Svět zná albánské pobřeží Jónského moře pod poetickým názvem Albánská riviéra a horské pásmo, na jehož úpatí se rozkládá, jako Keraunské hory. Sami Albánci používají tato jména taky, ale domácí názvy jsou tak prosté, že víc už to ani nejde – Riviéra je pro ně jednoduše Pobřeží (Bregu), Keraunské pohoří Mořské pásmo (Vargu detar). Nenechme se těmito pohříchu obyčejnými jmény odradit; Riviéra je turisticky pravděpodobně nejdynamičtějším regionem celé Albánie.
Už samotný příjezd na Riviéru je monumentální. Horské zákruty silnice vinoucí se podél národního parku Llogara (Parku kombëtar i Llogarasë) nám nejdřív nabízejí výhledy na středomořské jehličnaté lesy a pastviny. Národní park je díky své ohromné biodiverzitě zařazen mezi významné ptačí a rostlinné oblasti, vyniká výskytem velkého množství endemických druhů. Při projíždění Llogarou se můžeme cítit i trochu jako v Českém středohoří, oblast je totiž hojně využívaná paraglidisty.
Dechberoucí nádhera nás čeká v bráně k Riviéře, Llogarském průsmysku (Qafa e Llogarasë). Ve výšce více než 1000 m n. m. překonáme Keraunské hory a před námi se najednou otevře výhled na blankytně modré moře. Několik dalších kilometrů je sice klikatých, ale rozhodně ne nudných, dostane se nám neobyčejných výhledů na moře napravo i na majestátní hory vlevo.
Prvním sídlem, do kterého při cestě ze severu přijedeme, je Dhërmi. Obec v posledních letech zasáhla mohutná výstavba moderních rekreačních rezortů, která ničí původní genius loci. Členité pobřeží však stále skýtá spoustu úkrytů před záplavou lidí a nadto pro nás má připravena i přírodní překvapení – deltu řeky Palasë (Delta e përroit të Palasës) nebo pirátskou jeskyni (Shpalla e pirateve) přístupnou pouze po vodě.
Před turistickým i stavebním ruchem se dá uniknout i na opačnou stranu, totiž do dvoukilometrových výšek Keraunských hor. Albánci pro ně používají kromě Mořského pásma i jiné jméno – Malet e Vetëtimës, hory Hromu. Tradiční pojmenování má své kořeny už v antice, kdy Jónské moře brázdily řecké lodě a v oblasti jižní Albánie se setkávaly s nepříznivějším a nevyzpytatelnějším počasím než v jejich domovině. Pravdou však je, že pokud si dáme jako všude v horách pozor, není to tu o nic nebezpečnější než jinde v Albánii či v Evropě. Výstup můžeme zahájit z Dhërmi nebo nedaleké vesničky Ilias, místní doporučují vzít si dostatek jídla a pití – výstup je opravdu náročný, zabere mnoho hodin a během cesty není moc míst, kde by se strmé stoupání zastavilo a dovolilo nám vydechnout. Abychom se zapotili, nemusíme si vybrat nutně horu Maja e Çikës (2044 m); dostatečně náročné jsou i výstupy na vrcholy Maja e Mesimerit (1694 m) nebo Maja e Blerëzës (1096 m). Odměnou nám budou fantastické výhledy na Riviéru a do údolí řeky Shushicë na opačné straně hor. Kdo chce vyrazit do hor na více dnů, může se vydat na zhruba třídenní putování po hřebenovce od Llogarského průsmyku až do vesničky Pilur u Himary.
Vydáme-li se místo do hor dál po klikaté silnici SH8, která nás na Riviéru přivedla, dorazíme asi po půlhodině právě do Himary. Než město před několika málo lety dostalo nový životní impuls díky cestovnímu ruchu, rychle se vylidňovalo, mohlo proto v některých čtvrtích působit vybydleným dojmem. Nyní však příval zvědavých turistů otevírá nové pracovní příležitosti a do města se stěhují obyvatelé z chudších oblastí země. Kdo navíc umí řecky, ten se v Himaře neztratí; celý okres je obydlen z většiny bilingvní albánsko-řeckou populací, všudypřítomná je alfabeta, řecké pokrmy i helénská modro-bílá vlajka. Z hlediska rekreace nabízí Himara v podstatě totéž co Dhërmi, je…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Albánie