Paricutín – návštěva sopečného mrněte

A v tom Dionisia ohromil ohlušující výbuch. Zdálo se mu, že se kolem přehnalo tornádo a během několika minut se jeho pole začalo plnit prachem a dýmem. Záhy se přidal i oheň, kameny a obrovské praskání země. Se?or zkameněl a pak křičel na svou rodinu, přesvědčen, že nastal konec světa. V následujících minutách se z kukuřičného pole začala zvedat hora, jejíž vrcholek měl na druhý den již 165 metrů. Rodina Pulidů spolu s dalšími sousedy prchla do blízké obce San Juan Parangaricútiro, kam se začali v následujících dnech sjíždět geologové, novináři a senzacechtiví turisté z celého Mexika. Don Dionisio se stal mediální hvězdou, kterou vyzpovídal i pražský reportér: „Dvě fanegas kukuřice přišly nazmar,“ stěžuje si a vypráví mi, jak viděl na vlastní oči začátek konce. On sám se ještě zachránil a jeho oba mezci běželi za ním, ale všechno, co s námahou zasil a právě chtěl sklidit, dvě fanegas, tedy sto jedenáct litrů kukuřice, leží nenávratně ve vnitřku hory. „Od této chvíle jsem nepozřel ani sousta,“ přísahá a jakkoli to zní pravdě nepodobně, musím mu uvěřit. Vždyť přísahá při zázračném obrazu Krista z Parangaricútiro a ví, že obraz je tak blízko, že by ho mohl uslyšet a hned ho potrestat za lež. Ale kdyby Dionisio Pulido sebevíce přísahal, že nic nepil od oné sopečné chvíle, nevěřil bych mu; jak dýchne, je z něho jasně cítit kořalku z cukrové třtiny, kterou zde v zemi pijí. „Dvě fanegas kukuřice ty tam, a moje pole navždy zničeno.“ „Zato jste majitelem sopky.“ „Ach se?ore, co je člověku platna sopka?“

Úplné znění článku naleznete v časopise Země světa č. 11/2002

Další informace o Mexiku naleznet zde: http://www.sopka.cz