Na jih a jihovýchod od hradu São Jorge se po úbočí hradního vrchu klikatí uličky dvou starých čtvrtí – hned pod hradbami je Castelo, kousek dál pak slavná Alfama, od západu střežená mohutnou katedrálou a táhnoucí se až k Teju. Méně známá, ale stejně lidová je také čtvrť Mouraria severně od hradu.
Sé Patriarcal
Střídmé denní světlo vstupující úzkými okny ani řada rozsvícených reflektorů na pravé empoře potemnělý interiér příliš neprosvětlují. Mohutné pilíře oddělují hlavní loď s valenou klenbou od postranních lodí zaklenutých klenbami křížovými. Velebně monumentální prostor připomíná spíše pevnost než chrám, stejný dojem ostatně skýtá i pohled zvenčí. Lisabonská katedrála Panny Marie, zkráceně Sé, je z větší části ukázkou raně románského kostela pevnostního typu, který stojí uprostřed portugalské chronologické řady začínající katedrálou v Coimbře a končící katedrálou v Évoře. Navíc se při její stavbě uplatnily bezprostředně i zahraniční vlivy – král Afonso Henriques ji nechal stavět namísto velké mešity ihned po dobytí Lisabonu v roce 1147 a jejím prvním stavitelem byl normanský páter Robert. Jeho krajan Gilbert z Hastingsu se pak stal prvním lisabonským biskupem nové křesťanské éry.
Západní průčelí katedrály, jež působí se dvěma masivními věžemi a cimbuřím jako pevnost sama, je však mladší, vzniklo až po zemětřesení v roce 1380. Drobnější úpravy směřující ke zvýšení starobylého románského dojmu pak pocházejí dokonce až z doby Salazarovy vlády. Gotická je rovněž východní část katedrály – chór s ochozem a věncem kaplí a také křížová chodba za nimi. Její jižní rameno zřícené při zemětřesení v roce 1755 již nebylo obnoveno. Už 20 let probíhá v rajském dvoře archeologický výzkum, při němž se našly památky fénické kultury, kousek římské ulice, vchod do arabského domu i pozůstatky staré mešity. Součástí chrámového pokladu je relikviář s ostatky sv. Vincenta, jednoho z dvojice lisabonských patronů. Ten druhý, sv. Antonín z Padovy, má svůj kostel přímo naproti západnímu průčelí katedrály, údajně v místech, kde stával na konci 12. stol. jeho rodný dům. Připomenout si ho ale můžeme i v katedrále. V maličké kapli vlevo od hlavního vchodu stojí románská křtitelnice, v níž byl prý Antonín pokřtěn. Levou stěnu kaple zdobí naivistický obraz na azulejos z 18. stol., který zachycuje populární výjev – sv. Antonín káže na pláži u Rimini rybám, jež zaujatě poslouchají, zatímco obyvatelé města kazateli naslouchat nechtěli.
Alfama
Vyznat se v lisabonských čtvrtích není úplně jednoduché. Zatímco správními jednotkami jsou už téměř 100 let freguesias (doslova „farnosti“, v tomto případě ale občanské, nikoli církevní), jejichž počet se předloni změnil z 53 na 24, Lisaboňané stále přemýšlejí spíše v intencích tradičních bairros, čtvrtí. Portugalská Wikipedie jich aktuálně udává 160, což je číslo, nad kterým se točí hlava. Ale nezoufejme, historicky a turisticky významných je daleko méně a při návštěvě města nás nemusí pálit ani skutečnost, že některé bairros jsou větší než jedna farnost, zatímco jindy zase má jedna farnost na svém území bairros hned několik. Dokládá to však, že některé bairros jsou velmi malé – a jednou z nejmenších čtvrtí je právě Castelo, pár ulic hned pod hradem. Z pohledu turisty přechází Castelo v Alfamu bez nějakého ostrého střihu, ale místní to cítí jinak. Ulice São Tiago a São Tomé tvoří hranici velké řevnivosti, různých narážek, ba pomluv. Říká se, že hlavní příčinou nesvárů jsou marchas populares, průvody, které jednotlivé bairros připravují k svátku sv. Antonína 13. června. Kostýmované průvody pějící speciální písně defilují toho dne v soutěžní přehlídce po Avenida da Liberdade, aby se pak rozešly do svých čtvrtí, kde následuje arraial, lidová veselice a street party dohromady, se spoustou hudby, zpěvu, tance, objímání neznámých kolemjdoucích, smažených sardinek, grilovaného masa, piva, vína i třešňovice ginjinha. Letošní soutěž vyhrála Alfama (a ne poprvé), když Castelo obsadilo 15. příčku z 20 účastníků (a taky to nebylo poprvé, kdy skončilo za Alfamou). A když k tomu přidáme domnění většiny turistů, že větší Alfama sahá až k hradu, rivalitu obou čtvrtí snadno pochopíme.
Alfama – většinou bílé, ale i smetanové, žlutavé, oranžové či růžové domy, často s tepanými balkonky, nezřídka dost opršené, občas vybydlené nebo aktuálně opravované. Úzké uličky, schodiště, průchody, v kterých se ani nedá rozpažit, maličké krámky – pekař, zelinář, prodejna čerstvých ryb, občas nevelký koloniál. Místní stojící na kus řeči před obchodem, barem, trafikou nebo jen tak na rohu. Rozvěšené prádlo, někde tak nízko, že je třeba se vyhnout, jinak skončí chodec zamotaný v cíše či ubrusu. Romantika skoro zapomenuté doby, do které jako by zaznívaly táhlé tóny, zhmotněné na tabulích před mnoha zdejšími lokály do čtyř písmen:
Fado
Vyprávět o hudbě je vždycky trochu problematické, hudbu je třeba slyšet. A tak slibuji – nebude to dlouhé. Fado je žánr trochu nejasného vzniku, který se objevil ve 20.–30. letech 19. stol. v Lisabonu. Velmi rychle se stal symbolem hlavního města, který zejména v textech akcentoval život metropole i s veškerým politickým neklidem a sociálními problémy 2. pol. 19. stol. Většinou pomalejší melodie, texty o lásce, štěstí, individuálních osudech rybářů nebo…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Lisabon