Olivový ráj PIERREDITE

Výhradně pro sebe si jej totiž zajistily restaurace slavných kuchařů jako jsou Guy Savoy, Michel Rostang nebo Roger Vergé.
Pouze pro vlastní potřebu, pro přátele a známé má olej značky Sainte Catherine, svůj druhý nejlepší výrobek, který je však ověnčen cenami Grand Prix z pařížských veletrhů přece jen o něco méně než Royale. Na ostatní zájemce a labužníky, ale to musí mít obzvlášť velké štěstí a pár let to zkoušet, zbývá jen několik desítek litrů značky Virge extra za 150 franků za jeden litr plus poštovné (asi 1000 Kč). Vsadit na špičkovou kvalitu se v gastronomii vyplácí, a příběh Pierra a Edith to potvrzuje. V „předolivovém“ životě Pierra a Edith Poussouových vůbec nic nenaznačovalo, že by měli jednou vyhrávat nejvyšší ceny za potravinářský výrobek, že by jim měly nejznámější světové restaurace nabízet exkluzivní smlouvy, že by o nich měly ve světě vycházet pochvalné a obdivné články.
Pierre Poussou dlouho žil a pracoval v Paříži, a než koupil dlouho zanedbávaný, pustý a zcela zarostlý olivový háj v předhůří Alp, nikdy nevypěstoval ani mrkev, jak řekl. A také ho nekupoval proto, aby se stal pěstitelem olivovníků a výrobcem oleje, ale chtěl si, tak jako to dělá ve Francii spousta lidí, připravit do důchodu domek na slunném jihu. Později působil v Nice jako ředitel reklamní agentury v regionální odbočce. Tu však koupila jiná velká firma a on náhle přišel o práci. To se stalo před necelými dvaceti lety. A tenkrát se rozhodl, že bude pěstovat olivy a vyrábět olej.
Nejprve začala úmorná práce čištění téměř pralesního porostu, omlazování a prořezávání olivovníků, aby šlo k plodům slunce a vzduch (mezi větvemi musí prolétnout vlaštovka, jak se v kraji obrazně říká). Složitá byla i oprava teras, na kterých stromy od pradávna rostou, protože na strmém svahu nelze pracovat. A při tom všem se musel stále učit a vzdělávat v „olivářském“ umění. Místní lidé hleděli na „toho Pařížana” nejprve s despektem, později, když přišel s nápadem vyrábět a prodávat jen vysoce kvalitní, značkový olej na základě podobných principů jako je to u značkových vín, ho začali považovali za blázna nebo šarlatána – kdo to kdy slyšel, že by někdo koupil olej za tolik peněz! Pak poznali, že to možné je. A začali se chodit sami učit, což on považuje za největší ocenění vlastního úsilí. Dnes jezdí do malé, úhledné provensálské vesničky Tourrettes sur Loup, kde roste olivový háj a stojí i mlýn a lisovna Pierra Poussoua, zvědaví novináři, toužící o výrobě oleje vědět všechno, ale také lidé, kteří nechtějí o oleji vědět nic, pouze žádají, jestli by si mohli sednout na hodinku k některému z tisíciletých olivovníků, protože doufají, že z nich načerpají sílu a energii.
Tohle nám Pierre vyprávěl cestou od brány přes rozlehlý pozemek k typické provensálské farmě stojící uprostřed. To také byla první zajímavá informace o olivách, jedna z mnoha dalších, nad nimiž jsme nejednou žasli. Například, že olivovník může rodit nejen tisíc let, ale i mnohem déle! Dostalo se nám dalšího vysvětlení, že v tomto kraji rostou olivovníky i dvoutisícileté. Po otázce, které stromy nebo druhy rodí černé a které zelené olivy, se na nás Pierre pobaveně otočil, myslíme-li to vážně. A pochopil, že musí začít s přednáškou od základu…

Úplné znění článku naleznete v časopise Země světa č. 12/2002

Další informace o Francii naleznet zde: http://www.sopka.cz

Shopping Cart