V arizonské pustině, nedaleko přehradního jezera Powel, na území indiánské rezervace Navahů, se nachází ojedinělý výtvor přírody, který přijíždějí obdivovat návštěvníci z celého světa. Jmenuje se Antelope Canyon a představuje geologický unikát mimořádné hodnoty.

Skalních kaňonů a úzkých soutěsek, v angličtině označovaných souhrnným názvem Slot canyons, je v oblasti Coloradské náhorní plošiny bezpočet. A i když jsou mnohé z nich hlubší, širší, delší i barevnější, vizuálnímu kouzlu Antilopího kaňonu se žádný z nich nevyrovná. Ideální kombinace přiměřených rozměrů, fascinujících barev a hladkých tvarů skal nasvícených jemným odrazem paprsků poledního slunce učinily z této soutěsky jedno z nejfotogeničtějších míst amerického jihozápadu. Ačkoli skoro všechny geologické útvary v regionu byly formovány stejnými přírodními silami (které můžeme zjednodušeně označit jako miliony let trvající zvětrávání a erozi působenou především vodou a větrem), výsledek byl pokaždé trochu jiný a každý z přírodních výtvorů se stal zcela jedinečným, originálním. Mnohé ze strží a soutěsek ještě zůstávají ukryty na nepřístupných místech hluboko v labyrintu skal a na své objevení budou čekat možná ještě celá desetiletí a snad i staletí. Podobně, jak tomu bylo i v případě Antilopího kaňonu, který byl objeven jenom díky náhodě. Vchod do soutěsky našla v roce 1931 malá indiánka, která pásla poblíž své stádo a jedna z oveček se zatoulala do skalní průrvy. Zní to jako pohádka, ale prý je to pravda.

Navahové soutěsku pojmenovali Tse bighanilini, což doslova znamená „ voda protékající skalami“, což je název velmi případný, protože občasný tok říčky Antelope Creek prořízl v načervenalém pískovcovém masivu hlubokou soutěsku a stal se tak tvůrcem díla, na jehož charakteristiku je jeden superlativ příliš slabý. Mezi skalami se tady klene katedrála se spirálovitě broušenými stěnami, které v záři slunečních paprsků rozehrávají úchvatnou hru neustále se měnících světel a stínů. Toto světelné kouzlení se však odehrává pouze v poledních hodinách, kdy sluneční paprsky pronikají do úzké skalní trhliny a nechávají patřičně vyniknout všem ostrým hranám, žlábkům a prohlubeninám v pískovci, který sám nabízí paletu červených, oranžových a žlutých barev. Působivý obraz tohoto skalního dómu se mění minutu od minuty, pak pomalu temní a kolem druhé hodiny odpolední kouzelné přírodní divadlo zatahuje oponu.

Antilopí kaňon jsou ve skutečnosti dvě od sebe oddělené soutěsky, kterým se říká zcela prozaicky Nižší a Vyšší. Vstupy do obou částí jsou od sebe vzdáleny několik kilometrů. Vyšší kaňon, který je někdy podle svého charakteristického tvaru přezdívaný Corkscrew neboli Vývrtka, je dlouhý necelých čtyři sta metrů a hluboký necelých třicet. Šířka chodby kolísá od dvou do deseti metrů. Nenápadný vstup do skal je ukryt v nevábném skalnatém, pouštním terénu, asi pět kilometrů od nejbližší státní silnice. Ačkoliv donedávna bylo možné tuto vzdálenost překonat vlastním vozem nebo i pěšky, v současnosti je jedinou možností doprava v terénním automobilu indiánského průvodce. Dnešní potomci slavného kmene Navahů, jimž toto území opět výhradně patří, jsou si atraktivity místa velmi dobře vědomi a odpovídá tomu i výše vstupného. Hodinová návštěva Vyššího kaňonu s dopravou stojí v přepočtu osm set korun, každá další hodina o dvě stě více. Šedesátiminutová prohlídka je pro většinu návštěvníků dostačující, fotografům však někdy nestačí ani celodenní pobyt. Vysoká cena vstupného bývá častým terčem kritiky, avšak je pravda, že vizuální i spirituální zážitek, který návštěva kaňonu nesporně poskytuje, se penězi měřit nedá a ztěží existuje člověk, který by z tohoto místa odjížděl zklamán.

Lower Antelope Canyon neboli Nižší antilopí kaňon je delší, hlubší a o něco méně přístupný. V porovnání se svým protějškem bývá i méně navštěvován. Není to jen vinou náročného terénu, kdy se na přístupové cestě místy používají i kovové žebříky upevněné ve skalách, ale na ztrátě jeho popularity se nepochybně podepsalo i tragické neštěstí z roku 1997. Tenkrát při náhlé záplavě, způsobené poměrně vzdálenou, avšak mimořádně silnou bouří s přívalovým lijákem, přišlo o život jedenáct lidí. Většinou to byli mladí evropští turisté. Krajina v okolí zdejších soutěsek má charakter kamenité pouště a prší zde velice zřídka. Pokud však ke srážkám dojde, a obvykle to bývá v létě, skoro vždy to jsou prudké, silné deště, při nichž voda rychle zaplavuje koryta vyschlých řek a rychle se valí i do míst desítky kilometrů vzdálených. Proto je nyní turistům doporučováno, aby před návštěvou kaňonů sledovali předpověď počasí a nejen v severní Arizoně, ale i na jihu sousedního státu Utah. V onen osudový den na podobné nebezpečí bohužel nikdo nepomyslel, protože chyběla zlá zkušenost. Obrovský příval dravé vody, který cestou nabral tuny bahna, kamenů, větví i klád, ve volné krajině nikoho nevaroval, a když dospěl k soutěsce, zaplavil ji během několika vteřin. Přítomní návštěvníci prostě neměli šanci uniknout. Hladina vody vystoupala až do výše osmipodlažního domu, což dodnes potvrzuje pohled na kusy klád zaklíněných ve skalách vysoko nad hlavou. Zůstávají tam jako varování a také jako důkaz toho, že úžasné přírodní síly mohou být kreativní i destruktivní zároveň.

Nižší kaňon byl téměř rok po neštěstí nepřístupný, dnes je možné jeho krásu obdivovat pouze v doprovodu zkušeného průvodce, ale vzpomínka na oněch jedenáct utonulých tu stále zůstává přítomná.