Sánčí ve státě Mahdjapradéš je známou kulturní památkou a fotografie pověstné stúpy vévodí snad každé obsáhlejší publikaci o Indii. Ačkoliv Buddha sám na tuto půdu nikdy nevkročil, buddhističtí poutníci pokládají toto místo za jedno z nejposvátnějších.

Ve 3. stol. př. n. l., zhruba 200 let po smrti Guthamana Siddhárthy, osvíceného Buddhy, žil největší panovník indického starověku, Ašóka. O žádném indickém vládci té doby nemáme tolik informací jako právě o císaři Ašókovi. Tento panovník se těšil velké pozornosti buddhistických legend a pozdějších kronik. Otázkou proto zůstává, co z jeho života je faktem a co pouhou fikcí. Byl vnukem Čandragupty z dynastie Maurjů a synem krále Bindusáry. Vlády se zmocnil násilím, tvrdě pobil všechny své odpůrce a na trůn dosedl přibližně v roce 273 př. n. l.. Jeho vláda se vyznačovala velkou krutostí a dobyvačnými nájezdy. Vytvořil tak jednu z nejmocnějších a největších říší starověké Asie, která zaujímala kromě nejjižnějšího cípu prakticky celé území indického subkontinentu, Nepál a část Afghánistánu. Když Ašóka dobyvatel upevnil svou moc, dochází v jeho povaze k náhlému zvratu a z nemilosrdného Čandášóky (tzn. krutého) se stává mírný a soucitný Dharmášóka (tzn. spravedlivý). Podle legendy měl na svědomí panovníkovu přeměnu buddhistický mnich, který Ašóku přivedl k pravé víře. Jinou verzi proměny dokládá nápis, jehož autorem je sám císař, který přiznává zodpovědnost za mimořádně krvavou válku na západním pobřeží, v Uríse, jež svou krutostí a velkými ztrátami na životech pravděpodobně odradila panovníka od dalších tažení a zcela změnila jeho postoj ke svým poddaným. A změna to byla skutečně obrovská. Z despoty se stává císař horlivě pečující o svůj lid a soustřeďující se především na konání dobra a spravedlnosti. Nechává kopat studny, zakládá nemocnice pro lidi i zvířata, pěstuje léčivé rostliny, obdarovává chudé, poslouchá jejich prosby a požadavky a nabádá lid k zbožnému, skromnému a řádnému způsobu života. Příkazy a mravní ponaučení dává tesat na kamenné sloupy a hlazené balvany a rozmisťuje je po celé své říši. Hlavice sloupů jsou většinou opatřeny figurami zvířat, nejčastěji lvů. Mladá Indická republika přijala v roce 1947 za svůj státní znak právě takovou hlavici sloupu s jedním z nápisů velkého vladaře žijícího před dvěma tisíci lety.

Ašóka se po své přeměně přikláněl k buddhismu, a ačkoliv byl tolerantní i k jiným náboženským vyznáním a podporoval je, pro buddhismus udělal nejvíce. Za jeho přispění se koná v Pátaliputře třetí buddhistický koncil, který znamená šíření tohoto náboženství do celého světa. „Světlo Buddhova učení“ posílá panovník na sever do Kašmíru, Gandháry a himálajských oblastí, do řecké Baktrie, do Barmy i do jihoindických království. Prostřednictvím Ašókova syna (jiný pramen uvádí bratra) Mahindi se dostává buddhismus na Cejlon, kde zapustil hluboké kořeny.

Z podnětu panovníka se rozšířil zvyk uctívání ostatků buddhistických světců, který byl prvotnímu buddhismu vzdálený. Tento obyčej pravděpodobně pramení ze starší domácí tradice uctívání mohyl. Ašóka zakládá na území své říše stúpy (doslova „navršení“) – svatyně s ostatky Buddhy a jeho žáků. Tradice mu připisuje založení až 84 000 těchto staveb na území Indie. Toto číslo se historikům jeví přehnané, ale víme, že v 7. stol. bylo zachováno ještě asi osmdesát stúp. Nejvýznamnější dochovanou stavitelskou památkou tohoto typu je komplex buddhistických památek v Sánčí.

Do západu slunce zbývají už jenom dvě hodiny. Stoupáme po kamenných schodech do nepříliš příkrého vrchu. Jsme zde sami a to se v Indii stává málokdy. Na plochém vrcholu kopce je naprosté bezvětří a neuvěřitelné ticho. Z prastarých staveb sálá klid a mír. Slunce se již sklání nízko nad obzor a jeho žlutooranžové paprsky se něžně dotýkají nádherných sochařských skulptur. Pozdní světlo jako by oživilo a roztančilo scenérie zachycené na kamenných reliéfech. Červeně kvetoucí keř vedle kamenů opracovaných před více než dvěma tisíci lety. Výhled do údolí a na okolní kopce i městečko je zahalen do jemného mlžného oparu. Nechce se nám mluvit. I cvakání mého fotoaparátu mi zde připadá jakoby nepatřičné. Místo je stvořené k rozjímání a k meditaci. Poklid, smíření, pokora, nová energie…

Vrcholu nad městečkem Sánčí vévodí dobře zachovalá tzv. Velká stúpa. Kult stúpy navazuje na starý obřadný rituál obcházení mohyly ve směru hodinových ručiček.

Na Velké stúpě v Sánčí je dobře vidět, jak vypadala původně a jaké byly její další stavební úpravy. Polokulovitá stavba z nepálených cihel byla na povrchu obložena cihlami pálenými. Ve 2. stol. př. n. l. byla zvětšena na 36 m v průměru a dřevěné zábradlí bylo nahrazeno trvanlivou kamennou napodobeninou. Na vrcholu byl vztyčen „deštník“ se zábradlím, který označuje přesné místo hluboko uvnitř stúpy, kde byl uložen košík s relikvií. Kamenné brány byly dostaveny v 1. stol. př. n. l.. a jsou vztyčeny na všech čtyřech světových stranách. Skládají se ze tří vodorovných a ze dvou svislých kamenných kvádrů. Jejich výzdoba provedená v nízkém reliéfu je dokladem úžasné dovednosti neznámých starověkých umělců. Je zde zcela zřejmý vliv staršího řezbářského umění. Jedná se o „imitativní umění“, jehož předlohou byly nepochybně dekorativní prvky tehdejších dřevěných staveb. Námětem zdobení portálů jsou hlavně ilustrace k džátákám, příběhům různých zrození Buddhy a zobrazení různých výjevů z jeho života. Na pilířích a překladech portálů nalézáme řady figur. Pro tuto ranější epochu buddhistického umění je příznačné, že Buddha sám byl zpodobňován pouze symboly. Místo jeho postavy se objevují stopy nohou, královský slunečník, prázdný trůn nebo dharmačakra (kolo zákona). Ukazuje to na vliv přísnějšího staršího učení, které nedovolovalo zobrazovat Buddhu jako boha, ale zdůrazňovalo jeho lidský původ. Teprve počátkem našeho letopočtu začínají být vytvářeny skutečné podoby Buddhovy. Balustrády Velké stúpy v Sánčí zachycují úžasné výjevy ze současného života s výborně propracovanou kompozicí. Figury působí vitálně a dynamicky. Nádherně jsou ztvárněny postavy žen nesoucí korunu stromu. Stylizace těchto figur je živá a velmi půvabná s jistým erotickým nádechem. Těla jsou v křivce trojího prohnutí, což je základní estetický prvek i pozdějšího indického sochařství.

Velká stúpa není jedinou stavbou na vrchu v Sánčí. Komplex památek je poměrně rozsáhlý a ilustruje architektonický styl několika století. Další dvě stúpy jsou novější a jejich výzdoby daleko jednodušší. Zbytky několika klášterů, které dokládají působení mnichů v této oblasti, svatyně a pamětní sloupy pocházejí z 5.–11. století. Nejvýznamnější je Guptovský chrám z 5. století. V této době přetrvávají v indickém stavitelství jeskynní chrámy a kláštery, začíná se ale objevovat i nový architektonický typ – samostatná svatyně z kamenných kvádrů. Právě pozůstatky Guptovského chrámu v Sánčí reprezentují rané stádium této stavitelské epochy.

Moje rána a večery patřily rozjímání na kopci. Potkala jsem zde několik buddhistických mnichů a také turisty z Cejlonu. Dozvěděla jsem se, že ve středověku byl kopec zarostlý džunglí. V roce 1818 znovuobjevil místní památky generál Taylor a v 19. století zde působila také řada amatérských archeologů. Až v letech 1912 –1919 sir John Marshall nechal kopec vyčistit a památky odborně zrestaurovat.