Východní Albánie je od zbytku země oddělena vysokými horskými pásmy a těch několik málo silnic, které ji spojují s pobřežním západem, je ve špatném stavu; paradoxně je snazší dostat se sem z Řecka nebo severomakedonského Ochridu. Východní Albánii bychom však pro její unikátní přírodu i kulturní potenciál rozhodně neměli vynechat a přetrpění rozbitých silnic se nám bohatě vrátí.
Místní rádi uvažují o této oblasti jako o „zemi jezer“. Nečekejme ale žádné balkánské Finsko; namísto tisíců malých jezírek vévodí zdejšímu kraji dvě rozlehlá, přírodně jedinečná jezera. Ochridské jezero na hranici Albánie se Severní Makedonií je jednoznačnou dominantou širokého okolí. Jeho věhlas přesahuje nejen hranice Evropy, ale dokonce celé planety – NASA po něm v roce 2010 pojmenovala jezero na Saturnově měsíci Titanu. Dnešní severomakedonská část jezera a pobřeží byla již v roce 1979 zařazena na seznam Světového dědictví UNESCO, v roce 2019 byla památka zapsaná jako Přírodní a kulturní dědictví oblasti Ochridského jezera rozšířena i o albánskou část. Ročně sem přijíždějí desetitisíce turistů. Co za tím stojí?
Předně to jsou přírodní podmínky. Ochridské jezero je se svým vznikem zhruba před třemi miliony let nejstarším na Balkáně a s hloubkou 285 m patří mezi nejhlubší v Evropě. Hornatý terén v okolí a uzavřenost vodního systému jezera stejně jako jeho hloubka a stálost v čase napomohly rozvoji jedinečných ekosystémů až s 200 endemickými druhy – známá je například houba ochridská, houbovec kulovitého tvaru žijící v hloubkách 30–50 m a při teplotách 6–8 °C, která se dokonce dostala na poštovní známky, nebo pstruh letnica, který byl kvůli intenzivnímu rybolovu téměř vyhuben. S trochou nadsázky lze říci, že v podstatě každý živočich, kterého tu spatříte, ať je to pták, ryba či měkkýš, je nějakou svou vlastností výjimečný. Ochridské jezero je také významným ornitologickým centrem. Zimují tu stovky tisíc zejména vodních ptáků včetně pelikánů kadeřavých, poláků malých, hoholů severních, potápek černokrkých, ale třeba i orlů královských. Krajina v okolí nabízí širokou paletu biotopů – hory, kopce, travnaté louky, lesy, mokřady, kamenité pustiny, laguny, písčité pláže. Ochridské jezero je propojené bezejmennou podzemní řekou s Prespanským jezerem, které leží asi o 10 km dál na jihovýchod a o 150 m výše. Řeka teče mj. i pod Suchou horou (Mali i Thatë) vysokou skoro 2230 m, která je kvůli nádherným výhledům hojně navštěvovaným cílem horských túr. Na povrch vyvěrá větším množstvím pramenů v okolí města Pogradec v národním parku Drilon (Parku kombëtar i Drilonit), zvaném místními též Voloreka.
Prespanské jezero na hranicích dokonce tří států (Albánie, Severní Makedonie a Řecka) se od většího a staršího „bratra“ na severozápadě v některých ohledech odlišuje. Jeho břehy jsou méně obydlené a je i méně turisticky vyhledávané, což trochu zmírňuje znečištění, které i přes ochranu přírody stále zatěžuje místní prostředí. Na rozdíl od Ochridského se však voda Prespanského jezera hojně využívá k zavlažování, což přispívá k výkyvům výšky hladiny až o 2 m. Z jezera se v jeho albánské části zdvihá i za nejvyššího stavu vody neobydlený ostrůvek Maligrad s kostelem Panny Marie (Kisha e Shën Marisë). Výchozím bodem pro cestu na ostrov je vesnice Pustec, kde se dá za několik euro pronajmout loď. Přímo na ostrově se můžeme kochat nejen kostelem, ale také výhledem na jezero i na horské masivy již zmíněné Mali i Thatë a Pelisteru na severomakedonské straně. Na pláži krčící se ve stínu skalnatého ostrohu si můžeme odložit věci a jít si zaplavat; voda v Prespanském jezeru dosahuje až teploty až 25°C, takže pokud zrovna nenarazíme na vyvěrající studený pramen, je tu plavání příjemným zážitkem.
Východní Albánie ale nejsou jen jezera a úchvatná příroda, ale také centrum makedonské menšiny (dříve považované za bulharskou). Obyvatelstvo vesnic Pustec, Glloboçen, Leskë, Shulin, Zërnovskë a dalších je etnicky homogenně makedonské a čítá asi 5000 osob. Přestože se na první pohled může zdát, že zde není moc turistických zajímavostí, opak je pravdou – na břehu Prespanského jezera stojí celá řada pravoslavných kostelů hodných návštěvy. Nejkrásnější je kostel sv. Michala (Kisha e Shën Mëhillit) v Pustecu. Na jeho opravu se před pár lety složili místní. Také okolí kostela je nově vydlážděné a dostalo parkovou úpravu s vysázenými stromy. Kostel zaujme nejen svou architekturou, ale rovněž freskami z 12. stol. Jako by toho neměla vesnice s 1100 obyvateli dost, otevřela letos i svépomocí vybudované etnografické muzeum mapující zdejší život od 19. stol. do období komunismu.
Srdcem východní Albánie je padesátitisícové město Korča jižně, resp. jihozápadně od Ochridského a Prespanského jezera. Ač je jeho jméno slovanské (vzniklo zkomolením názvu Gorice), město hrálo zásadní roli během albánského národního obrození. Za 1. sv. války zde působila francouzská okupační správa a právě díky vazbám na Francii se Korči přezdívá „malá Paříž“. Za pomoci Francouzů zde roku 1917 vzniklo lyceum fungující po celou meziválečnou dobu, na němž působil jako učitel dokonce i budoucí diktátor Enver Hodža. Oblast kolem města zásadně pozvedlo vysušení močálů ve 40. a 50. letech, což napomohlo rozvoji zemědělství a prospělo i zdraví místních. Dnešní Korča úspěšně odolává odlivu obyvatelstva a zvelebuje své centrum i okolí. Krásně je to vidět při procházce po bulváru sv. Jiří (Bulevardi Shën Gjergji), pěší zóně lemované trhy, bary, restauracemi a kavárnami. Večer se může svým ruchem směle poměřovat s italskými a španělskými metropolemi. Dovede nás k bulváru Republiky, na jehož druhé straně stojí uprostřed rozlehlého prostranství monumentální ortodoxní katedrála Zmrtvýchvstání Ježíše Krista (Katedralja ortodokse “Ringjalla e Krishtit“). Byla dostavěna teprve v roce 1995, protože její předchůdkyně byla zbourána poté, co se komunistická Albánie prohlásila ateistickým státem a zahájila boj proti náboženství. Oč větší bylo utrpení věřících za totality, o to bohatší je výzdoba interiéru katedrály. Z každého volného místa na nás shlížejí ikony, interiéru dominují teplé barvy, lehké přítmí člověka zklidní a navodí hluboký pocit klidu. Ten si můžeme vychutnat i v nedalekém parku Vangjush Mio. Po mnoha západoalbánských vinicích si v Korči přijdou konečně na své také milovníci piva. Na jihovýchodním okraji města stojí nejstarší a aktuálně třetí největší albánský pivovar Birra Korça založený v roce 1928, který nabízí kromě prohlídek samozřejmě i možnost posezení v pivovarské restauraci a zakoupení svých piv.
Jako skoro z každého albánského města, ani z Korče to není daleko do hor. Východní předměstí už v podstatě vyrůstají z úpatí Moravského pohoří (Malet e Moravës) s vrcholky šplhajícími nad 1700 m n. m. – Maja e Çardhakut (1808 m), Maja e Rrumbullakët (1798 m) a další jsou vyhledávané pro úchvatné výhledy do krajiny kolem. Jako na dlani máme Devollskou i Korčskou planinu, dohlédneme až k Prespanskému i Ochridskému jezeru, na jihu nám v dalším výhledu brání pohoří Gramos. Odměnou za výšlap nám kromě výhledu bude i chráněná oblast Drenovë-Sinicë (Peizazh i Mbrojtur Bredhi i Drenovës-Sinicë). Nabízí především lesy, kterým vévodí jehličnany od smrků přes borovice po jedle, po jejichž albánském názvu (bredhi) park nese jméno. Na jiných místech si eroze pohrála se skalami a dala jim neobvyklou podobu připomínající vlny. Osvěžení po náročné horské túře po hřebeni Moravy můžeme najít ve vesnicích Boboshtica nebo Dardha. Jen opatrně s rakijí, kterou vás místní rádi pohostí.
Další články z vydání o Albánii zde