pokud se vypravíte na Ålandské ostrovy, uděláte prý lépe, budete-li na místní mluvit anglicky spíše než finsky. Švédsky mluvící obyvatelstvo nemá pevninské Finsko příliš v lásce, a to i přesto, že právě odtamtud na Ålandy každoročně proudí nezanedbatelná suma peněz – díky tomu se například v hlavním městě Mariehamnu můžete projet autobusy zdarma. K pořízení pozemku, domu či bytu na Ålandech je třeba mít ålandské občanství. A to můžete získat jedině poté, co jste na ostrovech několik let bydleli a k tomu ještě umíte plynně švédsky. Pravidlo sice platí úplně pro všechny, ale obecně se chápe, že je namířeno především proti Finům z pevniny, kteří by si na Ålandských ostrovech mohli například začít kupovat chaty, a celé souostroví by tak čelilo „hrozbě“ pofinšťování. Zdálo by se, že Ålanďany příliš nezajímá ani dění ve Finsku: v ålandských novinách si přečtete spíše novinky ze Švédska než z Finska, a když se v zemi tisíců jezer konají volby, na ostrovech bývá pravidelně nejnižší volební účast.
Mariehamn, hlavní město autonomní oblasti, sídlo ålandské vlády i parlamentu a bydliště 40 % obyvatel celého souostroví, bylo založeno relativně nedávno – v roce 1861. V té době byly ještě Ålandy součástí Ruska a město získalo své jméno na počest chotě cara Alexandra II., Marie Alexandrovny. Mariehamn leží na malém poolostrově a má dva přístavy, východní a západní. Středem města, z jednoho přístavu do druhého, se táhne široký bulvár lemovaný lipami, který nese jméno Norra Esplandgatan, Severní esplanáda. „Město tisíce lip“ se stejně jako celé Ålandy těší dlouholeté námořnické tradici, která prodchla celou jeho atmosféru. V přístavech kotví lodě ålandské obchodní flotily, obdivovat zde můžete i majestátní čtyřstěžník Pommern, nepřehlédnutelný mezi ostatními, o poznání menšími plavidly. Kotví tu již natrvalo a slouží jako muzeum námořnictva a námořního obchodu.
Pevnost Kastelholm ze 14. stol. na severovýchodě hlavního ostrova Fasta Åland je ztělesněním bouřlivé historie souostroví. Ve středověku sloužila mimo jiné i jako místní sídlo švédských králů. Novodobá historie k ní pak příliš vlídná nebyla. Kastelholm postupně chátral, v 18. stol. dokonce vyhořel. Po krátký čas byl využíván jako vězení či dokonce jako skladiště obilí. V 80. letech minulého století se konečně dočkala náležité péče, prošla obnovou a rekonstrukcí a stala se oblíbeným cílem turistických výprav.
Pevnost Bomarsund na východním pobřeží takové štěstí bohužel neměla. Její základní kámen byl položen až v první polovině 19. stol Rusové ji nestihli ani dokončit, a když vypukla krymská válka, zůstala pevnost vůči nepřátelským útokům velmi zranitelná. Netrvalo dlouho, než spojené anglicko-francouzské oddíly Bomarsund dobyly a ze strategických důvodů jej pak také srovnaly se zemí. Dnes na místě, kde kdysi měla stát majestátní, pyšná pevnost, najdeme jen ruiny porostlé mechem a trávou.
Vypravíte-li se na návštěvu Kastelholmu, neměli byste si nechat ujít ani prohlídku nedalekého skanzenu. Z různých koutů souostroví sem byly přeneseny staré selské domy, stodoly či chlévy, mezi nimiž se návštěvníci procházejí tak, jako kdysi ålandští sedláci a vesničané. Zkrátka ålandský venkov jako na dlani.
Další články z vydání o Finsku zde