Mexiko
Žádná z latinskoamerických zemí není v obecném povědomí tak bohatá na stereotypy a klišé jako Spojené státy mexické. Pod jmény Paraguay, Salvador či Guyana si toho běžný smrtelník moc nepředstaví. Když se ale řekne Mexiko, ihned ví, že místní jedí kukuřičné placky, hoří po čili papričkách a popíjejí tequilu. Je také veřejným tajemstvím, že lidé z těchto končin tráví volný čas v houpací síti, poslouchají pěknou muziku a zpívají o švábu, tedy „la cucaracha“.
Vyprahlá krajina s obrovskými kaktusy, v níž klimbá podsaditý mužík se širokým sombrerem, je asi tou nejoblíbenější karikaturou země. Když se v USA rozproudila debata o souvislostech mezi etnickými stereotypy a diskriminací, zdálo se, že podobným obrazům odzvonělo. Politicky korektní cenzurou 90. let například neprošel ani animovaný Speedy Gonzalez se svým „typickým“ mexickým příbuzenstvem. Velká část latinskoamerické komunity ale překvapivě žádala návrat nejrychlejšího mexického myšáka coby kulturní ikony zpět na televizní obrazovky, a nepřímo tak naznačila, že si z podobných stereotypů až tolik nedělá. Takže hezky „po mexicku“: Arriba, arriba! Vzhůru za sombrery, kaktusy a tequilou!
Mexiko vděčí za své jméno jazyku náhuatl, který v době příchodu Španělů sloužil jako lingua franca na rozsáhlém území říše Mexiků (Aztéků) a kterým dodnes mluví zhruba milion a půl obyvatel. Jméno odkazovalo na México-Tenochtitlán – jedno z největších měst předkolumbovské Ameriky vůbec. Dnes na jeho místě stojí hlavní město Ciudad de México – v současnosti třetí největší město světa. Z honosné aztécké metropole sice téměř nic nezůstalo, v Národním antropologickém muzeu si ale lze udělat dobrou představu o množství a rozsahu jiných předkolumbovských památek i o současném etnickém bohatství země. Pro mnoho cestovatelů cesta za „sombrery, kaktusy a tequilou“ začíná právě tady.
Slavné mexické sombrero se vyrábí, mimo jiné, z vlněného filcu, ze zaječí srsti či ze slámy. Je skvělou ochranou před sluncem, větrem i deštěm, hodit se může třeba i při pádu z koně. Sombrero je neoddělitelnou součástí mexické kultury a jeho typy jsou stejně pestré a různorodé jako zdejší obyvatelstvo. Existuje celá řada modelů pro nejrůznější příležitosti, ten „nejmexičtější“ ale obvykle nosí halasní mariachis a především charros.
Když roku 1519 zakotvil Hernán Cortés v Mexickém zálivu, vyvedla jeho posádka na pevnou zem celkem 16 koní. Kromě toho, že podivní osedlaní tvorové vyvolali mezi domorodci úžas i děs zároveň, stali se také základem místních plemen, která se rychle rozšířila po celé zemi. Díky nim je charro tím, čím je, tedy skvělým jezdcem, a může provozovat mexický národní sport zvaný charrería – jezdecká klání ve stylu rodea. (I když, přiznejme si, sportem číslo jedna je v Mexiku zcela bezkonkurenčně fotbal).
Je známým faktem, že španělští dobyvatelé domorodé obyvatelstvo nejen „pacifikovali“ a křtili, ale že se s ním také bez okolků mísili. Indiány a míšence však od iberských pánů dlouho oddělovaly jasně vymezené hranice. Jednou z nich byla i jízda na koni, již tradičně považovaná za výsadu aristokracie. Trvalo přesně sto let, než se mohli na koni projet i „domácí“, a to pod podmínkou, že se jasně odliší svým oděvem i vybavením. Postupně se tak vyvinul mexický oděv, mexický styl jízdy a mexický charro, bujará a zároveň noblesní verze amerického kovboje.
Charro rád nosí sarape nebo jorongo, tedy pončo – symbol kulturního bohatství země, v jehož originálních vzorech se promítají iberské i indiánské motivy. Sarape se vyrábí z bavlny nebo ovčí vlny a hýří barvami, i když nikdy ne všemi (některé jsou dokonce zcela nepřípustné).
Charro se neomezuje na žádný region, rasu ani etnikum, a už proto jsou jeho rysy a barva pleti proměnlivé. Zatímco v severních státech je světlejší, na pobřeží Golfského zálivu je mulatem a v jižních státech převládá indiánský typ. Charro je míšenec a mluví španělsky, řečí, která slouží i mluvčím dalších šedesáti sedmi domorodých jazyků.
Charro, výkvět nově se tvořící mexické společnosti, se stal jedním z hlavních protagonistů historie své země. Na počátku 19. stol. například bojoval v přední linii za přeměnu místokrálovství Nové Španělsko v nezávislý stát známý od roku 1821 jako Mexiko. V průběhu dalších desetiletí se stavěl intervencím jiných zemí, které se snažily využít nestability mladého státu. V osobě proslulého Emiliana Zapaty stál dokonce v čele mexické revoluce (1911–1917). Kromě toho, že revoluce přinesla jednu z nejmodernějších ústav své doby, vyvolala také v důsledku agrární reformy i postupný úpadek tradic, které charro představoval. Tento stav se podařilo odvrátit, když se charrería stala oficiálním sportem a charro byl i se svým širokým sombrerem povýšen na ztělesněné „mexikánství“.
Najít v Mexiku kaktusy opravdu není těžké. Na celém americkém kontinentě bylo identifikováno přibližně dva tisíce druhů, z toho více než jedna třetina roste právě v této zemi. Zejména severovýchodní státy Tamaulipas, Nuevo León a Coahuila jsou pověstné svým trnitým bohatstvím. Vyprahlá „kaktusová krajina“, o které píšeme v samostatném článku, je ale jen jednou z částí bohaté mozaiky ekosystémů, které se střídají a doplňují na téměř dvou milionech čtverečních kilometrů mexického území a které řadí Mexiko mezi dvanáct států s nejbohatší biodiverzitou na světě.
Zemí se táhnou hned tři rozsáhlé horské řetězce – zatímco od severu k jihu probíhají Sierra Madre Oriental a Sierra Madre Occidental, jihozápadu země dominuje Sierra Madre del Sur. Propojeny jsou tzv. sopečnou osou, na níž se nacházejí i tři nejvyšší vrcholky země, oblíbené mezi alpinisty celého světa – Pico de Orizaba (5610 m n. m.), Ixtaccíhuatl (5220 m n. m.) a dodnes dýmající Popocatépetl (5500 m n. m.). Zatímco vrcholky prvních dvou pokrývá věčný sníh, Popocatépetl svou bílou čepici na několik měsíců v roce odkládá. Poslední zbytky jeho ledovce roztály před deseti lety a stejný osud prý do pár let čeká i Ixtaccíhuatl.
K nejsušším a nejteplejším oblastem patří severozápadní státy Sonora, Durango, Chihuahua a Coahuila, kde letní teploty v jejich aridních částech mohou vyšplhat i nad 43 ºC. Fascinující přírodní scenerie nabízí nejdelší poloostrov světa, Baja California, sevřený mezi Pacifikem a Kalifornským zálivem, známým také jako Cortésovo moře. V jeho vodách žije třetina druhů všech mořských savců na světě a pozorování velryb a delfínů tu patří k nejvyhledávanějším turistickým aktivitám.
Na východním pobřeží Mexika omývaném Mexickým zálivem se rozkládá rozlehlá záplavová nížina, která utváří charakter států Tamaulipas, Veracruz, Tabasco a Campeche. Zcela rovný terén převládá na Yucatánském poloostrově, který je výjimečný svým hydrografickým systémem. V důsledku tvrdého vápencového podloží tu nenajdete povrchové řeky ani jezera, na své si zato přijdou speleologové. Celý poloostrov je protkán hustou sítí podzemních toků, které se k povrchu dostávají prostřednictvím jeskyň a hlubokých závrtů, známých jako cenotes. Zdejší pobřeží je navíc pro svůj pestrý mořský život a korálové útesy rájem potápěčů.
Na jihu u hranic s Guatemalou leží přírodním bohatstvím překypující stát Chiapas. Většinu jeho území pokrývá tzv. lakandonská džungle, nejrozsáhlejší zalesněná oblast Mexika, která je domovem tisíců druhů tropických rostlin a živočichů. Jako všude jinde, i tady ale prales každým dnem před člověkem ustupuje a vědci se obávají, že zde zakrátko možná zůstane jen pár ekologických „muzeí“.
Půvabné přírodní scenerie nabízí členité pobřeží Tichého oceánu. Tady se nacházejí i přístavy zvučných jmen a dlouhých pláží jako Puerto Vallarta, Mazatlán nebo Acapulco, svého času proslulé letovisko hollywoodských hvězd. Pacifické pobřeží může být také skvělým závěrem cesty za „sombrery, kaktusy a tequilou“. Může být tím perfektním místem, kde houpací síť ukolébá ke spánku a za průzračnou tequilou se rozpíjejí kýčovité barvy věčných západů slunce. I když, proč se držet stereotypů? Proč nepít třeba koktejl cucaracha nebo pivo s příchutí čili papriček?