Australané hluboce věří v zázračnou štědrost svého kontinentu, své země, svého státu. Téměř všichni jsou přesvědčeni, že pod zarudlou, sluncem opálenou „kůží“ jejich opuštěného světadílu leží poklady nedozírné hodnoty a že každý z nich má šanci něco z tohoto bohatství najít – jen mít to štěstí.
Hledání drahokamů, zlata a stříbra jaksi patří k národnímu sportu, jemuž se říká fossicking. Cosi jako u nás houbaření. V Austrálii si však pro tuto sportovní zábavu musíte koupit licenci – třeba jen na den nebo dva. V některých městech jsou dokonce organizovány zájezdy do oblastí s proslulými nalezišti zlata či drahých kamenů. Tam pak můžete strávit příjemný víkend – v potu tváře a s detektorem kovů v ruce můžete systematicky prohledávat staré doly a jejich okolí, nebo můžete kutat a přehrabovat hromady prašné zeminy na opálových, diamantových či smaragdových polích. Toto hledání pokladů je čas od času oživeno nějakým novým velkým nálezem, o němž se zpráva šíří rychlostí blesku, a hledačská horečka pak pravidelně stoupne.
Atavistický pud hledače a lovce pokladů dříme snad v každém z nás, a tak se vydáváme směrem k suchému středu Austrálie, abychom se prošli po světoznámém nalezišti drahých kamenů. Na opálová pole nám zbývá ještě asi půl dne jízdy když zastavujeme na krátkou pauzu u typické osamocené usedlosti australského outbacku. Dáváme se do řeči s jakýmsi starším „zálesákem“, ze kterého se po chvíli vyklubal prospektor a hledač zlata a opálů ve výslužbě. Patrně jsme mu padli do oka, a tak nás pozval do svého malé království. Vyprávěl nám o „starých zlatých časech“ a nakonec odněkud ze skrýše vytáhl v jelenici zabalený velký černý opál. Takových překrásných kousků je málo i v muzejních expozicích a on nám ho tady beze strachu ukazuje v Australské pustině.
Opály s tajemnou hrou barev
V bohaté sbírce opálů drahých uložené v jihoaustralském muzeu se nacházel i velký kámen, který při každém pohybu předváděl fantastickou hru barev v lomených secesních tónech tyrkysové, modré a starorůžové. Právě na tento muzejní unikát známý pod jménem opál Anamooka padla volba, když se hledal vhodný drahokam do šperku, který chtěla vláda Jižní Austrálie věnovat mladé anglické královně Alžbětě II. Teprve přede dvěma lety nastoupila na trůn a v roce 1954 měla poprvé navštívit Austrálii, jejíž formální panovnicí se stala.
Vybraný anamoocký opál nejprve zpracovala firma Altman and Cherny (Černý) z Melbourne do kabašonu (čočkovce) eliptického obrysu s rubovou stranou plochou a lícovou oble vyklenutou. Právě tato úprava je příznivá pro kolébavý lesk, hru barev a světel i pro zdůraznění vnitřní kresby opálu. K velkému kabašonu, který měl po úpravě hmotnost 200 karátů (40 gramů) a délku 70 mm (údajně jako královnin ukazováček), přibyly ještě dva malé čočkovce stejného tvaru a kvality. Zlatnická firma v Adelaide pak zasadila velký drahokam do masivního náhrdelníku, který spolu s náušnicemi vytvořil krásnou soupravu. Dodnes je součástí britského královského pokladu.
Australské opály nemají v současné době ve světě konkurenta. Jejich těžba zásobuje světové trhy z 95 %, zbytek připadá na malé mexické naleziště Zinapán s ohnivě červenými kameny.
Tyto neobyčejné drahokamy byly v Austrálii objeveny v době, kdy se na jiném světoznámém ložisku už jen paběrkovalo. V zahraniční literatuře se obvykle uvádí, že se toto staré naleziště nachází v Uhrách, případně v Maďarsku a že se tam těžily opály drahé od starověku do počátku 20. století. My však víme, že po celých těch 2000 let se onen líbivý, tajuplný kámen těžil na východním Slovensku u Dubníku a že právě o něm napsal starořímský přírodovědec Plinius Starší slova plná obdivu: „Tento plochý vzácný kámen zvaný opalus je ze všech kamenů nejdrahocennější, ale dá se těžko popsat“.
První objev australských opálů je opředený lidovými povídačkami a legendami stejně jako všechny velké objevy. Údajně je svýma nohama vyhrabal umírající klokan, který tak svého vraha ještě bohatě odměnil. Neznámý lovec prý posbíral neznámé kamínky, zpola ještě přikryté tenkou vrstvou hlíny, a v Adelaide je prodal místnímu klenotníkovi. Hodnověrné dokumenty však uvádějí, že opály v Austrálii poprvé hledal a v roce 1849 také našel německý geolog J. Menge, a to v Jižní Austrálii. V dalších desetiletích se opály nacházely po celém jihovýchodě kontinentu.
Opály vznikají úplně jinak než například krystaly diamantů či safírů. A vůbec to nejsou krystaly ale vyschlá usazenina křemičitých látek, které se rozpustily v horkých podzemních pramenech. Tyto roztoky pronikaly jako gelovitá hmota do různých puklin a dutin v horninách a někdy dokonce impregnovaly i různé organické zbytky – třetihorní kusy dřev nebo lastur. Ve velkých dutinách tvořily náteky a hroudy s ledvinitým povrchem. Opál tedy vzniká podobně jako známý vřídelní kámen – gejsirit, který je jeho velice blízkým příbuzným, ba někdy se do opálové řady i začleňuje.
Zvláštní barvoměna opálu drahého byla po všechna minulá století velkou záhadou, a proto byl kámen opředen mnoha legendami a pověrami – tu příznivými, tu varovnými. Tajemství opálu drahého odhalili až v 60. letech minulého století australští badatelé pomocí elektronového mikroskopu. Teprve ten při zvětšení 40 000x objevil rozdíly ve vnitřní stavbě opálu drahého a obecného.
Opál drahý vytvářejí velice drobné, pravidelné kuličky se slupkovitou (cibulovitou) strukturou a jsou seřazeny v pravidelné trojrozměrné mřížce. Hustota kuliček a jejich velikost pak umožňuje rozklad bílého světla do jeho duhové škály (cosi vzdáleně podobného zahlédneme v barevném zajiskření kapky rosy). Jednotlivé barevné efekty závisejí zejména na velikosti kuliček. Červená barva vzniká na kuličkách velkých, pak následuje zelená, tyrkysová, modrá a temně fialová. V nejcennějších, takzvaných černých opálech bývá průměr kuliček 0,00025 mm. U opálu obecného jsou kuličky nepravidelné, všelijak šišaté a navzájem neuspořádané.
S těmito znalostmi se pak návštěvník Austrálie může vydat do některého opálového dolu. Stojí to za to – i za cenu všelijakých šoků. Například takové opálové pole poblíž městečka Coober Pedy na Stuartově silnici z Adelaide do Darwinu je skutečné obří kamenité pole rozryté zvlášť hlubokou orbou (až do 25 metrů). Hromady vytěžené horniny se jako obří krtiny táhnou do nedohledna. A mezi nimi oprýskané, barevné baráčky a těžké stroje. Jinde zejí několik metrů hluboké vybagrované brázdy táhnoucí se stovky metrů po povrchu a v nich jako mravenci pobíhají hledači pokladů. Tahle rozsáhlá devastace povrchu pod žhnoucím sluncem působí dost depresivně. Mnohem diskrétnější jsou vyhloubené podzemní tunely. Vůbec nejefektivnější těžbou jsou jen úzké šachty, kde horníci sledují opálovou žílu a kámen vylamují rovnou z mateční horniny. Vytěžené velké tunely mnohde slouží dál jako podzemní skladiště i jako obchodní pasáže. Je tam chládek a příjemně jimi profukuje. V malých komnatách vytesaných do pískovcové skály jsou „podnikové“ prodejny opálů vytěžených přímo na dole. Skoro každý se v nich zastaví. A pak řeší řadu otázek: Co vybrat? A proč je některý poměrně velký kámen relativně levný a jiný malý střípek stojí „majland“?
Skutečnou hodnotu jednotlivých opálů může samozřejmě určit jen odborník, ale i náhodný turista si může poměrně dobře vybrat, když si bude všímat několika základních vlastností nabízených kamenů.
Základní hodnotu určuje takzvaná vnitřní barva. Čím je opál tmavší, tím víc je ceněný. Černé opály jsou mnohem hodnotnější než opály světlé a ty zase mají vyšší cenu než kameny žluté nebo mléčně bílé.
Dalším hlediskem je dominantní barva rozloženého světelného spektra. Nejvýše se hodnotí ohnivě červené záblesky, následuje jiskření zelené a pak modré.
Důležitá je také velikost a rozložení barevných skvrn. Mnohem více jsou ceněny velké barevné plošky víceméně pravidelně rozložené. Takovým opálům se říká harlekýni.
Rozhodující je také velikost kamene. Jeho cena neroste aritmetickou, ale geometrickou řadou. Vůbec nejcennější jsou velké tmavé kusy, jejichž barevné skvrny tvoří nějaké neobyčejné kombinace a efekty.
V „důlní“ prodejně se tyto unikáty nenabízejí, ty jsou ke spatření v muzeích, ale i tak je tamní nabídka široká a kromě barevnosti a velikosti můžete volit mezi surovými, jen ohlazenými kusy i mezi různými druhy výbrusů – jsou tu kabašony, dublety (spodní strana je z levnějšího mléčného opálu) i triplety (destičku drahého opálu kryje navíc čirý křišťál). Nebo si můžete koupit už zpracovaný šperk.
A i když do prodejny vstupujete s přesvědčením, že se jen tak podíváte, většinou stejně něco koupíte. Nakonec je to ten nejkrásnější a pro Austrálii nejtypičtější drahý kámen, který, pokud jej neztratíte, zůstane stále přítomnou vzpomínkou na vzdálený kontinent.