Malované dlaždice azulejos jsou celoportugalským fenoménem, a tak není divu, že v nejrůznějších podobách doprovázejí také návštěvníky hlavního města – jako výzdoba veřejných prostranství i na fasádách běžných domů, v kostelech a klášterech, ve vlastním národním muzeu i ve stanicích metra. Stačí chodit, dívat se a vnímat.
Azulejos ale vůbec nejsou portugalským vynálezem, ba ani evropským. Kdo by podle jména hádal na jejich východní původ, neprohloupil by. Arabové slovem azʼlij označovali původně „malé leštěné kameny“, z nichž byly vyskládány byzantské mozaiky. Když někdy v 13. stol. přivezli maurští obchodníci na Pyrenejský poloostrov nevelké malované dlaždičky, rychle tam vzniklo z jejich označení azzelij či al zuleycha slovo azulejo, v psané podobě stejné v dnešní španělštině i portugalštině, leč lišící se výslovností. Spekuluje se i o tom, že na pojmenování se podílelo také slovo azul („modrý“), v obou jazycích rovněž stejné, jež pro změnu pochází z perského označení pro lapis lazuli. V této souvislosti je ale třeba připomenout, že azulejos nemusí být zdaleka jen modrobílé, byť jsem tuto nejtypičtější a nejrozšířenější barevnou kombinaci zvolil i do názvu článku. K dalším barvám, které se na nich objevují, patří hlavně žlutá, zelená a rezavě červená. Do značné míry to platí právě pro nejstarší kachlíky. Modrobílá kombinace se stala módní až koncem 17. stol., kdy nizozemští obchodníci přivezli do Evropy modrobílé kachlíky a porcelán v těchto barvách z Číny, kde byl modrý dekor na bílém podkladě velmi oblíbený za dynastie Ming.
Prvními centry výroby malovaných kachlíků na Pyrenejském poloostrově se stala některá místa v dnešním jižním Španělsku (zejména Sevilla), kde byly stále ještě velmi silné muslimské vlivy, byť během 13. stol. ovládli křesťané s výjimkou Granady většinu území někdejšího córdobského chalífátu. Odtud se také dostaly ve 14. stol. první azulejos do Portugalska a především odtud se pak během následujících dvou století do země dovážely. Jenže v roce 1492 padla Granada a sjednocené Španělsko začalo záhy utahovat šrouby. Nejprve se vypořádalo s židy a vzápětí s muslimy. Kdo nekonvertoval ke křesťanství, případně nebyl zabit, musel ze země odejít. Výsledkem bylo, že během 16. stol. stále ubývalo výrobců, kteří by byli schopni uspokojovat portugalské požadavky. A tak se začaly azulejos vyrábět přímo v Portugalsku, přičemž jedním z hlavních center se stal i Lisabon.
Převedení výroby do Portugalska s sebou přineslo definitivní posun od převažujících dekorativních motivů ornamentálních a rostlinných (nezapomínejme, že islám zakazuje zobrazování živých bytostí) k figurálním výjevům. Časově koreloval přesun s významnou…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Lisabon