„Dnes odpoledne jsem přišel k tomuto stvořeníčku, které se začalo rodit z lůna matky Země přede dvěma týdny a uvolněnou částí těla se dralo do výše, stále výše, sto metrů, dvě stě metrů. Křik novorozeněte byl do nebes volající, pupíček mělo zapálený, tryskala z něho krev a žluč, celé ovzduší bylo plno jeho supění a vyvalila se z něho obrovská spousta neřádu.“
(Egon Ervín Kisch: Objevy v Mexiku)
Známý pražský ‘zuřivý reportér’ E. E. Kisch opustil před nacistickou hrozbou své rodné město a od roku 1940 pobýval s několika přáteli v Mexiku. Když se z horkých místních zpráv dozvěděl o unikátním zrození nové sopky v mexickém Michoacánu, vydal se okamžitě na místo činu. Nebyl jediným novinářem fascinovaným tímto ojedinělým úkazem. Vždyť dosud nejmladší mexický vulkán, nedaleký Jorullo, vznikl o dvě stě let dříve. Noviny rychle zaplavily fotografie i karikatury nového geologického fenoménu a řada umělců, včetně Diega Rivery, vytvořila aktuální grafické cykly, věnované nejen novému vulkánu, ale i obyvatelům žijícím v jeho blízkosti.
Paricutín se zrodil poblíž stejnojmenné vesnice, v kraji plném starších vulkánů a obývaném potomky kmene Tarasků, kteří si říkají Purepečové. V sobotu 20. února 1943 se jeden z nich, Dionisio Pulido, vydal pracovat na své pole, zatímco se jeho žena a syn starali nedaleko o jehňata. Už několik dnů byli zdejší obyvatelé zneklidněni zemětřesením, které bylo mnohem silnější, než obvykle. Ale onoho rána začínal hezký, poměrně teplý, tichý, únorový den. A v tom Dionisia ohromil ohlušující výbuch. Zdálo se mu, že se kolem přehnalo tornádo a během několika minut se jeho pole začalo plnit prachem a dýmem. Záhy se přidal i oheň, kameny a obrovské praskání země. Señor zkameněl a pak křičel na svou rodinu, přesvědčen, že nastal konec světa. V následujících minutách se z kukuřičného pole začala zvedat hora, jejíž vrcholek měl na druhý den již 165 metrů.
Rodina Pulidů spolu s dalšími sousedy prchla do blízké obce San Juan Parangaricútiro, kam se začali v následujících dnech sjíždět geologové, novináři a senzacechtiví turisté z celého Mexika. Don Dionisio se stal mediální hvězdou, kterou vyzpovídal i pražský reportér:
„Dvě fanegas kukuřice přišly nazmar,“ stěžuje si a vypráví mi, jak viděl na vlastní oči začátek konce. On sám se ještě zachránil a jeho oba mezci běželi za ním, ale všechno, co s námahou zasil a právě chtěl sklidit, dvě fanegas, tedy sto jedenáct litrů kukuřice, leží nenávratně ve vnitřku hory.
„Od této chvíle jsem nepozřel ani sousta,“ přísahá a jakkoli to zní pravdě nepodobně, musím mu uvěřit. Vždyť přísahá při zázračném obrazu Krista z Parangaricútiro a ví, že obraz je tak blízko, že by ho mohl uslyšet a hned ho potrestat za lež. Ale kdyby Dionisio Pulido sebevíce přísahal, že nic nepil od oné sopečné chvíle, nevěřil bych mu; jak dýchne, je z něho jasně cítit kořalku z cukrové třtiny, kterou zde v zemi pijí.
„Dvě fanegas kukuřice ty tam, a moje pole navždy zničeno.“
„Zato jste majitelem sopky.“
„Ach señore, co je člověku platna sopka?“
Dnes již nevíme, jak don Dionisio se svou sopkou naložil, či zda mu byla znárodněna, jisté je, že se v zapadlém kraji uprostřed Michoacánu stala oblíbeným cílem výletníků. Ještě za doby Kischova pobytu začali parangaricútirští vodit zájemce na nejbližší vyhlídku, k místu ‘božího trestu’ a prodávali jim kousky lávy zchlazené vlastní močí. Sopečná konjunktura však dlouho netrvala. Lávové pole se neustále zvětšovalo a v následujícím roce začalo ohrožovat i tuto vesnici. Dne 3. května 1944 první proudy lávy odřízly obecní hřbitov a obyvatelé byli připraveni k opuštění svých domovů. A tak 9. května všichni odešli v plačícím procesí, v jehož čele nesli obraz svého patrona, Señora de los Milagros. První noc se zastavili v Angahuanu a ráno po mši pokračovali za zpěvů nábožných písní k Uruapanu. Po několikadenním putování nakonec zastavili na místě dnešního Nuevo San Juan Parangaricútiro. Vláda se snažila postiženým pomoci, a proto zřídila nedaleko Uruapanu pro uprchlíky z Paricutínu malou vesnici, nazvanou Caltonzin. Později vydatně pomohla i při výstavbě nového Parangaricútira.
Opuštěnou vesnici vulkán postupně zavalil. Jen v roce 1946 vyvrhl více než 530 milionů kubických metrů kamení. Až konečně 4. března 1952 ztratil sílu i svůj mohutný dým, skončila tím i jeho ohnivá noční představení. Obyvatelé v okolí si mohli vydechnout. Vulkán, jehož aktivita trvala 9 let, nakonec usnul. Vrcholek se zastavil v nadmořské výšce 2250 metrů nad mořem a 520 metrů nad původním polem Dionisia Pulida. Náporu lávové masy odolal pouze mohutný barokní kostel v San Juan Parangaricútiro.
Z hlediska geologického pojímání času vystupujeme v Angahuanu jen pár okamžiků po Egonu Ervínu Kischovi. Je týden před Velikonocemi, dubnový pátek, necelých 60 let od zrodu Paricutínu. Hned při výstupu z linkového autobusu nás obklopují muži vedoucí koně a muly. Nabízejí nám svůj doprovod buď ke kostelu či k vulkánu. Jejich ceník je však nad naše možnosti. Zastavujeme se krátce u místního kostelíka ze 16. století a pak míříme do centra turistických služeb. Dvě indiánky nás ujišťují, že jsme přijeli v pravý čas, neboť v poledne začíná u kostela v lávovém poli fiesta, při níž se při mši pod otevřeným nebem jedenkrát za rok scházejí bývalí obyvatelé zasypaného Parangaricútira. Po mši má následovat velká hostina, při níž se nabízejí zdarma místní speciality.
Značenou odbočkou se vydáváme po prašné cestě k rozlehlému lávovému poli a v řídkém lese potkáváme první skupinku Purepečů v tradičních krojích. Následujeme je zkratkou uprostřed mohutných lávových bloků, až se před námi konečně vynoří kostelní věž. Zdejší láva se vůbec nepodobá posvátnému sklovitému obsidiánu aztéckých obětních nožů. Jsou to tmavé struskovité balvany, utuhlé v obrovských blocích, které znesnadňují chůzi i v dobrých botách, natož pak v sandálech, které nosí indiáni.
Úzká stezka se náhle rozšiřuje na volném prašném prostranství, porostlém několika stromy, kde se před ruinami kostela shromáždilo několik desítek lidí. Mezi poutníky občas projíždějí angahuanští průvodci na koních nebo dodávky s kuchyňským nádobím na připravovanou fiestu. Mše se bude konat u přenosného oltáře pod klenbou z provazů, zdobenou papeles picados, vystříhávanými papíry fialové a bílé barvy, symbolizujícími Velikonoce.
Z dálky sem doléhá zvuk bubnu a dechových nástrojů. Procesí se blíží. Vystupujeme na jeden z lávových bloků a po několika minutách se objevuje zástup věřících. Nesou přenosné oltáře zdobené květinami i velké podobizny ukřižovaného Krista s lidskými vlasy. Naši pozornost budí i dvě kutálky s typickým kvílivým repertoárem. Procesí zastavuje před improvizovaným chrámem a všichni se tlačí okolo oltáře. Raději proto vstupujeme do ruin chrámu svatého Jana. Proud lávy zničil chór i kostelní lodě, a tak zůstalo jen průčelí, z něhož vystupuje centrální římsa s vysokou věží. Druhá věž se zřítila. Na protější straně chrámu, v místě bývalého presbyteria, byla očištěna oltářní stěna, která nám dává tušit mohutné rozměry stavby. Dnes je na oltáři několik váz s květinami a nápis zakazující vstup.
Po prohlídce ruin se vracíme mezi Purepeče, kteří již ukončili církevní část fiesty a začínají na otevřených ohních ohřívat svá tradiční jídla. Jsou to různé polévky, plněné tortily i osvěžující směsi ovoce a zeleniny, v nichž se vždy objeví mango, meloun a okurka. Zvažujeme výhodu zdarma nabízených jídel a hrozbu možných střevních reakcí a nakonec se rozhodujeme neriskovat. Hodinu po poledni slavnost končí a my se spolu s poutníky vydáváme silnicí v lávovém poli k Novému Parangaricútiru. Objíždějí nás plně obsazené dodávky a posádky nás zdraví jako severoamerické gringos. Po chvíli nám zastavuje projíždějící otlučený Dodge. Rodina na korbě nás zve, ať si jdeme přisednout. Usedáme mezi velké kastroly se zbytky jídla, které na rozbité cestě strašlivě řinčí a mezi řečí chytáme poklice na hrncích. Nakonec zachraňujeme hrnec s polévkou, na němž sedíme, což u rodinky vyvolává výbuchy smíchu. Z lávy vjíždíme na asfaltovou lesní cestu a po ní až na odbočku k vulkánu, právě když na ni zahýbá starší kombík. Naši noví přátelé rychle mávají, aby zastavil. Sedí v něm dva silnoproudaři, kteří nedaleko vyměřovali nové elektrické vedení a poslední den před odjezdem domů si vyrazili na výlet k vulkánu. Souhlasí s tím, že nás vezmou s sebou. Loučíme s rodinkou v dodávce a vmáčkneme se na zadní sedadlo Nissanu. Po půl hodině jízdy prašnou lesní cestou nakonec zastavujeme a dál už se jde pěšky. Podle stop po pneumatikách je zřejmé, že někteří otrlejší motoristé pokračují i tímto terénem, ale převažují spíše otisky kravských kopyt a koňských podkov. Písečná stezka nás nakonec přivádí až na bývalé pole Dionisia Pulida, pod samotný Paricutín. Koňské stopy naznačují nejkratší trasu mezi metr vysokými, ostrými lávovými hroudami až k sopečnému kuželu. Samotný výstup na vrchol trvá necelou půlhodinu a ztěžuje ho nezpevněný povrch plný drobné suti, na níž je každý krok spojen s podklouzáváním. Vyšlapanou stezku se ale nakonec celí špinaví, připálení a zchvácení doškrábeme k vrcholovému kráteru.
Tenké proužky páry vystupující z puklin nás upozorňují, že dřímající sopka se stále ještě může probudit. Doufáme jen, že to nebude právě v následujících minutách. O síle mladého vulkánu svědčí i mohutné lávové pole pod námi. Láva překryla 20 kilometrů čtverečních, kde ani po šedesáti letech nic neroste. Z dálky nás zdraví osamělá věž kostela svatého Jana a my se po chvilce odpočinku vydáváme na zpáteční cestu. Ověřili jsme si, jak nebezpečné je sejít z používané stezky. Zdánlivá zkratka se protáhla na hodinový pochod lávovým polem, plným viklavých ostrých kamenů a několik hrozivě vyhlížejících pádů bylo zaplaceno pohmožděninami na celém těle. Zdejší balvanitá láva, je rozhodně typu au-au.
Čeká nás ještě zastávka poblíž Uruapanu, v San Juan Nuevo. Za podvečerního křiku ptáků si v nově postaveném městečku můžeme prohlédnout věrnou kopii zničeného kostela i zázračný Kristův obraz u nově vysvěceného pramene. Fiesta už skončila a Purepečové se začínají připravovat na všední dny. Vulkán se pro většinu z nich dostane na rok do pozadí zájmu a na místa tragických událostí jejich dědů budou po celý příští rok vstupovat jen hloučky zvědavých turistů.