Aranjuez patří v rámci Madridské oblasti k nejteplejším regionům, a tak je lépe sem zavítat raději na jaře nebo na podzim. Rozsáhlé otevřené plochy v blízkosti královského paláce sálají žárem ještě v šest hodin večer. Děkuji proto tomu, kdo vymyslel podloubí, a také těm, kteří ho tak prozíravě začlenili do staveb v zámeckém okolí.

Přestože se jménem Aranjuez dříve označovala celá úrodná oblast jižně od Madridu, dnes se jím rozumí především poklidné městečko, které – tak jako proslulé Versailles – vymodelovaly pokladnice několika panovníků. Prostorné třídy, půvabné aleje, fontánky, sousoší a květinové záhony tu zapadají do jednotné koncepce, které velí přesná geometrie. Na rozdíl od Versailles, kam se francouzský panovník Ludvík XIV. přestěhoval roku 1682 i s celým dvorem, však zámek v Aranjuez nikdy nenahradil Palacio Real v Madridu. A vzhledem k tomu, že současný král Juan Carlos tu má i dnes svůj soukromý lovecký revír, platí stále definice ze slovníku Covarrubias z roku 1611, kde je Aranjuez popsán jako „rozkošný kraj na břehu řeky Tajo, dobře známé místo, neboť náš pan král zde tráví svůj volný čas v zahradách, na lovu a při rybaření. Proto, když chválíme nějaké místo pro jeho půvab, říkáme, že to je Aranjuez.“

Původní oblast Aranjuez postoupil Alfons VIII. řádu sv. Jakuba jako odměnu za jeho boj proti muslimům. V 15. stol. byl ale do čela řádu postaven sám Ferdinand Katolický a Aranjuez přešel opět do královské správy. Když roku 1561 přesídlil Filip II. s královským dvorem do Madridu, mohl již zahrnout Aranjuez mezi tzv. Reales Sitios, sídla, jež sloužila k rekreaci monarchů. Byl to Aranjuez na jaře, El Escorial v létě a La Granja de San Ildefonso v zimě.

Filip II., který se do pohledného místa na soutoku řek Tajo a Jarama lehce zamiloval, přebíral od svých předchůdců kraj, který byl už tehdy jednou velkou zahradou. Cesty zdobily aleje topolů a černých jilmů, voněly tu pomerančovníky, jasmíny a vinná réva, roku 1551 tu byla dokonce založena údajně první botanická zahrada na světě. A tak jako Ludvík XIV. ve Versailles se nechtěl spokojit s malým loveckým zámečkem svého otce, ani Filip II. nechtěl zůstat u „skromného“ sídla svých předků. Povolal proto osvědčeného architekta Juana Bautistu de Toledo, aby mu…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Madrid